Knihovna v hlavní roli

Sezóna literárních ocenění zdaleka nekončí. Aktuálně je největší rozruch kolem mezinárodní dublinské ceny IMPAC, jejíž organizátoři nedávno zveřejnili užší seznam nominovaných knih. O cenu může usilovat každý román napsaný v jakémkoli jazyce, který vyšel v anglickém překladu, a knihy nominují knihovny z celého světa. Možná i proto je v „užším“ výběru 142 knih a ocenění se označuje jako nejméně předvídatelné ze všech literárních cen vůbec. Seznam nominovaných je pestrá směsice a letos se do něj mimochodem dostalo i Česko. Konkrétně Jáchym Topol s jeho Chladnou zemí v překladu Alexe Zuckera (The Devil’s Workshop), kterou nominovaly knihovny v Karviné a Třinci. Smyslem ceny je propagovat překladovou literaturu a motivovat nakladatelství k jejímu vydávání — k ceně se váže vysoká finanční odměna 100 000 eur  — a zároveň zviditelňovat menší literatury na mezinárodní scéně.

Podle deníku The Guardian má ale skutečnost k ideálu ještě daleko. Součástí vize o fungování ceny je totiž i to, že knihovny nemusí nutně vybírat z románů domácí produkce a nominují prostě to nejlepší, co anglicky vyšlo. Představa, že česká nebo lichtenštejnská knihovna bude nominovat třeba bolivijské spisovatele je přitom, mírně řečeno, naivní. Nicméně skutečnost, že knihovny protežují hlavně domácí jména, neubírá ceně ani nominačnímu procesu na kredibilitě a je vlastně pochopitelná. O to problematičtější je dle britského deníku registrace a výběr samotných knihoven. Letos totiž reprezentuje Afriku nebo Latinskou Ameriku jen jeden román, zatímco jiné a převážně evropské státy spousta: to je výsledek nerovného zastoupení knihoven v celém procesu, přičemž není jasné, proč pořadatelé spolupracují jen s pár knihovnami v celé Africe nebo Asii, zatímco v Evropě do organizace zapojili i v globálním měřítku malé regionální knihovny — třeba tu v Karviné. Podle The Guardian by se tudíž měly vyrovnat počty knihoven, aby se podobným disproporcím zamezilo a cena IMPAC tak i o něčem vypovídala. A deník navrhuje také nové pravidlo — knihovny nesmí nominovat domácí autory.

The Guardian knihovny nejen úkoluje, ale i chválí. Jak jsme psali před nedávnem, noviny odstartovaly iniciativu k psaní milostných dopisů knihovnám. A zdá se, že lidé knihovny milují, podporují a vyznávají se jim. Dopisy vůbec poslední týden hýbou literárním světem, ovšem ne nijak aktuální: objevily se dva zásadní listy, oba zhruba půl století staré. V tom prvním píše Albert Camus v roce 1951 svému příteli Jeanu Paulu Sartrovi o tom, že by se měli více stýkat. Za rok se z obou stali jedni z nejslavnějších intelektuálních protivníků dvacátého století. Druhý adresoval beatnický spisovatel Neal Cassady svému kamarádovi Jacku Kerouacovi. Šestnáct tisíc slov dlouhé psaní přímo inspirovalo Kerouaca k napsání Na cestě, ztratil jej další beatnický velikán Alan Ginsberg a našlo se v šupleti zaniklého hudebního nakladatelství. Oba dopisy půjdou do dražby.

Neobjevily se jen dopisy. Pořádný nález se odehrál v knihovně v severofrancouzském Saint-Omer. Tamní archiváři objevili v depozitářích První Folio, sbírku her Williama Shakespeara, vydanou sedm let po dramatikově smrti, bez níž by se zřejmě nedochovalo osmnáct her, včetně Macbetha a dalších slavných kusů. Knihovna se Folio nechystá prodat. Shakespeare mimochodem stihl vyvolat badatelské vášně nejen v archivech, ale i na jedné konferenci, kde se velmi vzrušeně diskutovalo o sexuální orientaci slavného autora.

Trochu literární vášně se snaží vzbudit také autor bestsellerů James Patterson, kterému není po chuti, že Američané čtou stále méně a méně. Uveřejnil proto video s pálením knih a při záběrech na Moby Dicka v plamenech prosí své spoluobčany, aby zastavili kulturní katastrofu. Konkrétně by měli podepsat petici, jež vyzývá prezidenta Barracka Obamu, aby se občas objevil v médiích s knihou v podpaží a sem tam skočil do knihovny. Patterson také daruje přes milion dolarů nezávislým knihkupcům ve Velké Británii a Spojených státech.

Na nezájem čtenářů si naopak prý nemůžou stěžovat esejistky.  Mluví se dokonce o „zlatém věku ženské esejistiky“. Podle úspěšné autorky esejů a sloupkařky z LA Times Meghan Daumové to zčásti souvisí s orientací nakladatelů na ženské publikum, jemuž se už dávno nepředhazují schematické romance, a nyní přišly řada na eseje, fejetony a úvahy. Úspěch Caitlin Moranové nebo Leny Dunhamové to jen potvrzují. To ale ještě nemusí znamenat žádný emancipační posun, na což naráží spisovatelka Jodi Picoultová ve své kritice nakladatelské praxe: ať žena napíše cokoli, vždy to vyjde s „růžovým a načechraným přebalem“.