Legenda a ikona Plathová

Narodila se 27. října 1932 v Bostonu ve státě Massachusetts. Její otec Otto Plath (1885—1940) v té době vyučoval biologii na Bostonské univerzitě a matka Aurelie (1906—1994) pracovala jako univerzitní lektorka. Její dětství poznamenala smrt otce, který zemřel krátce po jejích osmých narozeninách. Po středoškolském studiu od roku 1950 navštěvovala humanitně zaměřenou soukromou vysokou školu pro dívky Smith College, kde se projevovala jako vynikající studentka. V roce 1953 se léčila elektrošoky pro depresi a v srpnu se pokusila o sebevraždu otravou prášky na spaní. Následující půlrok pak byla hospitalizována. Její léčení a stipendium ve škole financovala spisovatelka Olive Higgins Proutyová (1882—1974), která sama kdysi prošla duševní krizí. 

Sylvia Plathová, foto: Gordon Lameyer / Lilly Library and Elizabeth Lameyer Gilmore

V létě 1955 Plathová promovala s vyznamenáním a získala Fulbrightovo stipendium pro magisterské studium na Univerzitě v Cambridgi. Tam také studoval tehdy začínající básník Ted Hughes (1930—1998). V zimě se seznámili a již v červnu 1956 uzavřeli v Londýně manželství. V letech 1957 až 1959 pak žili a cestovali ve Spojených státech a v Kanadě. Hughes tehdy úspěšně vstoupil do literatury sbírkou Jestřáb v dešti (The Hawk in the Rain, 1957). V té době Plathová absolvovala na Bostonské univerzitě seminář tvůrčího psaní pod vedením významného amerického básníka Roberta Lowella (1917—1977), kde se seznámila s obdobně zaměřenou básnířkou Anne Sextonovou (1928—1974). Koncem roku 1959 se manželé vrátili do Anglie a usadili se v Londýně a později v hrabství Devon. V roce 1960 vyšla její první sbírka básní a narodila se dcera Frieda, budoucí básnířka a malířka. Druhé dítě, syn Nicolas Hughes narozený roku 1962, se stal biologem (sebevražda po depresích v roce 2009). Poté, co zjistila manželovu nevěru a začali žít odděleně, se v říjnu 1962 Plathová s dětmi odstěhovala do Londýna, kde 11. února 1963 trpíc depresemi spáchala sebevraždu plynem. V těchto měsících před smrtí vyšel její román Pod skleněným zvonem a vzniklo velké množství jejích vrcholných básní pro sbírku Ariel.  

Její sebevražda a její většinou posmrtně vydané dílo vyvolaly širokou vlnu zájmu a publicity o vše spojené s jejím životem, legendu o prokleté básnířce směřující k sebezničení i obraz utlačované ženy usilující o emancipaci, kult srovnatelný jen s obdobnou vlnou po smrti Dylana Thomase o deset let dříve. Plathová se stala ikonou feministek a Hughes terčem ostré kritiky. O hloubce jejich vztahu podala později svědectví jeho básnická sbírka Birthday Letters (1998, česky Dopisy k narozeninám, 2021), dlouhá řada básní vznikající v průběhu desetiletí a vydaná až několik měsíců před básníkovou smrtí. V knize, která se stala literární senzací, podal svůj pohled a svou interpretaci jejich vztahu a vhled do jejího díla.

První básně Plathová publikovala v časopisech již v osmi letech a od jedenácti si vedla deník, hojně publikovala také v průběhu studií. Její první sbírka Kolos (The Colossus, 1960) představila talentovanou a netradičně citlivou autorku, soustředěně a uvědoměle hledající přesný výraz. V básních dalšího období, publikovaných postupně ve sbírce Cesta přes vodu (Crossing the Water, 1971), se její poezie dále vyhraňuje, uvědomuje si svou osobitost, své vlastní síly a nachází cestu k originální lyrice posledního období. Do tohoto období spadá i rozhlasová „báseň pro tři hlasy“ Tři ženy (Three Women, BBC 1962), kde si uvědomuje sílu mluveného slova.

Vrcholné texty z let 1960—1963 jsou shrnuty ve sbírkách Ariel (1965, česky 1984) a Zimní stromy (Winter Trees, 1971). I když podle svědectví přátel tyto texty často vznikaly v krátké době, někdy dva až tři denně, jsou vzdáleny jakékoli torzovitosti a obdivuhodně spojují bezprostřednost a přímé vyjádření s promyšleně zvládnutým tvarem. S vypětím senzibility a intelektu zároveň se vyrovnává s nejvnitřnějšími otřesnými pocity a zážitky. Nedá se jimi přemoci, s ledově klidným ovládáním je jim schopna vtisknout neobyčejně působivý básnický tvar, byť někdy na první pohled nelíbivý, provokativní, drsný a nesnadno přístupný. Mnohé verše jsou určeny k přednesu, využívají prudkých střídání tónů, přesahů, nekonvenční hláskové instrumentace, rytmických a rýmových fragmentů. Největší zájem — a lze se domnívat, že částečně neprávem — se soustředil na básně dotýkající se stavů duševního přepětí a smrti, psané jakoby ze zásvětí. Její poezie však také zná opojení životem, svěží pohled na svět a bohatou smyslovou obraznost v básních neméně mistrovských.

Její dílo vychází z jejích životních zkušeností včetně celoživotního potýkání se s depresí a sebevražednými sklony, které se odrážejí také v jejím jediném románu Pod skleněným zvonem (The Bell Jar, 1963, česky 1996), který vydala pod pseudonymem Victoria Lucas, a v souboru krátkých próz Johny Panika a bible snů (Johnny Panic and the Bible of Dreams, 1977), kde zachytila i zážitky z terapie elektrošoky. V různých časopisech vydala rovněž desítky povídek a později knižně vyšly její prózy pro děti. Postupně od sedmdesátých let vycházejí rovněž její deníky (část česky 1997), které si vedla od dětství, a korespondence. České časopisecké a knižní překlady básní a próz vycházejí již od roku 1968. Literární historici ji řadí k autorům „poezie zpovědi a sebevyjádření“ z období konce padesátých a z šedesátých let, Robertu Lowellovi, W. D. Snodgrassovi, Anne Sextonové a Johnu Berrymanovi. Zájem čtenářů a literárních badatelů různě interpretujících její život a dílo dále trvá a její život se stal námětem pro různá románová a filmová zpracování.

Autor je anglista a amerikanista.