Viewegh: Smlouva s ďáblem
Michal Viewegh přežil v roce 2012 prasknutí aorty. Jeden z nejúspěšnějších českých spisovatelů se od té doby obtížně zotavuje a vyrovnává se především s poruchami krátkodobé paměti a depresemi, které vyvolala náhlá životní změna. Tuto zkušenost literárně zpracoval v deníku Můj život po životě, kde o úrazu mluví jako o ráně osudu a nepochopitelné nespravedlnosti. V rozhovoru pro H7O, téměř dva roky po kolapsu, svůj pohled ale mění…
Pořád cítíte lhostejnost a odtrženost od okolního světa, jak ji líčíte v deníku Můj život po životě?
Upřímně: ano, pořád. Některé věci mi zřejmě nenávratně zlhostejněly. Namátkou: česká i světová politika, nákupní centra, recenze, nové dotykové telefony, tanec, dokonce i dovolené… A tak dále a tak dále.
V rozhovoru pro Deník jste řekl, že po úrazu a obtížné rekonvalescenci vás už nezajímá politika a společnost, že nemáte potřebu nadále je řešit ve svých knihách. Opravdu se vzdáváte takové ambice? Kam se potom posunul váš spisovatelský zájem a záběr?
Připomínám, že statisticky jsem mrtvý. Prasklou aortu přežije deset procent lidí… Chci tím říct, že žádné spisovatelské povinnosti už necítím… O mafiích a korupci v české politice jsem napsal dva tlusté romány, některé „literární postavy“ jsou dodnes v base… Mám odpracováno. Ať bojují další.
Více obecně, jaký je vztah mezi literaturou a politikou? Narážím na vaše knihy o politice nebo třeba na diskusi z minulého roku o nutnosti větší angažovanosti literátů ve společenském dění.
Politika jako téma pro knihu je jen jedna z mnoha podmnožin literatury. Jako spisovatel povinnost politicky se angažovat cítím méně, jako občan samozřejmě více – ale jak říkám, mám splněno. Snažím se nicméně podporovat dobré věci aspoň ve městě, kde žiju (v Sázavě).
Michal Viewegh, foto: Druhé město
Je spisovatel odpovědný společnosti, jen sobě, nebo něčemu úplně jinému? Když si tvoje knihy koupí několik milionů lidí a když filmy natočené podle těchto knih vidí mnoho milionů diváků, nemůžeš si jistou míru společenské odpovědnosti nepřipustit. Ano, jsem – při vší skromnosti – odpovědný za názory a nálady, které chtě nechtě šířím. Brzy uplyne čtvrtstoletí od sametové revoluce, což je období, které skoro kopíruje vaši spisovatelskou kariéru. Vidíte nějakou paralelu mezi vývojem české společnosti a vlastní biografií? Asi bych měl poctivě připustit jistý hédonismus, který postupně prosákl do mého života i psaní - obdobně jako v širším měřítku v celé společnosti zvítězil konzum nad ideály. V tom jistou paralelu vidím. Bylo posledních pětadvacet let báječných, nebo pod psa? Mých skoro pětadvacet let bylo jednoznačně báječných. Byl to skvělý mejdan – ale dneska už vím, že pozvánku na něj jsem dostal díky smlouvě s ďáblem. Jak to myslíte? To je poctivé přiznání mého letitého hédonismu. Vlastně je to banální: večírky, alkohol, nemanželský sex, drahá auta, dovolené v Alpách a na Maledivách… . A na to podstatné jsem často zapomínal… Zpět k současnosti: jsou tu hned dva filmy podle vašich knih, premiéra Andělů všedního dne od Alice Nellis už proběhla, Petr Nikolaev točí Vybíjenou, a píšete nový román a současně sbírku povídek. Vracíte se k dřívějšímu hektickému tempu, nebo to je pouze shoda náhod? Musel jsem odstartovat žánrem, který bych i při svých paměťových výpadcích zvládl – a to byly právě povídky. Román jsem začal psát až později, v přestávkách mezi jednotlivými povídkami. Máte nějaké konkrétní plány do budoucna? Znáš to rčení: Když chceš rozesmát Boha, seznam ho se svými plány do budoucna… To necituju. To žiju.