Literární časopisy fatálně selhaly

Je to přesně dvacet pět let, co jste spolu s dalšími studenty vytvořili stávkový výbor filozofické fakulty a zahájili stávku, k níž se postupně přidali další studenti i fakulty. Jakou máte nejživější vzpomínku na listopadové události v Brně? Ta intenzivní se netýká stávky, ale dvou dnů před tím. Údiv, že se to stalo. V sobotu mi volal Roman Švanda. Jakmile jsme se v podvečer potkali v Akademické kavárně, bylo vše jasné, zřejmé, žádné rozhodování a plané diskuse. Celou dobu studia jsme věděli, o co jde, tedy Roman Švanda a já. Pseudointelektuální řeči a zdůvodňování čehokoli šlo stranou. Vždyť jsme je jako trapné vnímali i v rozpravách s dřívějšími skorodisidenty a pozdějšími revolucionáři. Strach, jak jej znám, přišel až v následujícím týdnu. Co vás tehdy přesvědčilo o nutnosti stávky? Jak jsem řekl — nic. Nikdo mě nemusel přesvědčovat, ani já sám sebe. A nebylo důležité, jak bude stávka vypadat. Znáte to: každý musí ten krok udělat sám, a ne v listopadu, nýbrž vždycky, když na to v životě přijde řeč. Motivy ostatních mohu jen odhadnout. Jistěže se i dnes dívám, jak se kdo prezentuje, jak dopadl, nicméně jsou chvíle, kdy je v určitém čase na určitém místě každý sám za sebe a sám za sebe ručí. Nejen v listopadu. Stávku podpořili i někteří učitelé, třeba Dušan Šlosar nebo Zdenka Rusínová. Byla jejich podpora pro studentský stávkový výbor důležitá? Důležitá? Naprosto podstatná! A zapomněl jste na doktorku Jelínkovou. Celá řada dalších učitelů projevovala sympatie, ale tito tři lidé byli součástí stávkového výboru, postavili se za nás. Podpora přicházela i od dalších, třebaže mlčky. Znali jsme je, byli to naši učitelé. Tady se nešlo splést. Pět let jsem tam studoval a najednou ti, kteří mi něco ne učitelsky marginálního, ale osobního, sami za sebe, v posluchárnách předávali, stáli v pondělí dopoledne tam, kde měli být a kde jsem si netroufal doufat, že bych je potkal. Co si asi tak student může přát víc než stát na jedné lajně s učitelem, kterého si váží?

Igor Fic, foto: archiv Hosta

Stýkáte se ještě s někdejšími spolužáky, udržujete přátelství? V posledních letech jen s Romanem Švandou. Když projíždím Brnem, zastavím se v jeho kavárně a rád si tam dávám sraz i s přáteli, s nimiž se při letmém setkání mohu pozdravit nebo se sdílet. Sám jste teď vysokoškolským učitelem. Jak se díváte na současné akce studentů? Minulý týden třeba vyšel manifest „Listopadem to nekončí“, shrnující frustraci ze současného stavu demokracie. Nedívám se na akce, dívám se na studenty, minimálně na ty, které učím. Je to pořád stejné. Desátek. Desetina z ročníku stojí za to, abychom se setkali. A že je mladá generace jaksi frustrovaná, je patrné minimálně od Havlovy smrti nebo od minulých prezidentských voleb. Znovu: bude z nich jen desátek. Těm mohu věřit ne v tom, že budou demonstrovat a stávkovat, ale že se pokusí žít jako hrdí a důstojní lidé navzdory. Stávka je fráze, demonstrace, společenská vystoupení a politické manifesty jsou naivní, pitomé a trapné projevy bezradnosti. Upozorňuji: člověk se musí srovnat sám se sebou a sám sebe by měl umět sladit s tím, co ví o dějinách, o společnosti a o světě. Manifestovat můžete na louce u lesa a má to větší smysl než to, o čem jen z doslechu vím. Sdílíte tuto frustraci a panuje ve společnosti skutečně stejně „blbá nálada“? Nebo se za těch pětadvacet let o něco zlepšila? Nálada? To mi připomíná autentickou poznámku, parafrázi notoricky známého verše z víc jak půl století starého písňového textu. Vyšla z úst přítele Vítka Ondráčka, když jsme před pár lety putovali: „Pod Vesuvem Neptun přikládá / v Pompejích je dobrá nálada!“ Řekl bych, že je všechno v pořádku. Zabýváte se literaturou, píšete, stál jste u počátků současného časopisu Host. Změnila se nějak za čtvrtstoletí společenská úloha a pozice literatury? Samozřejmě. Společenskou úlohu literatury neumím hodnotit. Nejsem vydavatel ani sociolog. Dnes, jako v minulosti, je to věc nabídky a poptávky. Nicméně zmizela kritika. Když není literární kritika, není kriticky vážena literatura. A tady literární časopisy i společenské instituce fatálně selhaly. Časopis má hledat a vychovávat kritika, jinak je jen osvětovým žurnálem. Tím neříkám, že nevznikají literární díla, jako neříkám, že studenti nečtou. Kritiku nahradil marketingem poháněný mediální plebiscit a studenti užívají internetu. Čtou víc, než jsme četli my, ale nevím co a nevím, jak tomu, co já označuji slovem literatura, rozumí. Podle současných společenských norem jsou všichni vzdělaní a sečtělí. Vídám je. Občas, jen tak, mimochodem, něco vyprávím těm, o nichž jsem hovořil jako o desátku. Co vlastně můžeme po umění chtít a co už ne? Narážím třeba na debaty o angažovaném umění, které se v poslední době vedou, ať už třeba v literatuře, nebo ve výtvarném umění. Po umění můžeme a máme chtít všechno, co nám schází. Jsme my a je umění. Když se chceme angažovat, tak se angažujme, třeba stávkou, demonstrací, happeningem. Umění to neublíží. Umění je totiž cílem, ne prostředkem. Umění přesahuje umělce. Jestli je prostředkem, tak jen k takovému maličkému odosobnění, které nás může přivést minimálně k sebereflexi. Společnost bych do toho netahal. A proto jsem nyní tak rád angažovaný.

---