Naše paní Radka Denemarková
Kráčející ambice zhmotňované do vzletných slov. Radka Denemarková napsala novou knihu, což ještě není tak strašné jako skutečnost, že kvůli tomu poskytla několik rozhovorů do médií. V nich se to hemží nabubřelostí a ostrými moralistními soudy.
Když čas od času rozdává ze svého slovního pokladu spisovatelka Radka Denemarková, je to vždycky zážitek. Nejnověji tak učinila v souvislosti s propagací své nové knihy Příspěvek k dějinám radosti. Poskytla rozhovory například serverům Echo24 a Novinky.cz; záběr ambiciózní autorky je v nich přímo galaktický.
Hned v úvodu nám dává drsný úder do tváře, abychom si nemysleli, že snad vypráví nějaký lokální nebo dokonce osobní příběh. Kdepak, jde o nadnárodní téma: „Na rozdíl od předešlých knih jsem opustila prostor Čech a střední Evropy. Dosud jsem si prosvětlovala a ohmatávala prostor, ve kterém jsem se narodila, ve kterém žiju a ve kterém pravděpodobně i zemřu…“
Radka Denemarková, foto: archiv Host
Pro autorku samozřejmě neplatí žádná omezení, tudíž „jiná je i forma a jazyk na pomezí prózy, poezie a publicistiky“. A pokud by to snad někomu přišlo málo rozmáchlé a patetické, dává na srozuměnou, že „ten román jsem nepsala, spíš malovala. Ne štětcem. Štětkou, kterou jsem namáčela do husté barvy“.
Ostatně pochválit se vždycky uměla a z toho nic neztratila. „Peníze od Hitlera jsem psala velice sugestivním jazykem,“ prohlásí třeba. Jen tak na okraj.
Po takové kanonádě, která je ovšem standardním repertoárem spisovatelčiny poněkud přepjaté sebeprezentace, se konečně může pustit do šíření morálního pohoršení.
Denemarková sice na mnoha místech uvažuje o uměleckosti své tvorby a obětech, co musela podstoupit, dává však najevo, že vlastně neuvažuje o literatuře, o umění, nýbrž že jí jde o poučování lidstva, o morální rozměr. Stojí totiž na stráži humanismu.
V údajně přemýšlivé póze, která je daleka nablýskaném světu zrychlené zkratky, jímž samozřejmě opovrhuje, se ovšem dopouští stejně silných, rezolutních a zkratkovitých prohlášení typu „Církve jsou destruktivní“ či „V Číně se to nejhorší z komunismu a to nejhorší z kapitalismu políbilo a funguje to“, aniž by cítila potřebu nějak argumentovat nebo se nad věcí vůbec zamyslet. Tady jde totiž o metání pravd.
Sama se tak stává koboldem, před nímž varuje: diktátorsky orientovaným, manipulativním jedincem, který touží ovládnout prostor okolo sebe.
Sama se usvědčuje z povrchnosti, o níž hovoří, když šmahem odsoudí svět komiksů nebo televizní tvorby, pomíjí, nakolik právě v tomto odvětví a právě v této době vznikají sofistikované a komplikované záležitosti, které se zhusta nebojí experimentovat formálně ani empaticky.
A jsou — ovšemže ne generálně — mnohdy současnosti blíž než její vyumělkované pokusy na „pomezí prózy, poezie a publicistiky“.
Jakkoli Denemarková názorově vychází z pozic, jež jsou většině z nás blízké, činí je následně natolik nesnesitelnými, nabubřele vyhrocenými a směšnými, až má jeden chuť se přidat (aspoň verbálně) na opačnou stranu barikády.
Nejkomičtější je, když Denemarková hovoří o sebestřednosti druhých, samozřejmě v negativním smyslu slova. Své vlastní sebestřednosti — neboť o ničem jiném než o sobě a své tvorbě nemluví — si samozřejmě ani nevšimne.
V zemi, kde jsou propagace a marketing pořád, zejména v uměleckých kruzích, pokládány za sprostá slova, je to možná nemístné říkat, ale bývaly časy, kdy rozhovory se spisovateli sloužily k popularizaci jejich knih. Byl bych upřímně zvědav, jestli to tak kdy působilo v případě Radky Denemarkové.