Poslední lampiónový průvod

Nepamatuju si, jaký bylo ten večer počasí. Jestli se už objevily mrazíky, co se jim říká šediváci, z nebe se začaly snášet první sněhový vločky, a nebo to byl příjemně prosluněnej podzim. Úplně jasně vidím jen ty lampióny. Pestrobarevný, vyrobený z varhánkovýho papíru, dole vyztužený papundeklem a s úchytem na svíčku, nahoře s lankem z drátu na přichycení k tenký dřevěný tyčce.

Už dlouho jsem pryč. Z města jsem vypadnul hned po matuře. Rodiče se rozvedli, každej zmizel jinam, rodinný vazby mě teda trápit nemusely. Babi s dědou byli dávno mrtví a za kým jiným tam už nebylo. Párkrát sice přišla pozvánka na třídní sraz z gymplu, ale tu jsem pokaždý okázale ignoroval. Po čase se už žádná ve schránce neobjevila. A tak to bylo OK.

Žiju v Praze. Kolik? Dvacet let? Možná o trochu dýl. Nepočítám. Udělal jsem tady vysokou, rychle se oženil, rychle rozved. Bezdětnej. Naštěstí. Mám reklamku. Teda docela velkou agenturu. Jednu z největších. Pro ty zvenku jsem boss. Mediální ksicht, co o něj občas stojej v televizi, když chtěj okomentovat něco z branže. Jasně že si nepotřebuju honit ego, ale dělat vlny je dobrý. Tohle je totiž kurevsky rychlej svět. Na chvilku nejste vidět a neštěkne po vás pes, nevzpomene si ani výrobce slanejch tyčinek z Horní Dolní. Když nesežerete ostatní, sežerou oni vás.

Jo, ty třídní srazy. Nestál jsem o ně ani v době, kdy mě ještě zvali. Co tam taky. Vysvětlovat něco křupanům, co celej život nevytáhli paty ze zaprděnýho zapadákova a teď, po čtyřicítce, upachtěně počítaj, kolik let jim zbejvá do důchodu? V některým z místních pajzlů poslouchat kecy o Věruš, Danuš, Heduš, nebo jak se ty jejich ženský jmenujou, a civět na fotky z dovolený u pitomýho Balatonu? Stejně by z některýho z nich za chvíli vypadlo: „Hele Davide, brácho, seš v balíku, založil bys mě? Dyť se přece známe takový roky ze školy.“

Nasrat! Tak kvůli tomu tam nejezdím. A taky kvůli Markovi.

Marek. Jak mi tváře ostatních, se kterýma jsem proseděl čtyři roky na gymplu, splývaj, jeho si vybavuju naprosto jasně. Hubenej, vysokej, se zrzavýma vlasama a pažema, co se na nich jak ovesný vločky rozsypaly stovky pih. Taky byl dost kostnatej a klukovsky neforemnej. Ale to jsme byli v tý době všichni. Kromě toho byl děsně chytrej. Bedna. Možná nejchytřejší z nás všech. Ne jako šprt Nejman, co prodřepěl hodiny doma nad učebnicema a bifloval všechno nazpaměť, ale tak přirozeně. Asi jako kluk, co ho odmala baví listovat v chytrejch knížkách a zajímat se o fůru věcí.

Lidmila Kábrtová, foto: Host

Navíc byl Marek parťák. Takovej, co ho potkáte jednou za život. Nebo vůbec nikdy. Já měl kliku. Sčuchli jsme se hned v prváku. Vlastně mě k němu přidělili. Na schůzi SSM. Nejdřív mě to teda otrávilo. Pěknej vopruz, starat se každej druhej tejden o blbý školní rozhlasový vysílání. Jenže Marek byl po tom jako divej. Chtěl jít na novinařinu, ale o tom jsem tenkrát neměl ani páru, to mi pověděl až mnohem pozdějc. Já se jen neprozřetelně prořek, že mě baví muzika a mám spousty nahranejch kazet. Tak jsme do toho spadli. Udělali z nás partu o dvou kusech a předseda naší místní svazácký organizace si moh udělal čárku, jako že vyvíjíme činnost a jsme aktivní.

Marek byl za nadšence, já za nevolníka. Abych byl ale férovej, většinu toho stejně voddřel on a nijak to neřešil. Co čtrnáct dní jsme se ukotvili v kabinetě dějepisu, protože tam bylo něco jako centrála školního rozhlasu. Vysílací pult, kazeťák, mikrofon. Stačilo zapnout vypínač a byli jste v éteru. Jen v tom školním, to je jasný. Dějepisář byl tichej patron, co se pořád vrtal někde v archivech, takže tam byl totální klid. Zpočátku nás teda hlídal, to fakt: „Kluci, ne abyste řekli nějakou volovinu, víte, jak je to hlídaný,“ to bylo jeho oblíbený. „A mluvte spisovně, myslete na to, že jste studenti gymnázia.“ Já mu na to dlabal, stejně jsem tam byl jen přes muziku, ale Markovi to teda ani říkat nemusel. Ten totiž nemluvil jinak než spisovně. I normálně. Asi proto s ním jiný kluci ze třídy nechtěli nic mít. Ale to mně bylo ukradený.

Dali jsme se dohromady tak nějak nenápadně. Jakože to nebylo o tom, že by mě jen pomáhal krejt, když jsem chodil hulit na klučičí záchodky, a byl ochotnej mi dávat opisovat cvíčka na chemický laborky. To taky, to byla normálka, ale nebylo to vůbec jenom o tom. Co se mu líbilo na mně, to nevím. Možná že jsem byl trochu sígr, protože to on neuměl. Byli jsme teda ta nejdivnější dvojka na gymplu a vydrželo nám to skoro celý čtyři roky. Kámošení i školní vysílání.

„Je tady úterý a vítáme vás opět u Véčka,“ rozezněl se dvakrát do měsíce školní rozhlas Markovým hlasem. Véčko se to naše vysílání jmenovalo. Předseda svazáků sice chtěl něco jako Pochodeň nebo Střela, ale pro to nehlasoval ani ředitel, takže zůstalo u Véčka jakože podle písmena vé z vysílání.

„V sobotu 16. června se koná školní brigáda na úklid městského parku: sraz je v 8 hodin před budovou gymnázia. Akce proběhne ve spolupráci s brigádou socialistické práce místního závodu.“ Marek se nadechl a pokračoval: „Oproti loňskému školnímu roku se naše škola zlepšila ve sběru léčivých bylin, nejvíce nasbírali studenti druhého ročníku. Zlepšili jsme se i ve sběru odpadových surovin, průměrně každý žák v letošním roce sebral 335 kilogramů za dvě stě padesát korun.“ Další větu jen oddrmolil: „Studenti mají velký zájem zapojovat se do mimoškolní činnosti. Pracují zde tři kroužky výpočetní techniky a zdvihl se i zájem o kroužek sportovních her.“ Na jejím konci poklesl hlasem a na pár sekund se odmlčel, aby i totálním kokotům bylo jasný, že až teď přijde to nejdůležitější, hlavní důvod, proč tím zabíjí čas: „V úterý v 17 hodin proběhne ve filmovém klubu na náměstí projekce filmu Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam. Lístky lze objednat u soudružky profesorky Vaněčkové.“ Do každýho vysílání pašoval tyhle tipy na filmy, zajímavý knížky, na divadelní představení. Dejchal za to. Když na to koukám zpětně, nejspíš se tak sám před sebou vykupoval za ty žvásty, co musel jinak říkat. Já v tom kabinetě pokaždý dřepěl vedle něj a cpal do přehrávače jednu kazetu za druhou podle toho, čím jsem chtěl ty jeho řeči podmazat. Depešáci, Queeni, Petšopáci, to tenkrát jelo.

Toho sedmýho listopadu 1989 to nemělo být nic neobvyklýho. Povinnej vopruz stejně jako roky předtím, akorát už naposledy, protože na jaře nás čekala matura. Text o Auroře a hrdinným VŘSR nám slovo za slovem zkontroloval dějepisář spolu s učitelem vobčanky už v prváku a od tý doby jsme ho recyklovali.

„Je tu listopadové Véčko a právě si připomínáme sedmdesáté druhé výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Vše začalo výstřelem z Aurory,“ Marek se odmlčel a já nasadil vybranou kazetu.

Ta-ta-ta tááá, ta-ta-ta tááá, ozvalo se z reproduktorů po celý školní budově. Fejdr na hlasitost byl vytaženej skoro až na maximum, k tomu jsem osolil basy, co to jen šlo, takže okna tím duněním skoro vylítávaly ze zdí. Ta-ta-ta tááá, ta-ta-ta tááá.

Doteď nevím, proč mě tenkrát napadnul právě Beethoven. Přišlo mi to nejspíš mystický. Nebo tak něco podobně pubertálně pošahanýho. Po prvních tónech jsem kouknul na Marka. Najednou byl celej divně ztuhlej, jako by spolknul neviditelný pravítko. Nepřirozeně narovnanej, napruženej, jako by právě dostal zprávu o výbuchu vodíkový pumy, co s ní noviny furt strašily. Akorát oči, jindy živý, mu divně vyhasly.

Pak to došlo i mně.

Ta-ta-ta tááá, ta-ta-ta tááá. Osudová se drala chodbama, prýštila po schodišti ven, otevřenýma oknama se valila na ulici, až se lidi zastavovali.

„Do prdele,“ zařval jsem a vyrval zástrčku kazeťáku ze zásuvky ve vysílacím pultu.

„Davide,“ tiše hlesnul Marek. Víc už nic. Už nic dalšího mi neřek. Pak si zapnul mikrofon a  monotónně odříkal připravenej text o hrdinství lidu Sovětskýho svazu, měsíci československo-sovětskýho přátelství a plánovaným večeru družby s ukázkama ruskejch lidovejch tanců. „A dnes večer nezapomeňte přijít na tradiční lampiónový průvod, který se koná na počest Velké říjnové socialistické revoluce. Sraz je v 17 hodin,“ řekl nakonec, překlapnul hlavní pultový vypínač z polohy on do off, zdvihnul se a vypadnul z místnosti.

Sebral jsem kazetu a odloudal se do třídy. Tříďas po mně jen kouknul, ale nic, byl němej, jako by mě ani neregistroval. Mrknul jsem, co Marek, normálně seděl o lavici vedle, ale jeho místo bylo prázdný. Do konce vyučování se neobjevil, prostě se zdejchnul. Čekal jsem, že se na mě sesypou kantoři, ale žádnej k tomu neřek ani slovo.

Doma jsem ani neceknul. Zalez jsem do svýho pokoje, zapálil si a bylo mi ukradený, jestli mě tak najde máma a bude zas ječet. Potřeboval jsem se vypařit, vysrat  se na celej svět, zamotat se do imaginárního kokonu, ve kterým se ztratím, budu všem ukradenej a hlavně nikdo nebude chtít nic řešit. Jenže na ten blbej lampiónovej průvod se vysrat nešlo, protože Málková zapisovala docházku.

Dorazil jsem těsně před pátou, v ruce pitomej lampión. Marek už tam byl. Stál stranou od všech hloučků. Bylo automatický si jít stoupnout k němu.

„Čau,“ řek a podal mi sirky.

Zapálil jsem svíčku a nacpal ji do lampiónu. Plamínek se nejdřív zatřepetal, ale pak se rozhořel. Průvod se mezitím dal do pohybu, připomínal stonožku s jedinou hlavou, ale s mnoha stovkama podivnejch svítících očí. V parku to stonožkou najednou cuklo — to jak se její hlava, dvě děcka ze základky narvaný do modrejch krojovejch košil a s pionýrskejma šátkama kolem krku, povinně zastavily u hrobu neznámýho vojína. Pak se zas vzápětí nohy daly do pohybu. Průvod zahnul vlevo, na hlavní třídu, která ho dovede až na náměstí před barák národního výboru.

S Markem jsme šli vedle sebe mlčky, před náma i za náma se v přítmí blejskaly stovky světýlek.

„Blbá smrt,“ řek najednou, když jsme míjeli věnec položenej na hrobě toho neznámýho padlýho. „Jde bojovat, myslí, že má vedle sebe přátele, co s nimi je denně v zákopu, a když umře, nikdo z nich ho nepozná.“

Chtěl jsem něco povědět, ale najednou jsem nevěděl co. V hlavě totálně duto.

„Přemýšlel jsem o tom,“ pokračoval Marek, aniž by čekal, jestli něco povím. „Vždycky jsme byli spolu ve všem, tak budeme i v tomhle,“ řek, sfouknul svíčku a přes udivený pohledy okolo si proklestil cestu z průvodu ven a zmizel ve tmě.

Ředitel si nás vychutnal hned druhej den ráno. Seděli jsme u něj v kanclu a čekali, co bude.

„Kdo z vás v tom má prsty? Davide?“

Postavili jsme se oba.

„I ty, Majere?“

Marek přikývnul.

Ředitel musel být dost nervózní. Aspoň teda podle těch velkejch propocenejch fleků na košili v podpaždí.

„Uvědomujete si, co jste provedli? Pustit Osudovou. A zrovna na výročí VŘSR! Kdyby to bylo aspoň na Velikonoce,“ povzdechnul si.

Čekal, že se z toho pokusíme vymluvit, vylhat, ale já i Marek jsme mlčeli. Kouknul po nás a pak pokračoval dál: „Víte, jak si to můžou lidi vykládat? Různě! Moc různě! Třeba jako provokaci proti straně. Nebo dokonce proti Sovětskému svazu!“ To už řval.

„Pokud to nechám, spadne to na školu. Ty důsledky si neuvědomujete. Vždyť to může vypadat, že podporujeme protispolečenskou činnost!“

Byli jsme oba zařezaný, hlavy sklopený dolů. Zápis do osobního listu žáka! Sny o vysoký škole, o studiu, všechno bylo najednou v čudu. Marek si to uvědomil už včera, ale mně to docvaklo až v týhle chvíli.

„Včera jsem to konzultoval se soudruhy,“ uklidnil se konečně ředitel. „Oba jste už plnoletí, za svoje činy nesete plnou zodpovědnost. Nechci vám ničit život. Ale nemůžu ho zničit ani sobě a škole. Co kdyby vás někdo udal? Lidi zvenku, nějaký kantor nebo spolužák…“

Pomyslel jsem na holky a kluky od nás ze třídy. Marta, Honza, Matěj, Lenka. Nebo snad Petr? Nikdy dřív mě to nenapadlo.

Marek měl dál sklopenou hlavu, oči připíchnutý k podlaze.

„Zápis do osobního listu v tomhle případě nestačí,“ vysvětloval ředitel.

„Zformulovali jsme proto včera takové vaše osobní prohlášení, že té nepředloženosti litujete a slibujete, že se budete snažit pomáhat ve veřejné sféře, a hlavně při předcházení protispolečenské činnosti.“

Zaraženě jsme po sobě s Markem koukli.

Ředitel vycítil naše pochyby: „Je to jen formalita, založí se to do papírů na OV KSČ a tam to prostě zapadne. Pitvat se v tom nikdo nebude, ti nahoře teď mají jiné starosti. Nevědí, co s těmi trabanty a wartburgy, co jich je po soudruzích z NDR plná Malá Strana. A k tomu ještě ta perestrojka…“

Pořád jsme bez hnutí stáli na místě.

„Nikdo se nebude vrtat ani v papírech vašich rodičů,“ dodal říďa.

Táta byl náměstek v místní fabrice. Vykročil jsem a jedním tahem papír podepsal.

Marek zaváhal, ale pak vycvaknul propisku a vykroužil podpis na papíře nadepsaným jeho jménem.

Odplížili jsme se do třídy. Oba stejně pokořený.

Tak to taky mělo zůstat.

Jenže pak se to semlelo děsně rychle. Já žádnou příležitost nevyhledával, fakt ne. Chemikářka mě poslala pro papíry k testům, co si zapomněla u řídi na stole. Kancelář byla prázdná. Tý nadepsaný obálky s adresou na okresní výbor KSČ jsem si všimnul náhodou, ležela hned vedle testů. Lepidlo bylo špatný, takže se rozlepila prakticky sama. Tři listy, nejdřív ředitelův dopis s informací, že situaci vyřešil a viníka potrestal, a pak dva papíry s našima podpisama.

Byla to záležitost pár vteřin. Vytáhnul jsem papír se svým podpisem a nacpal ho do kapsy u džín. Místo něj jsem dal čistej list. Dopis musel vypadat stejně tlustě jako předtím. Já vím, že jsem tam ten Markův papír nechal, ale něco tam přece zůstat muselo. Jinak by to bylo divný. Lepidlem, co leželo na stole, jsem obálku zalepil a rychle jsem vypadnul z ředitelny.

O devět dnů pozdějc to prasklo. Na náměstí jsme cinkali klíčema a řvali Havel do vlády, Havel na hrad. Najednou bylo všechno úplně jinak. Obálku jsem pustil z hlavy.

Odmaturovali jsme a oba se dostali na vysokou. On na tu vytouženou novinařinu, já na ekonomku. Marek psát vždycky uměl, a tak bylo víc než logický, že už na konci prváku ho zlanařili z velkýho deníku. Potkávali jsme se v Praze, byl šťastnej.

To léto v devadesátým prvním se začal rovnat okresní komunistickej archiv. Nevím, kdo mu zavolal, že maj jeho jméno, v jedný obálce společně s dopisem od ředitele gymplu. Druhý jméno nikdo nezmínil. Co v obálce není, to nikdo najít nemůže. Co ho asi napadlo? Došlo mu, že jsem ho tehdy nechal opuštěnýho jako toho neznámýho vojína? Nevím. Možná čekal, že se ozvu sám, vysvětlím to. Jenže já se neozval.

Jednoho dne se z Prahy vypařil. Kolik mu toho asi prolítlo hlavou. Jen tohle, nebo i nějakej malér, se kterým mu nikdo nepomoh? Netuším.Vykašlal se na školu, práci i psaní a vrátil se do toho zapadákova. Vím, kde je. Vím to celou dobu. Kousek od školy, od našeho gymplu, má v malý uličce zastrčenej krámek. Vpředu je krmivo pro zvířata. Pytle s granulema, sušený prasečí uši, zobání pro ptáky, pilinový podestýlky pro morčata. Vzadu za dveřma oddělenýma závěsem jsou knihy. Antikvariát. Atlasy, slovníky, milostný románky a tak. Tisíce knih na starejch rozvrzanejch policích ve městě, kde skoro nikdo nečte. Je sám. To taky vím.

V láhvi vizoura, co jsem si včera večer postavil vedle počítačový klávesnice, toho už moc nezbejvá. Pomalu svítá a já mám před sebou na monitoru furt prázdnou stránku. Slaví se výročí. Pětadvacet let od revoluce, od toho slavnýho cinkání klíčema. Jsem mediální ksicht. Tak mi zavolali, abych napsal povídku do speciální pamětnický knihy o tom, jak se žilo za socialismu. Snažil jsem se vychrlit některou z historek o tom, jak jsme běhali kolem města v protiplynovejch maskách nebo uklízeli s Brontosaurama příkopy kolem cest, ale v hlavě duto, duto, duto…

Vlastně jedna myšlenka tam je. Nacpala se mi do mozku a nemůžu se jí zbavit. Pořád myslím na Marka a ten večer s lampiónama. Strašně moc bych chtěl jedinou věc. Znova jít do lampiónovýho průvodu a najít ho v tom zástupu lidí nesoucích ty křehký chvějící se světýlka. Prodrat se k němu a říct mu jo, jsme dva, parťáci napořád, co se vždycky poznaj. To bych strašně moc chtěl. Pak bysme spolu koukali na lampióny a dohadovali se, který chytnou, a všechno by už napořád bylo dobrý. Navždycky dobrý, protože bysme doopravdy byli dva.

Jenže to se nestane. Nejde to. Od tý doby už totiž nikdy žádnej lampiónovej průvod nebyl.

Dopil jsem vizoura a konečně vím, co ráno udělám. Napíšu vydavateli tý vzpomínkový knihy a omluvím se, že jsem ten text nestih. A bude to vyřízený.

Povídka Lidmily Kábrtové vychází v rámci projektu Mé dětství v socialismu, sbírky literárních textů, fotek a obrazů od více než šedesáti českých osobností, mapujících jejich vzpomínky na dospívání za normalizace. Za projektem stojí novinář a bloger Ján Simkanič.