V souřadnicích veřejnosti

Předně, báseň doplácí na svou krátkost. Je manipulovatelná, snadno se šíří. Tato výhoda je zároveň kamenem úrazu. Básník totiž pracuje s umístěním každého jednotlivého textu v nějakém knižním nebo časopiseckém celku a vytržením z kontextu přichází jeho umění o jeden rozměr.

Vedeni svatou vírou („vždyť si to aspoň přečte víc lidí“) plácneme někam na web svou oblíbenou báseň. Ta ale brzy začne vadnout a chřadnout, vytržena ze své živné půdy, utopena v bannerech a lištách. Přepsání jednoho celého básnického textu má zároveň rozměr autorskoprávní, nejedná se o pouhou citaci. Když přepíšete čtyřverší, je to stejné, jako byste ilegálně zkopírovali román. Weby fanoušků poezie jsou pak jakousi antologií, kde kolektivní editor slévá všechny barvy dohromady a vytváří nerozlišenou poetickou masu.

Podzim prý patří básníkům, a ti si po letních prázdninách tudíž berou mikrofon a slovo a oblažují svou hrstku příznivců. Autorská čtení sice prospívají komunitě, která se utvrzuje ve správnosti svého podnikání, jste-li však obyčejný divák, rychle se nasytíte. Určitě je zajímavé vidět oblíbeného básníka či básnířku, jak si počíná na pódiu, slyšet jeho či její hlas a výraz. Slyšet ale oblíbeného básníka během jednoho měsíce desetkrát, to by nevydržel ani fanatik.

V posledních několika týdnech jsem absolvoval řadu vystoupení a většinou to bylo pěkné. Cítil jsem však, že se již nestačím připravovat natolik, abych mohl publikum skutečně obdarovat. Tuším, že méně i tady znamená více. A co notabene s těmi, kteří podobné hry nehrají? Třeba takový Zimní dvůr Bohdana Chlíbce žádnou osvětu nepotřeboval, autor svou knihu „jen“ vydal. Neuvěřitelné.

Autorské čtení nemůže suplovat tichou četbu doma, jen ji doplňuje a rozšiřuje, případně k ní láká. Pokud bychom chtěli proniknout do významů básně ve stejné míře, museli bychom opravdu oběhat Fra, Skleněnou louku, Les, Liberál, zkrátka všechna vystoupení našeho básníka v ČR, abychom si text opravdu „přečetli“. Tuším, že bude přeci jen přínosnější si báseň jednou v klidu prostudovat (včetně takových zbytečností jako uspořádání do veršů) a pak si ji třeba ještě osvěžit poslechem na autorském večeru.

Co se týče alternativních způsobů šíření poezie, nejsem principiálně proti. Jen se opět vytrácí text jakožto úsilí o smysl, z básně se stává slogan anebo razítko sebezviditelnění. Když vidím fotku s verši na všech sloupích, vidím hlavně kvantitu. Písmena. Projev něčí vůle vypadat jako ten, kdo si za svými slovy opravdu stojí. Touhu dostat nějaký ten jamb pokud možno až do vaší kuchyně. Připomíná mi to zásobování poštovních schránek garantovanými milionovými výhrami, jimiž se svého času proslavil Reader’s Digest, reklamní násilí plné falešné extáze. Jak dalece se tomu nepodobá instalatér, který mi dnes ráno vyrazil dech recitací snad Seifertových veršů…

Všechny vyjmenované jevy mají jedno společné: úbytek soustředění na báseň. Ta přitom není žádný objekt, který by působil po první vteřině, co se nám nalije do smyslového orgánu. Je to — jak tušil ve svém pamfletu Witold Gombrowicz — vyčerpávající snaha oslovit a být osloven. Proto se nejedná o fetiš, nýbrž jeho opak, když tvrdím, že báseň by měla být také trochu vzácná. Uspořádáním slov do veršů básník stvrzuje, že takovéto věci neříká každý den, ale jenom občas, a že daná slova platí — alespoň pro něj — už navždy. Závaznost je tedy také to, že někdy báseň nechceme dát z ruky — je nám příliš drahá. Vylepování básní ve prospěch Tibetu má sice krásnou motivaci, ale právě tady vidíme postupující instrumentalizaci: vlastní náročný smysl reprodukovaného textu (pokud by takový existoval) je dokonale lhostejný.

Básní by mělo vznikat méně, a mnohem promyšleněji by se měly šířit — pod knutou redaktora, který přísně selektuje, místo aby vyzýval k masivním nájezdům „tvůrců“. Pokud bychom se trochu vrátili, do doby před radikální demokratizací autorství, a začali trochu rozlišovat mezi tvorbou amatérskou a profesionální, mohla by báseň být znovu vnímána jako naléhavé, jedinečné sdělení. Ba co víc: jako neuzavřený text, který hodně námahy stál a také nějakou námahu vyžaduje. Vyžaduje zkušenost, otevřenost, určité naladění. Ne kvůli dešifrování něčeho „za“, spíš v zájmu docenění významových záhybů, které jsou v textu přítomny. Tik provozu naopak svádí básníky k neduhu psát vlastně prózu — krátkou a upotřebitelnou. Text, který nezdrží a u kterého nechybí to nejdůležitější: jméno autora. „Osekané verše bez příkras“, které se vyčerpají prvním řádkem a dál už neřeknou nic.

V současných trendech šíření poezie vidím hlavně snahu zvýšit vlastní sexuální atraktivitu. Kdo básní, stává se „zasvěceným“, kdo má báseň na sloupu, je navíc úspěšný. Jak svůdné. S podstatou básnictví tohle tokání mnoho společného nemá.