Bloudění digitální buší

Minulý týden vyšel poprvé v tištěné podobě Týdeník Echo, což šéfredaktor Dalibor Balšínek doprovodil drobnou konfesí: „Musím se přiznat, že při vytváření prvního tištěného čísla jsem pociťoval zvláštní tlak, dokonce nervozitu. Papír prostě vyvolává větší typ odpovědnosti a pochybností o zvolených tématech a správném řazení textů než jedničky a nuly, které začínají dominovat informačnímu proudu.“

Z čeho jeho obavy a pocit větší odpovědnosti konkrétně plynou, už bohužel nerozvádí. Když ale dáme stranou intuitivní příčiny — existuje to černé na bílém, v ucelené podobě a s prodlouženým datem exspirace —, vytane jedna výmluvná věc. Dalibor Balšínek sice zmiňuje odpovědnost a pochybnosti, ovšem pouze ve vztahu ke „zvoleným tématům“ a „řazení textů“. O tom, zda a jak se vlivem digitálních médií proměňuje odpovědnost novináře k obsahu samotného textu, povaze jeho zpracování a jak se proměňuje charakter psaní, už se nezmiňuje. Vliv digitálních médií na tištěná je přitom podobně radikální jako vliv digitálního fotoaparátu na analogovou fotografii.

Především mizí autorita a význam kulturní kritiky, která se proměňuje v salónní hru pro intelektuály, a na její místo stále významněji proniká blogosféra a čtenářské weby různorodé úrovně. To by samo o sobě samozřejmě ještě nemuselo být negativní. Vnáší to do hry demokratizační prvek, interakci a širší možnosti interpretace. V každém z těch světů — analogovém a digitálním — ale existují jiná kvalitativní kritéria.

Zatímco pro tištěná média v ideálním případě snad ještě stále platí, že by recenze měla být především kritickou reflexí, blogerské nebo čtenářské recenze se v naprosté většině omezují na základní konzumentskou triádu „líbí“, „nelíbí“ a „osobní doporučení k četbě“. Čtenářský recenzent není nucen v textu hledat univerzální pravdu, postačí, když nalezne útěchu nebo porozumění. Zatímco pro kritika by měl být relevantní celý kulturně-historický kontext, pro něj bývá relevantní především jeho ego. Proto se jeho texty tak často vyznačují ich-formou, důvěrnými popisy pocitů, jež autor při čtení prožíval, a pak samozřejmě charakteristickou rázností soudů a výraziva, protože v hučícím úlu nul a jedniček je třeba křičet, aby jej bylo slyšet.

V poslední době se dostáváme do nové fáze — rozdíly mezi světem tištěných a digitálních médií se smývají. Nad recenzemi převažují příběhy knih a autorů, reprodukce vítězí nad reflexí, dojmy nad analýzou. Příkladem je recenze Lukáše Novosada právě v prvním tištěném vydání Týdeníku Echo.

„Při délce Faberova románu a rychlosti, s níž jsem ho musel přečíst, jsem ovšem mohl hodně přehlédnout, “ vyznává se. Vzápětí ovšem své pochybnosti odhání: „Ale čert se soustřeď na prkotiny: karmínovému ani bílému kvítku není co vytknout. Znatelně je za ním hodně dobré práce, talentu, radosti i víry ve čtenářský vkus a um.“ A doporučení: „Zbývá radost z četby.“ Jako anotace pro facebookovou skupinu „Co čteme“ by to jistě stačilo, ale co si má s takovou porcí důvěrnosti počít náhodný čtenář Echa? O tom, co a proč spisovatel Michel Faber svou knihou promýšlí, v čem spočívá její svědectví, přesah, tu nenajde ani slovo.

Příznačná je také zmínka o rychlosti, s níž musel Lukáš Novosad Faberovu knihu přečíst. V posledních letech už není úplně nezvyklé, aby recenze vycházely v podobném časovém odstupu jako recenze na filmy. Když k tomu započítáme prořídlé kulturní redakce a objem tuzemské knižní produkce, kterou by měl recenzent sledovat, mizí prostor a čas potřebný k soustředěné četbě a získání potřebného odstupu.

Nemizí ovšem jen autorita a význam kulturní kritiky. Svůj sociální status ztrácí i sama literatura, které se proměňuje jen v jeden z mnoha způsobů relaxace a zábavy. Kulturní novinář se tak ocitá před komplikovanou volbou: podle jakých kritérií má vybírat knihu, jíž se bude věnovat? Pokud zvolí měřítko umělecké kvality, bude riskovat, že osloví pouze úzký okruh podobně staromilsky uvažujících intelektuálů. A pokud bude vybírat recenzní titul podle toho, zda jde o bestseller, jaký má počet lajků na Facebooku a kolik má reklam v pražském metru, ztratí možnost vytvářet jakýkoli smysluplný a srozumitelný koncept, podle nějž by se čtenáři mohli dlouhodobě orientovat. Může samozřejmě kombinovat obojí, ale k tomu se v tištěných médiích většinou nedostává místa, protože kultura je z hlediska inzerce nerentabilní.

Závěr? Jen žádná útěšná slovíčka. Po starém světě je veta. Jdeme z funusu, hlavy skloněné, bezradně kopeme do šutrů. Namísto civilizované kulturní krajiny opatřené kontexty a vysvětlujícími cedulkami a návody k použití tu máme nepřehlednou digitální buš. Co je nám ale po starém světě papírových knih a časopisů. Byl elitářský a nabubřelý. Teď má šanci každý. Za sebou roj sociální sítě a v jeho čele myšlenkoví ranaři, buchaři a ramenáči.