Bolavý polský postkomunismus
Zdá se, že poté, co u nás udělaly kariéru knihy polského publicisty Mariusze Szczygieła, se totéž začíná dařit i současné škole polské reportáže. Leč i za ní hledejme Mariusze Szczygieła jako jejího hlavního promotora. Jeho jméno jako jistou značku, která prodává, a najdeme jej i v názvu titulu.
V cudnějších dobách by asi stačilo uvést Mariusz Szczygieł (ed.): 20 let nového Polska v reportážích. A pokud by se tento cudný standard měl ještě trochu vyostřit, tak by se mohlo čekat, že když je někdo editorem, tak nebude mít potřebu do svazku dávat svoje texty. Panie Mariuszu, máme Vás rádi, ctíme Vás, ale fakt to nevypadá dobře. Žijeme holt v narcistní a sebeprezentátorské kultuře. A možná to editor ani nechtěl, ale pouze podlehl marketingovým tlakům nakladatele.
A teď už jen pozitiva. Těch reportáží je sedmadvacet a ve svém úhrnu pokrývají každodennost po politických změnách z konce osmdesátých let. Jde o pohled zdola na blátivou realitu tohoto času, kdy tolik věcí najednou začalo být jiných a kdy se charaktery měnily před očima. Ruku v ruce s velkou euforií jdou nejistoty, jakoby dočasná ztráta orientace. Do toho pak různá účtování s minulostí (to se v Polsku umí): divoké lustrace, hledání viníků, nově vzedmutá vlna polského národovectví. Čteme o člověku, jenž ztratil autobiografickou paměť, takže přestal vědět, kým je, o lidech, kteří se nechali najmout pro převážení kokainu (ve svých střevech), o partě mladých lidí vydíraných svým komplicem, že se ho nakonec rozhodli zabít… a jak se s tím vším teď potýkají jejich rodiny. Máme tu i reportáž napsanou zevnitř impéria kněze Rydzyka, majitele Rádia Maryja, televize a několika tiskovin. Velmi silné texty jsou ty, které se dotýkají choulostivých témat — potratů a vůbec potratové turistiky, práce Poláků v Anglii vykazující mnoho znaků vydírání, ba snad až jakéhosi novodobého znevolnění. Jímavá je reportáž o potomcích těch, kdo za války ukrývali Židy… a jak se k tomu celou dobu nechtěli přiznat, hlavně kvůli strachu z okolí.
A máme tu i texty arcisilné. Patří k nim reportáž o lesbickém svazku, kde jedna z partnerek již dvě děti má a druhá hledá možnost, jak je mít také. Jak to udělat? A poté, když se dítě narodí, jak se k němu má druhá partnerka chovat na veřejnosti? Co odpovídat lidem, kteří jí říkají, že ji před tím s břichem neviděli a teď najednou tlačí kočárek? A úplně největší nálož přichází na závěr: zpověď anonymního kněze, který je homosexuál a navíc HIV pozitivní. Jak obývat území mezi vědomým pácháním hříchu a vírou, mezi tím, že v církvi zůstat nemohu a mimo ni vykročit neumím: „Mimo církev nejsem nikdo. A v církvi také.“ Takže co? Co tento kněz vlastně žije? Mezi jeho otázky patří: „Je Tvé milosrdenství silnější než můj hřích?“ Uf, osobně bych musel dlouho přemýšlet, kdy jsem naposledy četl tak silný existenciální text. A zároveň tak dobře napsaný.
Ano, to je, oč tu běží. Polští autoři nás v těch nejlepších kouscích neválcují jen silnými tématy. Nechybí tu vnímavost, ba ani slovesný um. A obojí není jen jakýmsi bonusem navíc. Ačkoli mnoho témat je šokantních, nejde prvotně o senzacechtivost, ale spíše o empirickou poctivost a pochopení. Slabého textu tu není, takže je těžko udělat „Sofiinu volbu“. Ale přece: zapamatujme si jméno Wojciecha Tochmana — osobitý rukopis zcela mimořádné literární kvality. Spojení soucitu s existenciálním ostřím, smyslu pro konkrétní detail s kompozičně promyšleným celkem. Kolik že současných prozaiků dovede takto psát? A byli by naši reportéři s to dát dohromady český pandán této skvělé knihy? A ještě něco: ukazuje se, že reportáž umí být v současné době literárně daleko vitálnějším žánrem než klasické útvary non-fiction.
Mariusz Szczygieł (ed.): 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła, přeložily Michala Benešová, Barbora Gregorová, Helena Stachová a Lucie Zakopalová, Premedia (ve spolupráci s nakladatelstvím Czarne), Bratislava 2014