Konec partyzánských způsobů

Minulou sobotu jste spolu s dalšími romanopisci a básníky založili Asociaci spisovatelů, která má reprezentovat „široký proud české prózy a poezie“. Co to znamená? Jsou i vedlejší proudy, které si poradí samy? Širokým proudem se míní, že vzniká organizace pro všechny, kdo splní základní kritéria. Jistě jsou vedlejší proudy, třeba regionální, které akutně nevidí důvod se do Asociace hlásit, ale kdykoli tu potřebu pocítí, můžou se při zachování řečených podmínek stát členy. Nerozhodují žánry, autorské skupiny, a hlavně nerozhoduje ono okřídlené „kdo se s kým zná“ či „kdo s kým peče“. V čem přesně selhává stávající autorská organizace Obec spisovatelů? Zkoušeli jste s nimi navázat kontakt nebo nějak spolupracovat? Nemyslím, že by selhávala, ona se mi jen zdá být malinko dostředivá. Nám jde o to fungovat dynamicky, zvýšit profesní sebeúctu členů Asociace, zvyšovat na základě vzájemné solidarity prestiž spisovatelské profese jako celku a v neposlední řadě se pokusit nastavit příznivější úzus ekonomického hodnocení spisovatelského řemesla. Asociace chce usilovat o vznik Státního fondu literatury nebo Literárního domu. Jak toto úsilí bude konkrétně vypadat? Máte nějaké politické páky? Založením Literárního domu a Státního fondu pro podporu literatury doháníme, co ve většině kulturních zemí dávno funguje. Jak to bude konkrétně probíhat, vím zatím jen rámcově — věnuji se momentálně jiným oblastem činnosti Asociace. V zásadě jde o to, že by stát do literatury mohl vracet část z toho, co si z ní na DPH vybere.

Emil Hakl, foto: Karel Tůma

Objevily se mezi zakládajícími členy nějaké rozepře ohledně cílů Asociace, stanov nebo vnitřní organizace? Vcelku ani ne, snad ze začátku, kdy dost lidí přišlo s originální ideou a různými nápady. Pak ale díky důslednosti (nejen) Petry Hůlové a Jana Němce, kteří stáli u počátku projektu, vykrystalizovaly nejdůležitější funkce a cíle, vtělené do stanov s tím, že názorové rozepře se samozřejmě budou vyskytovat dál. Nebo jinak — zdálo se nám důležité Asociaci co nejdřív oficiálně založit a pak případně dolaďovat připomínky. Jste známý a oceňovaný spisovatel, laik si může říct, že nepotřebujete podobnou organizaci. Chyběla vám někdy taková asociace? Proč jste se vlastně rozhodl na projektu spolupracovat? Zajisté mi podobná organizace chyběla, neb mnozí literáti se u nás ocitají v pozici jakéhosi poloamatéra, kterého například pozvou na autorské čtení, ale v rámci pozvání mu jaksi neřeknou, jestli dostane nějaký honorář, případně jaký. To je poměrně nenormální situace — většina autorů lepí horko těžko příjmy z různých vedlejších činností a myslím, že by bylo načase tento poněkud partyzánský způsob vyměnit za jasnou a konkrétní dohodu. Jedním z cílů Asociace je „snaha vrátit spisovatele do veřejného prostoru“. Co by měl spisovatel ve veřejném prostoru dělat? On tam nemusí za každou cenu vartovat fyzicky, ale měl by být vnímán rovnocenně s jinými tvůrčími obory. Když se podíváte, kolik je v denících a dalších neliterárních periodikách věnováno prostoru literátům, moc ho není. Snažíme se o to, aby byl spisovatel jako živočišný druh vidět. Nedávno jste v článku pro A2larm napsal, že žijeme v dynamické době plné nových témat, o kterých se bohužel nepíše a „každý si bohužel šmrdlá svoji privátní kašičku“. Změní se tento stav se vznikem Asociace a návratem spisovatele na veřejnost? Obávám se, že přímo ne, ale cechovní spolek může mít kladný vliv na vybřednutí z tohoto marasmu už tím, že částečně zruší atomizaci autorských snah a optimálně povede k pravidelné výměně názorů, což už může pozitivně ovlivnit mnohého z nás. Jaká  konkrétní témata vám v české literatuře chybí? Ne že by chyběla docela, ale podivuhodně málo autorů se věnuje přítomnosti, blízké budoucnosti, prudké změně životního stylu a vztahů během posledních let, zkrátka této konkrétní době. Pokud neporozumíme tomu, co se s námi v širších (řekněme evropských) souvislostech děje a jak nás kdo vnímá, budeme nejspíš dál ještě chvíli šťourat do té privátní kašičky.

---