Ochránce

H7O přináší nejlepší ukázky z tvorby studentů tvůrčího psaní na Literární akademii. Tentokrát povídku začínající autorky Barbory Liškové o domácím násilí, vině a lítosti.

„Nebudu o tom s váma mluvit,“ utnul konverzaci mladík a rázně se podíval na muže, který si ho prohlížel přes hranaté obroučky dioptrických brýlí.

„Chápu, že to je pro tebe těžký…“

„Ne, vy nic nechápete. Všichni jste najednou hrozně chytrý, každej mi rozumíte a chcete mi pomoct. Ale tohle je sakra moje věc!“ „Snažím se ti jenom říct, že občas pomůže, když si o tom s někým promluvíš,“ řekl muž klidně a ustaraně se díval na chlapce, kterého léčil už pár týdnů.

„Poslyš, já moc dobře vím, čím si teď procházíš…“

„Víte kulový!“ odsekl mladík s ironickým úsměvem a nešťastně sklopil hlavu.

„Víš, proč dělám tuhle práci? Proč jsem se rozhodl pomáhat klukům, jako jsi ty?“ dodal doktor vážně a chlapec téměř neviditelně zavrtěl hlavou.

„Kdysi jsem taky potřeboval pomoct…“

*   *   *

Ten večer sem v obejváku tiše sledoval tátu, kterej seděl naproti mně a s napětím sledoval hodinový ručičky. Přál sem si je zastavit, ale každá minuta naopak ubíhala, jako by měla jenom třicet sekund. Čas nebyl nikdy tak docela spravedlivej. Choval se vždycky jinak, než sem zrovna potřeboval.

„No to je dost!“ vykřiknul najednou otec, když uslyšel zvuk motoru a v okně se objevily světla. Vstal, opřel se o futra předsíně a se založenejma rukama čekal, až se otevřou dveře.

„Kdes byla?“

„Nakoupit…,“ odpověděla máma a proklouzla s nákupní taškou kolem táty.  Ten šel za ní jako stín a pokládal jednu nesmyslnou otázku za druhou. Máma se mu snažila odpovídat, protože tohle už moc dobře znala. Vybalovala nákup a snažila se zůstat v klidu.

„Stejně by mě zajímalo, co nakupuješ tři hodiny. Určitě se chodíš někam kurvit!“ vyprsknul najednou otec a pohrdavě se na mámu podíval.

„Víš, co je tvůj problém? Že ti ta práce vlezla na mozek! Každej, kdo nemá nějaký alibi, je hned podezřelej…,“ neudržela se najednou máma a já viděl, jak se otci na levym spánku objevila ta známá zlostná žíla.

Zbaběle sem seděl dál na gauči a poslouchal tu ostrou výměnu slov. Bál sem se pohnout, abych na sebe neupozornil a nestal se tak součástí tý nekončící hádky. Měl sem strach postavit se na mámy stranu a stát se tak táty nepřítelem. V tomdle případě se mi zdálo nejbezpečnější sedět na zadku a působit neviditelně.

„A co bude teď? Zase mě někam na pár hodin zavřeš?“ křičela máma a při vzpomínce na minulej měsíc se jí zalily oči slzama. Couvla o pár kroků dozadu, ale nebyla pořád dost daleko. Otec máchnul svojí obrovskou rukou a matčino drobný tělo se svalilo na podlahu. Plakala a dlaní si zakrývala obličej. Táta se sehnul a praštil jí i na druhou stranu tváře. V tu chvíli se mámy lesklý oči zadívaly přímo do těch mejch a prosily mě o pomoc. Přemohl sem svuj strach a postavil se mezi ně. Otcův horkej dech se opíral o muj vyděšenej výraz a já věděl, že je úplně jedno, co řeknu. Ale něž sem stačil cokoliv zakoktat, dostal sem tvrdou ránu do obličeje a z nosu mi začala týct teplá a lepkavá tekutina, která nepravidelně kapala na dřevěnou podlahu.

„Vypadni nahoru!“ křičel fotr, křečovitě mě držel za ruku a vlekl až ke schodum, kde mě konečně pustil. Do dlaní sem chytal krev, která mi kapala ze zlomenýho nosu, a běžel nahoru do koupelny. Tam sem se zamknul a snažil se zastavit to příšerný krvácení. Ještě pořád sem se klepal a myslel na mámu, která dole dál bojovala s tim hroznym chlapem.  Už sem tam nemohl jít, neměl sem dost odvahy a síly se mu postavit. Byl sem jenom zbabělej osmnáctiletej idiot, kterej si umí dřepnout do rohu koupelny a vzdát se.

Ani nevim, jak dlouho sem na tý ledový zemi seděl, ale pod nosem mi stačily zaschnout zbytky nudlí a krve. Přitom si myslim, že to nebyla zas ta dlouhá doba. Vzpomínam si jenom, že sem pak opatrně odemknul dveře a poslouchal. Dole ale bylo ticho, nikdo nekřičel, nikdo nebrečel. Bylo to snad horší než cokoli jinýho. Došel sem až ke schodum a potichu je sešel, abych viděl do obejváku. Nejdřív sem spatřil tátu, jak se kouká z vokna a jeho záda se prudce zvedaj pod náporem rychlýho dechu. Očima sem dál prohlížel místnost, až sem u sedačky uviděl tělo. Byla to máma. Její obličej byl různě potrhanej a nateklej. Nejdřív sem se fakt bál, že jí snad zabil, ale pak se najednou trhavě pohnula a chytila za břicho. V tom zbytku její tváře bylo vidět, že má hrozný bolesti a potřebuje nějak pomoct.

Mym tělem projel najednou příšernej vztek vůči tomu odpornýmu chlapovi, kterej o sobě už dvacet let hrdě prohlašuje, že „pomáhá a chrání“.  Ale je to jenom nechutná zrůda. Zrůda, která posílá za mříže psychopaty a přitom by měla sama hnít v zatuchlý base!

„Rozvedu se s tebou…,“ protnul najednou ticho matčin zesláblej hlas a já dostal zase strach. Ale tentokrát to nebyl strach o muj rypák, nebo cokoli jinýho, tentokrát sem se strašně bál o mámu. Věděl sem totiž, že příde další vlna kopanců a facek.

Tiše sem se vrátil nahoru a vešel do ložnice rodičů. Věděl sem, že tam někde je, věděl sem, že jí tam někde fotr má. Prohlížel sem šuplíky, skříně, krabice, ale nikde nebyla. A pak, když sem zaslechnul mámy křik, nějak intuitivně sem vyndal ze skříně táty uniformu. Byla tam — ve vnitřní náprsní kapse otcovy policejní bundy. Rychle sem pistoli vzal a seběhnul schody. Táta v obejváku klečel na mámě a bušil jí pěstma do hlavy. Pod jednou z jeho ran se stočil mámy obličej mym směrem a z drobnejch úst se ozvalo nesrozumitelný chroptění. Táta si mě hned taky všimnul a v očích mu vzteky zajiskřilo. Nechal mámu ležet a šel pomalu ke mně. Mířil sem mu přímo do obličeje, ale ruce se mi třásly. Věděl sem, že nezvládnu vystřelit, zase sem byl posranej strachy! Fotr to na mně poznal a smál se mi do ksichtu. Vypadal odporně! Jeho zářící zuby osvěcovaly ten hrůzyplnej večer jako ostří nožů masovejch vrahů. Vůbec mě nebral vážně. Mířil sem na něj nabitou pistolí a on se ke mně v klidu otočil zády a vracel se k mámě.

„Střílej synáčku!“ říkal pořád dokola se smíchem, chytil matku za vlasy a vytáhnul jí na nohy.

„Tak to tvoje představení asi nebudem dál prodlužovat, vypadni nahoru a my to tu zatím s maminkou dořešíme!“ řekl najednou hlasem, kterej byl z toho nejhlubšího dna. Ten hlas byl tenkrát to, co mi vrátilo kuráž. Nepatřil totiž mýmu tátovi, kterej mě naučil jezdit na kole. Tohle byl hlas neznámýho člověka, kterej týrá mojí mámu.

Zavřel sem oči a zmáčknul spoušť. Kulka uvnitř zareagovala až příliš poslušně a letěla ve svý neviditelný dráze až k teplý pokožce, kde zmizela v hloubce lidskýho masa. Já se pod tim výstřelem sesunul k zemi a v šoku nevnímal nic než kouř, kterej vycházel z hlavně pistole, co se křečovitě držela mejch prstů. Pistole, ze který vyšla kulka, co změnila celej muj život, a udělala ze mě bídáka. Odvaha totiž nedělá z člověka automaticky nějakýho ochránce, i když jsem si fakt myslel, že mámu před tátou zachránim. Svym způsobem se mi to snad i povedlo, jenom jsem si tenkrát přál, aby ta kulka skončila v tom správnym srdci…


Povídky z dílny Literární akademie připravil a vybral vedoucí Katedry tvůrčího psaní, Radek Malý.