Napnelismus a omáčník

Přesněji řečeno komplikované vztahy jednotlivých literárních druhů ke svým čtenářům. Zatímco hodnotitelé prózy (Pavel Janoušek a Marek Vajchr) se o ně nijak zvlášť nezajímali a stáli na stráži literárních kvalit díla, ze sféry poezie přinesli Karel Piorecký a Olga Stehlíková jiné poučení. Právě Stehlíková si začala s tak nějak všeobecně tušeným stavem věci: šiky básnických knih jsou ve značné převaze nad početně skromnou skupinkou jejich čtenářů. Navíc, kdybychom mezi těmito čtenáři měřili koncentraci těch, kteří poezii zároveň nepíší, zjištěné ředění by možná vykazovalo homeopatické hodnoty. Připomenut byl i známý fakt, že na planetě poezie, kde tedy, jak už víme, vlastně kromě básníků nikdo jiný nežije, musí poetové suplovat nejen své čtenáře, ale i kritiky. Je dokonce znám případ, kdy si básník musel sám sobě napsat „ediční komentář“ (Petr Král), a mnozí sami sebe i vydávají.

Tato krize vybudila alarmující situaci, kdy zoufalá poiésis loví své čtenáře po internetu a mnohdy dokonce přímo na chodníku. A někomu se to dokonce líbí — konkrétně mám chuť zvolat: „Karle, co máš proti knihám?!“ Jak jinak totiž rozumět Karlu Pioreckému, který v poezii roku 2014 oceňuje především ty básnické květy, jež vypučely během všemožných konceptuálních/transmediálních/digitálních festivit, případně na „šíravách sociálních sítí“, nanejvýš ale v literárních časopisech? Nejsou všechny tyto akce jen jakýmsi prchavým klokotem v předsálí? Kvasivým nestabilním okrajem? Generačním tetelištěm? Pro nově příchozí vždy biologicky nutnou iniciací avantgardní fází? Karel Piorecký dokonce naznačuje žádoucí seznamování s poetickou Evropou a celým světem — neboli opět je zde dýchavičná kratochvíle známá z devadesátých let jako „dohánění Evropy“. Tak to spíše vnímám nejen co nahánění čtenářů, ale také jako kritické síto vyrobené k zachycení mládežnických forem — spíše než básnických hodnot. Asi jsem nemístně konzervativní, když mi off-line tištěná kniha kapesního formátu (se všemi svými smyslovými charakteristikami) připadá jako nejgeniálnější nosič básnických myšlenek — považte, nakonec i ti z líhní internetů prahnou po archaickém knižním svazku. Ale Karel Piorecký možná vidí dál, do nějaké šťastné země zítřků, kde se poezie šíří stejně úspěšně jako jiné virály.

A právě zcela odlišně se k čtenářstvu a životu prózy stavěli její bilancující kritikové Marek Vajchr a Pavel Janoušek. O čtenáře tu ani nešlo, próza je na tom v tomto směru trochu lépe než poezie a za ty roky jsme již uvykli drobným nákladům. Přesto bych se těch několika zbylých čtenářů neštítila. Právě takovou distinkci mistrovského čtenáře jsem detekovala za obavami Marka Vajchra, zda ty biografické romány (především Básník, ale vyšla letos řada dalších) nejsou příliš „prvoplánové“, jaksi intelektuálně laciné… Tak si říkám, aby to k čertu nebyl jen nějaký marketing nakonec! Zato tu kritik a redaktor v duchu vintage poetiky domovské Revolver Revue opěvuje co letošní událost faksimile Událostí Jana Hanče. Nic proti ničemu, nicméně dílo, které letos dělalo vlny i mimo literární rybník, to nebylo. Tím byla Kahudova hužva metafor, diagnóz a konspirací, v níž asi jako jedna z mála vidím celistvost či alespoň kontury. Vajchr ji dokonce nepovažuje za prózu, ale za „báseň v próze“. Nu což, nad touto otázkou by se daly dělat terminologické výmyky dlouho, jak to ale souvisí s tím, zda šlo nebo nešlo o literární „událost“?

Pro Pavla Janouška byl Kahuda alespoň „náběhem ke ‚skoroudálosti‘“. Stejně tak jeden z našich nejsoustavněji kritizujících kritiků ocenil renesanci žánru biografizujících, biografických a memoárových próz. Přestože na knihách oceňoval především jazyk či popis a uznal díla Hůlové, Hakla a Denemarkové, i když „nepřekročili hranici vlastního stínu“. Právě tato trojka pro mne představuje autory, kteří umějí psát, ale rádi se poddávají autorské spontánnosti a ke svým tématům přistupují tak nějak plaše, aby to nevypadalo, že náhodou nedělají umění.

Pnutí mezi poezií a prózou je tak nejen v jejich poměru ke čtenářstvu, ale v bilančním zvažování se vyjevila i propast mezi pioreckovským obcházením extravagantních okrajů, odstředivých sil poezie a janouškovským zvažováním popisů, jazyků a ostatních literárních kvalit lékárnickými vážkami —  v zásadě směřování dostředném, založeném na „domluvě“, co je dobrá literatura.

Spíše v oné dostředivosti vidím smysl hledání těch skutečných událostí, protože ta událost by ideálně měla být společná autorům, kritikům i čtenářům. Z toho lze vyvodit cosi jako koncept kritického „očekávání“. Číhání na jednu událost, superknihu, také totiž může zastírat možnost, že těch událostí bude víc, budou se rojit a měnit literaturu jemnými, všednějšími odstíny. To v současné křehké situaci české literatury, kdy je prolezlá amatérskými exhibicemi (i na nejvyšší úrovni), znamená ani ne tak hledání svatého grálu, jakéhosi textového démantu dostupného jen exkluzivní čtenářské sortě, ale spíše starost o prosté omáčníky. Aby se ty události děly v žánrovém a tematickém servisu čtoucí veřejnosti. V řemeslném standardu. Bez povýšenosti k žánrům, narativům, informativnosti, napínavosti a překvapivosti — obligátním charakteristikám bestsellerů, nad jejichž „trivialitou“ intelektuálně ublinkáváme. Aby česká literatura nebyla dobrá jen pro čtenáře kuriozit, kterými tak často jsme. Nakonec myslím, že nejeden omáčník byl letos sepsán.