Roztleskávací kniha

Problém vidím ve zvolené formě, totiž v prolínání rozhovoru s vyprávěnými pasážemi, které rozsahově převažují. Komentáře tazatele shrnují, přeříkávají, dotvářejí kontext, ale často jen potvrzují váhu řečeného. Právě obdivné deklarování Ondřeje Kundry nakonec nejvíce prohlubuje pocit, že bez dokladů a vnějších hodnocení není oč stát. Navíc se obě roviny významově prolínají. „Když má dnes Meda Mládková odpovědět na otázku, co pro ni bylo nejtěžším úkolem jejího života, nezaváhá — vrátit sbírku, kterou s manželem budovali třicet let, zpátky do Československa, kde většina děl vznikla.“ Vlastně by tyto části mohly být psány v první osobě a kniha by tak působila celistvěji a možná příznivěji jako vlastní svědectví, memoáry.

Potřeba zprostředkovatele a ověřovatele působí křečovitě a budí nelibost. Autor zde plní roli obdivovatele či komparzisty-roztleskávače, který ukazuje, jak má být výše řečené hodnoceno a hlavně jak velký obdiv je potřeba osobnosti dotazovaného projevit. „Nebude vůbec přehnané, když řekneme, že osud Medy Mládkové nemá v českých dějinách dvacátého století obdoby.“ Byť je zaujetí pro zvolené téma pochopitelné a nutné, v této knize působí přebujele. Navíc, úvodní slova autora, který zprvu velmi pochyboval, že je ten pravý člověk, který by měl dramatický osud Mládkové zaznamenat, napovídají, že se nejedná o vlastní iniciativu.

Když zacílím na samotné odpovědi Medy Mládkové, je to možná snaha zachránit pro ni v textu alespoň trochu přízně. Co nepodněcuje řečené, je třeba explicitně vyjádřit, vyzdvihnout v komentářích. A že toho podnětného mnoho není, o tom svědčí bohužel většina knihy… stejně jako množství komentářů. Jak sympatizovat s člověkem, který den svatby popisuje slovy „teď už jsem měla skutečně vyhráno“ a pak líčí vztek nad bílým prstýnkem, který působil jako plastový. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že šlo o platinu, byla novomanželská roztržka zažehnána. Příhod v tomto ryzím duchu je v knize dost a spíše než o velkodušnosti či nadhledu osobnosti Mládkové vypovídají o upřímném mamonářství. Její zájem o umění a zajištění sbírky pak vyznívá jako náhodný volnočasový program, který se ale ukázal dobrým způsobem, jak si zajistit obdiv a slávu.

Je to snad problém knihy a jejího hybridního pojetí, nebo problém osobnosti, která o sobě potřebovala vyprávět, ačkoli měla zůstat v pozadí své dobročinnosti? To zajímavé totiž do knihy vniká s osudy druhých, kteří se v jejím úžasném životě mihnou jako letmí hosté: Bohumil Hrabal a František Kupka. Tato svědectví jsou však zkratkovitá a působí jako řády připíchnuté na klopu dle vhodné příležitosti. Kniha je tak spíše výčtem životních milníků, bez invence, tak trochu o všem a o ničem, především však o tom, jak si zajistit věhlas, že je k tomu potřeba hmotné zázemí a jak to vše zařídit. A pod tímto čtenářským dojmem pak také velkodušný čin darování nákladné, což je několikrát akcentováno, sbírky působí jako gesto nevybočující z jednostrunné linie.

Kniha ve svém pojetí self-promo mecenášky bohužel nefunguje. Spíše si z ní lze odnést dojem, že je to další splněná meta ambiciózní Medy Mládkové. Svým způsobem jde o knihu, která ani nepotřebuje čtenáře, je sama sobě naplněním. Čtenář je zde pouze možným doplňkem s jasně vytyčeným místem: Tleskej, nebo buď nevděčný. Třeba však vyjde naznačený plán s hollywoodským filmařem. Ten příběh splňuje všechny předpoklady: noblesní prostředí, umělecké artefakty, příběh o mecenášce a malé nevděčné zemi, která neumí sama od sebe ani zatleskat. Domnívám se však, že se najde dost primárně dojatých jedinců (ať už zdrojem dojetí bude sentiment, obdiv, sdílená touha, či slušnost), kteří pobídku autorů neoslyší a které nezamrazí z exhibovaného „pragmatismu“. Tyrkysový hřbet se jistě bude vhodně vyjímat také na polici například vedle již ohmataného výtisku bestselleru Bohatý táta, chudý táta, provedeného ve fialových tónech.

Ondřej Kundra: Meda Mládková. Můj úžasný život, Academia, Praha 2014