Něco se muselo stát

Přemýšleli jsme o knize, která by zrcadlila tento svět. Ptali jsme se lidí, o čem by měla být. Všimli jsme si, že to, co se dnes mění nejvíc ze všeho, jsou vztahy. Možná to není ani tak vnější fyzický svět, ale to, co nosíme v hlavě a jak k věcem přistupujeme. Tady se asi odehrává něco mnohem závažnějšího, než je třeba vývoj nových technologií. Konfuciáni kdysi dělili vztahy na velké a malé. Ty velké se týkají tradice, nebes, loajality ke státu a hlavně rodinných vztahů. To všechno jsou někdy příliš vážná témata, a tak se věnujeme i malým vztahům, na kterých se dá bez složitých slov ukázat, že se zřejmě mění samotný tmel společnosti, tedy to, čím držíme pohromadě.

O příspěvky do této knihy jsme požádali velice známé i úplně neznámé autory, kteří měli podobně jako u minulé knihy Tři svíce za budoucnost jediný úkol — říct jasně a třeba subjektivně a nekorektně své sdělení, věty, které by v tomto prostoru a v této době měly zaznít. Neměli se přitom bát slov jako vlast, smrt, krása, spravedlnost či Bůh. Výběr autorů byl dán zejména tím, koho jsme znali (samotné nás překvapilo, kolik to je lidí) nebo kdo se k myšlence rozumné proměny světů přihlásil, takže se vedle sebe ocitají univerzitní profesoři, plzeňský biskup, elitní bodyguard i lidé ze subkultur a alternativ. Každému jsme ponechali jeho vlastní jazyk a výraz. Za této situace kniha nemůže být jednotná, stejně jako není jednotný ani tento svět. Pokud ji něco drží pohromadě, tak to je nejenom představa, že svět včerejška se nám rozpadá pod rukama, ale i že jako vždycky existuje smysl, zdravý rozum; věci, pro které stojí za to žít, a také dobrý konec náročného dne. (z předmluvy Václava Cílka)

Léta s hodinami

Hodiny na mě udělaly dojem mnohem dřív, než jsem začal chápat, čemu se vůbec říká „čas“. V klidné a nijak přepychové domácnosti našich rodičů, kteří si na ní ale dávali záležet, nebyly totiž jen tak nějaké, a tak pro mě od malička hodiny znamenaly něco, co je nejen zajímavé, ale také krásné. Ve velkém obytném prostoru našeho domku v Břevnově se denně natahovaly hned dvoje, jedny hezčí než druhé. Empírové stolní hodiny na skříni na sebe upozorňovaly jemným čtvrťovým cinkáním, hodinové bití o kvintu níž. Přední stranu čtvercové skříňky z červeného mahagonu tvořil velký smaltovaný ciferník krytý vypuklým sklem, po stranách lví hlavičky a dole dvě tlapy, obojí z pozlaceného bronzu. Rozkročené tlapky spojovaly skříňku s podstavcem a mezi nimi kmitalo zlaté sluníčko. Až mnohem později jsem se odvážil odklopit zadní desku a obdivoval krásně vypracovaný, nejspíš vídeňský stroj se třemi pevnými pérovníky, maličkou vyleštěnou ocelovou kotvou a nitěným závěsem lehkého kyvadélka.

Tyhle hodiny sice nebyly žádný zázrak přesného chodu, ale o ten také tolik nešlo: pro domácí provoz úplně stačily jako časová autorita, a to i když jsme začali chodit do školy. Na ty druhé totiž nebylo velké spolehnutí a visely na zdi spíš jako podivuhodný starožitný předmět. Byly to barokní pilové hodiny s plechovým malovaným ciferníčkem ve tvaru císařské orlice, s malými mosaznými ručkami a bystře kmitajícím kyvadélkem před nimi. Dost jednoduchý strojek s lopatkovým krokem vyžadoval, aby kyvadélko kývalo hodně do široka, a mezi hrubými barokními kolečky se ztratilo hodně energie. Tu si hodiny dodávaly jaksi samy. Strojek s ciferníkem, zatížený ještě olověnou skříňkou, slezl za den po tři čtvrtě metru dlouhé ozubené „pile“ a večer se musel s rachotem vytáhnout zase nahoru. Polohou strojku si tak hodiny samy říkaly, kdy potřebují natáhnout. Když se čas od času zastavily, musel přijít pan Stibor, který jim trochu domluvil, něco namazal a nastavil a hodiny zase nějaký rok šly.

Třetí hodiny mého dětství visely v pokoji dědečka Nušla. Byly to tmavé Heinzovy „houslovky“, pendlovky s osmdesátirázovým dřevěným kyvadlem a „zlatou“ čočkou v zasklené skříni. Tichý a majestátní chod kyvadla, které se sotva pohybovalo, svědčil o tom, že tady se to s přesným chodem myslí vážně. Takové hodiny visely před sto lety v každé měšťanské domácnosti, natahovaly se mosaznou kličkou a spolehlivě udržovaly dost přesný čas, než se lidem znelíbily a začali je nahrazovat stále ohavnějšími kuchyňskými nebo ještě hůř pokojovými hodinami s podstatně horšími parametry. Ty dědečkovy byly bez bití, s jedním mosazným závažím na houslové struně. Měly jednoduchý, ale pečlivě vypracovaný stroj s Grahamovým krokem a spolehlivě šly nějakých šedesát let bez jediné opravy. Zastavily se, až když dědeček s babičkou umřeli.

Do úplně jiné kategorie patřily centrální hodiny ve sklepě ondřejovské hvězdárny. Když nás tam dědeček poprvé vzal, chvíli mi trvalo, než jsem v té obrovské skleněné báni vůbec rozpoznal, že jsou to hodiny. Byl to Rieflerův regulátor se sekundovým, pečlivě kompenzovaným kyvadlem a s podivným ciferníkem, na němž měla pro snížení tření každá ručka svůj vlastní ciferníček. Jednou týdně je dědeček chodil natáhnout a zkontrolovat baterie, protože od centrálních hodin se elektrickým kontaktem synchronizovaly několikery hodiny nahoře, kde se pracovalo.

„Pracovna“, jak se té kouzelné budově od Josefa Fanty říkalo, naštěstí stále stojí na vrchu Mandě nad Ondřejovem, sedí v ní ale už jen úředníci a příznačně kontrastuje s tupými betonovými krabicemi, kde se dnes odehrává věda. Vlastně drobná stavba romanticky fantaskních tvarů, s vysokými střechami a štíty, s věžičkou a secesními sgrafity přímo vyzařuje hravý duch tehdejší skromné a neužitečné vědy. Jenže každý detail té tajemné budovy i jejího zařízení byl tak nesmírně pečlivě vymyšlen, navržen a zpracován, že žádného astronoma nemohlo ani napadnout, že by tu mohl třeba spěchat nebo snad dokonce — nedej Bože — něco odfláknout. A přece se tu udělalo tolik práce.

Hlavní místnost, kde astronomové pracovali, nebyla nijak veliká, ale s pětibokým „arkýřem“ v čele, s temným táflováním a velkými hodinami v rohu působila vyloženě majestátně. Všechno tam mělo své místo, na všechno se tu předem pamatovalo a jen dědečkova rámová anténa pro příjem časových signálů jako by sem tak docela nepatřila. S majestátem vědy příjemně kontrastovalo její vyloženě pitoreskní okolí, chodbičky a schůdky, komůrky a přístěnky. Sgrafitová výzdoba severní stěny ilustruje Nerudovu báseň o žabákovi-astronomovi a cituje, jak po jeho přednášce žáby-posluchačky k nebesům poulí své zraky / jen bychom rády věděly / jsou-li tam žáby taky. Představuji si, jak se pan Frič s architektem Fantou skvěle bavili, když si to všechno vymýšleli a když se to pak stávalo hmotnou skutečností.

Teprve později, za Němců a po válce, začaly přibývat všelijaké přístroje, otlučená vojenská rádia a jiné záhadné předměty, jen tak ledabyle naskládané na bytelných stolech a skříňkách z jiných časů. Takový EK 10, letecký krátkovlnný přijímač, byl ovšem přístroj s úžasnými vlastnostmi, navenek ale plechová krychlička v šedivém matném nátěru pověstné „Wehrmachtsgrau“. Všechno dokonale účelné a promyšlené, ale žádné zbytečnosti a už vůbec ne hravé ozdoby jako za pana Friče a Fanty.

Tak tohle byl můj dětský „imprinting“ s hodinami, vědou a časem, se signály z vesmíru a ze starých časů, v nichž jsme my už tak docela nežili a kam jsme nepatřili. Ostatně na rozdíl od dědečka, který do smrti nosil své zenitky na řetízku v kapse u vesty, naši rodiče už měli náramkové hodinky, účelné, ale docela nezajímavé. Tatínkovy omegy měly aspoň svítící čísla na ciferníku, ale maminčiny čtverhranně okrouhlé hodinky s nezřetelným ciferníkem byly opravdu jen časoměrné zařízení. Teprve později ve škole se ukázalo, že náramkové hodinky něco znamenají. Někdy ve čtvrté třídě mezi nás přišel nový žák Kouba a rozložil se po lavici tak, aby jeho velké kulaté hodinky nikdo nepřehlédl. Říkalo se, že jeho rodiče jsou diplomati, a dlouho s námi nepobyl.

Někdy koncem války mi tatínek řekl, že když se budu dobře učit, pošle mě na gymnázium do Švýcarska a že mi koupí hodinky. Nevím, jestli to tolik pomohlo, učil jsem se dobře, jenže tatínka v padesátých letech málem zavřeli, ze Švýcar z pochopitelných důvodů sešlo a ani hodinky pořád nikde. Až když mi bylo nějakých šestnáct, už jsem do školy nechodil a dělal v dílně, koupil mi tatínek starší longinky. Byly dost z módy a obdélné hodinky se mi nikdy moc nelíbily, ale byl to pěkný stroj a dal jsem si dost práce, abych je vyreguloval, a na noc jsem je věšel na hřebík, takže „dělaly“ jen pár sekund za den.

Jenže už předtím, od podzimu 1951, jsem začal chodit do učňovské školy na náměstí Míru na pražských Vinohradech a hned ve vedlejší dílně se učili hodináři. To byl velký rozdíl. V té naší zlatnické dílně bylo pořád slyšet kladívka a cítit „pajc“ čili kyselinu. Každou chvíli se někde něco připálilo a ve zlatničině je všechno hodně „od oka“, hlavně aby to nebylo křivé. V hodinářské dílně bylo čisto a ticho a vládla tam přesnost. Všichni seděli skoro nehybně, s lupou na oku soustředěně hledali, kde je chyba, a pak jen konečky prstů vykonávali nepozorovatelné, miniaturní a přesné pohyby. I ti učedníci — jeden dokonce na vozíčku — mi připadali jaksi dospělejší a intelektuálnější a vlídný pan učitel Martínek mě tam docela rád trpěl. Dílna není škola a občas jsem pro ně letoval nějaké to prasklé pouzdro, řetízek nebo šarnýr. Obdivoval jsem dokonalé hodinářské nářadí, přístroje, rolery a soustruhy, a trochu jsem k tomu přičichl. Když jsem o pár let později pracoval ve výzkumu v Hloubětíně, seděl vedle mě hodinář Pepa Zubec, kterému celá „fabrika“ nosila budíky a hodinky. Také od něho jsem se leccos přiučil, hlavně jeho kouzelné průpovídky. Když se ho majitel nějaké beznadějné trosky nešikovně zeptal, co s tím, ochotně mu poradil: „Zajdi si s tím na nábřeží a zkus přehodit Vltavu!“ Nebo: „To by chtělo dva kameny, nebo kámen a cihlu!“

V šedesátých letech se najednou seběhlo mnoho věcí — svatba a děti, studium a knížky —, a tak jsem se s hodinami na pár let rozloučil. Psaní knížek i programů je pěkná činnost, jenže zaměstnává spíš hlavu, a když člověk celý den sedí nad papíry, zasteskne se mu po něčem do ruky, po řemesle. Zlatničina se doma dělat nedá, a tak jsem si na inzerát koupil pěkné pendlovky, které potřebovaly spravit. Ty sice bývají jednoduché, ale také choulostivé, a některé rozchodit dá dost práce. Staré hospodyně věřily, že se s nimi nesmí hnout, a něco na tom je.

Když se mi to nakonec povedlo, někde jsem se s tím pochlubil — a za chvíli jsem na tom byl podobně jako tenkrát Pepa Zubec. Hodiny a hodinky — rozumí se mechanické — tenkrát ještě každý potřeboval, a tak to byla většinou rutina: kukačky, budíky, primky, ruské zarji a německé kolíčkové ruhly. Rozebrat, vyčistit, namazat, sem tam zkrátit prasklé pero. Byly mezi tím ale i zajímavější kousky, staré švarcvaldky s dřevěnými plotinami a hlavně starožitnosti. Tam totiž nejsou žádné „náhradní díly“ a spravit většinou znamená něco vyrobit — a na to jsou zlatnické techniky jako dělané. Za patnáct let mi prošly rukama stovky běžných hodinek, budíků a mizerných kuchyňských hodin, dámských cylindrovek ve zlatém pouzdru, které se nosily na krku, pěkné kapesní hodinky i železničářské roskopfky. A mezi tím i krásné barokní a empirové hodiny, s různými systémy bití, kde bylo potřeba vyrobit novou ručku, vysadit vylomený zub nebo i udělat nový pastorek.

***

Když v roce 1989 vypukla svoboda, pověsil jsem to všechno na hřebík, ale žádnou výstavu a žádné muzeum s hodinami si nenechám ujít. Když jsem pak v devadesátých letech přednášel filosofům o čase, mohl jsem jim na mechanických hodinách názorně předvádět, jak se od pozdního středověku měnilo a mění obecné chápání a zacházení s časem. Od vynálezu mechanických hodin koncem 13. století až do jejich masového mizení koncem 20. století se kromě toho právě do hodinářské techniky investovalo a investuje zcela nepřiměřené množství úsilí, nápadů i prostředků. Po dlouhá staletí představovala stavba hodin nejen to zdaleka nejsložitější, co je člověk schopen vymyslet a vyrobit, ale právě zde se odehrálo i několik lidských „vítězství“ a průlomů, které proměnily náš svět.

Jan Sokol, foto: V. Pokorný (Wikimedia)

Technicky primitivní a geniálně jednoduché orloje pozdního středověku názorně předvedly, jak člověk dokáže modelovat smyslově přístupný vesmír v jeho zdánlivě neproniknutelně složitých pohybech. Na pražském orloji stačilo k obyčejnému věžnímu stroji přidat jeden pastorek a tři velká kola — a ovšem úžasně vymyšlený systém ruček a táhel před ciferníkem —, aby vznikl dojem mechanického vesmíru, udělaného lidskýma rukama. A teprve tomu, co člověk dokáže udělat, také doopravdy rozumí. Díky tomu se pak astronomové odvážili hledat matematický popis vesmíru, kdežto městský člověk se začal odpoutávat od přirozeného času svítání, poledne, soumraku a noci a nahrazovat jej číslem.

Renesance si mohla vychutnat své první jasné vítězství nad starověkem a panovníci dostávali stále dokonalejší a složitější „modely vesmíru“ ve stolním provedení — vedle praktičtějšího globusu hmatatelné vyjádření lidského ovládnutí světa. Dávno dřív, než se to lidé jako Bacon, Descartes nebo Galilei odvážili vyslovit, nabízeli už norimberští hodináři bohatým kupcům „vesmír do kapsy“. Co na tom, že „městský čas“ nebere ohled na to, zda je světlo nebo tma, když je pro všechny stejný a umožňuje racionální plánování denního života? Podle Maxe Webera začíná modernita až podvojným účetnictvím. Nebyla to spíš právě tahle racionalizace času?

Zatímco galileovská věda se snažila a snaží najít kouzelný zákon, matematickou funkci jako klíč k pochopení světa, hodinářství si padlo do náruče s empirickou větví vědy. Začínají společně usilovat o přesnost měření a v 18. století se jim podařilo změřit nerovnoměrnost zemské rotace — další krok k „odkouzlení“ přirozeného světa. Na přesných chronometrech se vybudovala anglická námořní hegemonie a o času sice neumíme říct, co je, zato je dodnes tou nejpřesněji měřitelnou veličinou. Od 18. století pronikají hodiny i do nižších městských a někde i venkovských vrstev, kupodivu daleko dřív, než se přesný čas stane společenskou nezbytností a bičem pro každého.

Hodinářství je jedno z prvních řemesel, které postihla průmyslová konkurence, takže už koncem 19. století se z hodináře stává opravář. Průmyslová výroba, zpočátku zaměřená na luxusní hodinky a hodiny, postupně zásobuje stále širší vrstvy, od první světové války se náramkové hodinky stávají samozřejmým atributem úspěšného moderního člověka a nakonec spotřebním zbožím. Tento překotný vývoj samozřejmě neprobíhal všude stejně a i v Evropě vytvořil velké kulturní rozdíly. Starší si ještě pamatují, jaké kouzlo představovaly „časy“ pro ruské vojáky v roce 1945.

***

Před sto lety patřily hodiny k vybavení běžné české domácnosti — kromě těch nejchudších. V měšťanských domácnostech to byly už citované pendlovky, s bitím nebo bez, které visely v parádním pokoji a svým neslyšným chodem, nenápadným pohybem kyvadla a klidným, harmonickým odbíjením dotvářely celkový dojem zámožné spokojenosti a jistoty. Podle nich se řídil chod domácnosti a společná jídla, kdežto domácí pán měl své lepší nebo horší „cibule“, kterými se řídil ve svých činnostech mimo domov. V kuchyni mohly viset „kukačky“, výraz pozdního romantismu a velká atrakce pro děti. Vysoké stojací hodiny s vteřinovým kyvadlem, oblíbené třeba v Německu, byly u nás spíš výjimkou, a stolní či „krbové“ hodiny, tolik oblíbené v Anglii i ve Francii, se u nás dlouho vyskytovaly jen na zámcích.

Horníky svolávalo do práce zvonění, tovární dělníky později houkání, kdežto pro strojvůdce, přednostu a poštmistra — stejně jako armádního důstojníka — patřily kapesní hodinky k pracovnímu vybavení. Veřejné hodiny byly vzácně už od středověku na kostelních a radničních věžích, v barokní době jich přibylo, v 19. století se k nim přidaly nádražní a pouliční hodiny a právě železniční provoz si vynutil sjednocení do pásmových časů.

Snad až do první světové války udávala v Praze přesný čas klementinská hvězdárna. Zřízenec na věži sledoval sluneční paprsek ze štěrbiny v okenici, který dopadal na drát, napjatý nad podlahou. Když byl stín drátu uprostřed světelného pruhu, mávl z ochozu praporkem vojákům na Opyši, kteří vystřelili z děla. Byl to tedy sluneční čas, poslední spojnice času se Sluncem, z povahy věci málo spolehlivá: když bylo pod mrakem, přesné poledne se nekonalo. Kromě toho se zavedením železnice místní čas silně ztratil na významu. Naopak na nádražích se poledne signalizovalo telegrafním vyzváněním — dvanáctkrát „ti-dam, ti-dam“ — a zřízenci podle toho nařídili nádražní hodiny po celé trati. O nějaké sekundy ovšem nešlo.

Anděl času v Chartres, foto: Václav Cílek

Zatímco středověké a raně novověké hodiny — věžní i kapesní — si vystačily s jedinou ručkou, v 16. století se objevuje minutová ručka. Astronomické i kapesní hodiny 19. století často mívají vteřinovou ručku, na náramkových hodinkách je docela běžná. Od poloviny 20. století je to technicky náročnější „centrálka“ a vzácněji i stopovací zařízení. Minuty a později sekundy hrají zkrátka stále větší roli, i když často jen v lidských představách. Někdy ve dvacátých letech začal časové signály vysílat rozhlas, a to přímo z hvězdárny a s nesrovnatelně vyššími nároky na přesnost.

Naproti tomu venkovský život se ještě dlouho řídil „přirozeným časem“ od kohoutího kokrhání a bučení krav až po pohyb slunce po nebi. Jen z kostelní věže — stejně jako ve městech — se pravidelně zvonilo nejen k nedělní bohoslužbě, ale také k polední modlitbě „Anděl Páně“ a večernímu „klekání“. Ještě jednu důležitou událost pro všechny oznamoval kostelní zvon — totiž že někdo právě umřel. Tím byla potřeba všeobecné komunikace naplněna — víc nikdo nepotřeboval. Nicméně skoro v každé chalupě už tehdy visely hodiny a těšily se náležité péči. Nejčastěji dřevěné švarcvaldky s dlouhým kyvadlem o velkém rozkyvu, s ostrým a hlasitým cvakáním a často i s chraplavým bitím, které doprovázelo charakteristické vrčení bicího stroje. Závaží byl prostě kámen na provaze, později litinové „šišky“, natřené bronzovou barvou. I když měly jednoduchý kladkostroj, natahovaly se denně. Na přelomu 19. a 20. století se hodně rozšířily drobné kyvadlové hodiny s malovaným porcelánovým ciferníkem, které se prodávaly hlavně na poutích.

Po první světové válce vtrhla do Československa prudká vlna modernity a odpor vůči „starému Rakousku“ postihl také „jeho“ pendlovky. Výroba rychle skončila a masově je nahradily celkem laciné a většinou mizerné kuchyňské i pokojové hodiny na stěnu nebo na skříňku. Měly obvykle budíkový stroj s hrubou setrvačkou a kolíčkovým krokem, skříňky a ciferníky roztodivných tvarů a nevalný chod; zato byly moderní. Podobně špatně dopadly kapesní hodinky: jak zmizely vesty, nebylo je kde nosit, a tak zůstaly jen atributem zarytých staromilců, zejména profesorů. Naopak atributem úspěšné modernosti se staly náramkové hodinky, od šedesátých let 20. století i u nás vyráběné v Novém Městě, mimochodem ve velmi slušné kvalitě.

V téže době si ale hodinářský průmysl ve Švýcarsku a v Japonsku už začal hrát s Damoklovým mečem v podobě quartzových čili digitálních hodinek. Začaly jako veliké a nemotorné skříně pro čistě vědecké účely, protože jejich přesnost nikdo jiný nepotřeboval. Objev integrovaných obvodů v šedesátých letech umožnil nejdřív nevinný experiment, který k pronikavému obchodnímu úspěchu dovedli právě Japonci. Pochopili, že „astronomickou“ přesnost sice nikdo nepotřebuje, spolu s bateriovým pohonem ale prakticky znamená, že se o ně člověk nemusí vůbec starat. Mohou padat na zem i do vody a nic se neděje. A když se trochu barbarská číslicová indikace zakryla klasickým ciferníkem s ručkami, byl s mechanickými hodinkami a hodinami vlastně konec. „Hodináři“ už jen vyměňují baterky a řemínky a klasický hodinářský průmysl — přes všechny technické novinky — žije z nadšenců, sběratelů a snobů, které láká na nesmyslné „komplikace“.

Zdá se, že poslední hřebíček do rakve hodinářství — včetně digitálního — pomalu ale jistě zatlouká mobilní technika a internet. Časový údaj nevídané přesnosti a spolehlivosti dnes svítí úplně všude a mladší generace ho chápe jen jako jednu z informací na displeji mobilu a počítače. K čemu nějaké hodinky? Že hodinky jsou „vesmír do kapsy“ a ručičky na kruhovém ciferníku znamenají Slunce — to už nikoho ani nenapadne. Hodinářství jako kapitola lidské kulturní a technické historie se tak uzavírá, pohlceno novou komunikací, a „staré“ hodiny visí na stěnách muzejí i hospod jako nostalgické trofeje. Nikdo je nenatahuje, možná to už ani neumí. Takže je to ta pravá chvíle, kdy se o nich dá napsat něco jako epitaf.

Knihu Něco se muselo stát vydává nakladatelství Novela Bohemica.

Poznámka: Tato kniha tvoří volnou trilogii s úvahami ve svazku Tři svíce za budoucnost (V. Cílek, ed., 2012) a se specializovanějšími Perspektivami české energetiky (D. Drábová, V. Pačes a kol., 2014). Nenápadné logo tří svící se rovněž objevuje v metodické příručce Industriální krajina a její přirozená obnova (T. Gremlica a kol., 2013). Všechny tyto publikace spojuje pokus o porozumění dnešku a starost o budoucnost, a to z hlediska tří klasických antických kategorií — dovednosti, rozumnosti a někdy i moudrosti. Moudrý je ten, kdo zná věci, které se nemění, rozumný se umí pohybovat ve věcech dneška a dovedný je umí zařídit (Magna Moralia I, 35).

Jan Sokol (1936), filosof, překladatel, vysokoškolský pedagog, autor řady filosofických publikací a také knih o počítačích. Vyučil se zlatníkem, dálkově studoval střední školu a matematiku na MFF UK. Pracoval jako programátor a vedoucí výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu matematických strojů. Od r. 1991 přednáší na Univerzitě Karlově filosofii, antropologii a religionistiku, v zimním semestru 2008/2009 také etiku a lidská práva na Harvardově univerzitě v USA. V l. 2000—2007 byl prvním děkanem Fakulty humanitních studií UK. Ve filosofii vychází z fenomenologické tradice a personalismu, těžištěm jeho zájmu je filosofická antropologie, antropologie institucí a etika. Signatář Charty 77, po roce 1989 se účastnil politického života, mj. byl v roce 1998 ministrem školství, mládeže a tělovýchovy. Roku 2008 byl jmenován důstojníkem francouzského řádu Čestné legie. Přispěl také do knihy Tři svíce za budoucnost.