Malá domů české naratologie

První z nich, Heterocosmica II, je volné pokračování Heterocosmica: Fikce a možné světy (1997, čes. 2003), ve kterém upevňuje a rozšiřuje kontextové zasazení české postmoderní prózy v sémantice fikčních světů. Druhou knihou jsou Narativní způsoby v české literatuře. Připomíná-li vám název něco, nemýlíte se. Jedná se totiž o téměř doslovný reprint prvního českého vydání z roku 1993 (angl. 1973, přepracováno), rozšířený pouze o doslov Tomáše Kubíčka a jednu drobnou Doleželovu poznámku. Úkol zhodnotit knihu ve své podstatě po dvaceti letech je jako hodnotit stejně starý zápas fotbalového mužstva. Tehdejší hráči měli jistě vysoké ambice a byli na vrcholu sil; jak jsou na tom ovšem dnes? Mají stále stejnou kondici a „tah na bránu“? Má vůbec smysl/význam se k zápasům vracet? Obdobné otázky si paralelně kladu i u Doležela. Má znovu vydaná publikace co přinést? Nebo ji máme považovat pouze za dotisk?

Soudobých kritik na první vydání vzniklo dosti. Omezím se proto pouze na stručnou charakteristiku a možný přínos dnešku. Kniha je rozdělena na dvě části — teoretickou a praktickou. V první části Doležel vystavuje typy narativních promluv. Na základě funkční (funkce vypravěče a postav vzhledem k fikčnímu světu) a textové (textové odkazování na vypravěče a postavy) diferenciace postuluje klasický oproti modernímu narativnímu textu. Pro oba platí příznačné uplatnění vypravěčských způsobů, které se vymezují kladně nebo záporně vzhledem k charakteristice pásma vypravěče a pásma postav. Vzniká tak doplňující se systém založený na gramatických kategoriích ich-formy a er-formy, rozlišený dále na objektivní, rétorický a subjektivní (osobní) způsob. V kombinaci těchto rysů si pak autor všímá například polopřímé, respektive smíšené řeči, která je pro moderní literaturu obvyklá. Teoretickou část končí fúzí narativních způsobů s poznatky sémantiky fikčních světů, kdy Doležel různým vyprávěcím způsobům přiřazuje různou míru autentifikace výpovědi vzhledem k fikčnímu světu. Druhá, praktická část knihy je aplikací předešlé teorie na českou literární tvorbu zastoupenou Komenským, Čapkem, Vančurou, Kunderou a Raisem.

Doleželův „modus operandi“ v obou částech odkazuje na strukturalistickou tradici. Teoretická část je například postavená na systému opozic jednotlivých prvků a na jejich funkcích; praktická pak na analýze uspořádání struktury vybraných textů. Nesporným kladem je pak střídání výkladu s ukázkami — škoda jen, že tento postup není dodržen důsledně v celé teoretické části. Na začátku také vidíme klasický doleželovský postup, totiž osekání literárního díla pouze na text samotný, bez role autora i čtenáře. V tomto duchu je ovšem zarážející například tvrzení, že „příběh Labyrintu je duchovním dobrodružstvím trojjediného subjektu: vypravěče, poutníka a Jana Amose Komenského“. Nicméně to, že celá teorie vychází rigidně ze struktury textu, respektive že je postihnut celý systém jazykového odkazování ve vyprávění, zaručuje tomuto přístupu nadčasovost.

Co Narativním způsobům v české literatuře palčivě chybí, je dle mého názoru aktualizace. Ani ne tak v části teoretické, jako spíše v části příkladové — vždyť Doleželova studie Hra s ich-formou v díle Bohumila Hrabala (2014), vzpomenutá také Kubíčkem v doslovu, mohla být klidně zařazena do druhé části knihy a za oněch dvacet let mezi prvním a druhým vydáním jistě vzniklo několik děl, na kterých by se dala ukázat platnost vypravěčských způsobů v soudobé moderní próze. Z publikace se tak stal pouze již zmíněný dotisk bez větších ambicí. Jinými slovy: s tímhle mužstvem si zahrajete sentimentální, nicméně ukázkovou, kopanou, ale na období vrcholných zápasů můžete zapomenout.

Lubomír Doležel: Narativní způsoby v české literatuře, Pistorius & Olšanská, Příbram 2014