Doufám, že jsem čtenáři pomohl to pochopit

Byť je v nekrologu dovoleno být osobní, v případě norského spisovatele Daga Solstada (16. 7. 1941 — 14. 3. 2025) by bylo víc než nepatřičné ladit se na sentimentální notu. Přesto nelze uniknout vzpomínkám na to, jak jsme si lámali hlavy nad jeho povídkou „Jazyky“ (nor. 1967, č. v překladu Ondřeje Vimra v antologii Krajina s pobřežím, 2005), která byla oblíbeným textem jak na letních kurzech norštiny v Norsku, tak na překladatelských seminářích doma. Leckomu ze studujících jistě utkvěly v hlavě další tituly, jako název Solstadovy románové prvotiny Irr! Grønt! (1969, Měděnka! Zelená!) nebo Gymnaslærer Pedersens beretning om den store politiske vekkelsen som har hjemsøkt vårt land (1982, Zpráva gymnaziálního učitele Pedersena o velikém politickém probuzení, které navštívilo naši zemi). Solstad se však do literární historie nadobro zapsal z jiného důvodu.

Pokud by totiž bylo třeba vybrat jednoho jediného norského spisovatele, který by měl reprezentovat norskou prózu druhé poloviny 20. století, byl by to jistě právě Dag Solstad. Debutoval roku 1965 sbírkou krátkých textů s názvem Spiraler (Spirály), inspirovaných zčásti Kafkou, a o rok později publikoval článek, v němž stanovil požadavek na proměnu norské literatury v duchu modernismu. Nekompromisní, upřímný a radikální, tak se zcela jistě jevil jako spisovatel navenek. Hned v prvním románu (a v devadesátých letech ještě zřetelněji) reflektoval v Gombrowiczově duchu téma nemožnosti autentického života: jedinec pachtící se za autentičností je vehnán do spleti rolí, které chtě nechtě musí hrát. Radikální přístup k literatuře i ke společnosti vedl u Solstada v sedmdesátých letech celkem logicky k socrealismu a politicky zcela konkrétně do náruče AKP(m-l), Komunistické strany dělnictva (marxismu-leninismu), která sdružovala převážně mladé intelektuály odmítající ideologicky zacyklenou a zatuchlinou páchnoucí sociální demokracii, jejíž obroda měla přijít teprve v osmdesátých letech s Gro Harlem Brundtlandovou. Po řadě socrealistických románů se Solstad nadechl k reflexi v podobě výše uvedené knihy o učiteli Pedersenovi, která byla později zfilmována (2006, režie Hans Petter Moland, promítáno i u nás). V ní Solstad snad poprvé nechal naplno zaznít svou nezaměnitelnou ironii. Současně se společenskými romány reflektujícími společenský vývoj na levici psal Solstad s kolegou Jonem Micheletem co čtyři roky (v rozmezí let 1982—1998) reportážní knihu věnovanou aktuálnímu mistrovství světa ve fotbale. A pak přišly devadesátky a s nimi čtveřice nejvyzdvihovanějších existenciálních románů: Jedenáctý román, kniha osmnáct (1992, č. 2013), Ostych a důstojnost (1994, č. 2008), Professor Andersens natt (1996, Noc profesora Andersena) a T. Singer (1999). V centru všech čtyř stojí muž ve středních letech, osamělý a do jisté míry i zoufalý. Méně či více významná epizoda v jeho každodenním životě ho přivede k tomu, že reflektuje svou (neautentickou) existenci ve společenské pozici, která mu byla přisouzena, a snaží se buď ze své role vystoupit, nebo v ní ke svému vlastnímu údivu nechtěně setrvává.

Sám Solstad po uveřejnění románu T. Singer prohlásil, že tady se jeho dílo završuje. Na přelomu tisíciletí byl slavný, uznávaný, oceňovaný — do té doby si vysloužil devět prestižních cen včetně Ceny Severské rady za literaturu nebo tří ocenění norských kritiků, jeho knihy se staly nedílnou součástí norského literárního kánonu, točily se o něm dokumenty.

Navzdory tomu psal dál a tyto romány označoval jako „bonusové“. Kromě dvou pokračování Jedenáctého románu zmapoval rodinnou historii a nového literárního vrcholu dosáhl patrně s politickým románem Armand V. Fotnoter til en uutgravd roman (2006, Armand V. Poznámky k nevykopanému románu), který recenzoval tehdejší ministr zahraničí (dnes předseda vlády) Jonas Gahr Støre. A ten úplně poslední román vyšel zcela nedávno, pouhý měsíc před spisovatelovou smrtí. Solstad v něm opět překvapil — kniha je totiž věnovaná dostihovému sportu — a zároveň potvrdil své solstadovství, jak píše recenzent Jan Øyvind Helgesen z Nettavisen: „Dlouhá souvětí, některá zahrnující až sto slov, vytvářejí tah a energii, jimiž se čtenář nechá svést…“

Leccos by se Dagu Solstadovi dalo vyčíst — v první řadě patrně role, jež ve svých románech přisuzoval ženám, a dále hluboká skepse, která čiší z mnoha jeho knih. Svým vystupováním vyvolával v čtenářích i studentech spíš bázeň než nadšení, opatrnou fascinaci spíš než vášeň. Sama jsem měla tu čest a šanci ocenit nejen jeho nezdolnost, ale především jeho odvahu, když se svým chatrným zdravím v létě 2023 zavítal do Brna na Měsíc autorského čtení. Bylo patrné, že jeho třetí manželka, publicistka a divadelní kritička Therese Bjørneboe, je mu naprosto nezbytnou oporou, na jevišti sklepní scény v Huse na provázku však Solstad ožil a přes obrovský hendikep svého onemocnění (projevujícího se mj. špatnou artikulací a neexistující krátkodobou pamětí) bezvýhradně upoutal pozornost diváků intenzivním živým čtením a svými odpověďmi mně coby tlumočnici připravil nejednu horkou chvilku. Tu ovšem navěky vyváží fakt, že jsem u toho mohla být, stejně jako tu zmiňovanou skepsi a nekompromisnost u mě vyvažuje jedna z posledních vět zprávy gymnaziálního učitele Pedersena: „Doufám, že jsem čtenáři pomohl to pochopit.“ Ano. A moc díky za to.