Prokletý cestovatel Arthur Rimbaud

Svět ho nezná jako renesančního vzdělance a objevitele, ale jako básníka oplývajícího magickou imaginací, která ho předurčila ke krutému osudu. A jako milence o deset let staršího básníka Paula Verlaina. Na tuto kapitolu by také nebyl hrdý, po rozchodu s ním přestal psát poezii. Vrátil se k základnímu spisovatelskému žánru — dopisu. Snad aby svým dopisům dodal náležitou váhu, pustil se do cestování. Zakotvil v Hararu na území dnešní Etiopie. Zpátky do Francie ho nepřivedl literární věhlas, kterého mezitím nabyl, ale akutní potřeba lékařské péče.

Arthur Rimbaud, foto: Wikimedia

Narodil se 20. října 1854 v Charleville v severofrancouzských Ardenách. Po jeho narození odešel otec Frédéric znechucený manželskými hádkami raději bojovat do krymské války. Když bylo Arthurovi šest, opustil Frédéric rodinu úplně. Jedním z důvodů byly rozpory mezi ním a matkou Vitalie, jak vychovávat Arthura a jeho sestry Vitalie a Izabelle. Vitalie starší byla bigotní katolička a Arthur jí odmalička unikal na procházky, které se časem proměnily v dlouhé štreky. Jiným únikem mu byly netradiční básně, ve kterých stvořil svět, v němž byl hrdinným revolucionářem a vyvržencem měšťácké morálky. Když tyto básně našly odezvu v pařížských literárních kruzích, potvrdil je totožným životním stylem.

Aspirant Parnasu

Matka nejdřív synovi najala soukromou učitelku, která ho povzbudila k napsání prvních vlastních textů. V tisku debutoval v roce 1870 jako patnáctiletý básní „Sirotkovy dárky k novému roku“. Krátce nato nastoupil do jeho školy nový učitel, o sedm let starší Georges Izambard, který se stal jeho mentorem. Rimbaudova matka Izambardovi poslala dopis, ve kterém mu sice děkovala za péči, kterou synovi věnuje, ale stěžovala si, že mu půjčil Bídníky od Victora Huga. Považovala je pro syna za krajně nevhodné. V Arthurovi se zatím rodil plán, jak se sám bídníkem stát.

Aby se osamostatnil, musel publikovat. K tomu mu možná mohl dopomoci již etablovaný básník Paul Verlaine. Mladík mu poslal pár svých veršů a spisovatel odpověděl s nadšením. A rovnou ho pozval do Paříže. Arthur tam vyrazil převratným vynálezem tehdejší doby — parní lokomotivou. U Rimbauda šla předčasná vyspělost ruku v ruce s drzostí pro jeho věk typickou. V Paříži si pod parou otvíral ústa na nejlepší mozky generace, která mu přišla neskonale nudná. Oddával se všem způsobům degenerace, což v dopise Izambardovi nazval rozrušováním smyslů.

Prokleté období

Klíčovými slovy mýtu prokletých básníků jsou absint a hašiš. První doušky a šluky hezky ztvárňuje v roli Rimbauda Leonardo di Caprio ve filmu Totální zatmění od Agnieszky Hollandové. A také další konstantu nahlížení na Arthurovo mládí — intimní vztah s Verlainem. Ani jeden z nich se k němu nikdy nedoznal, což je ovšem pochopitelné. V Anglii dostal v roce 1895 Oskar Wilde za porušování mravopočestnosti těžký žalář. Verlaine kvůli Rimbaudovi každopádně opustil ženu a dítě, aby se s přítelem mohl toulat po Evropě a živořit s ním v Londýně jako učitel angličtiny. Verlaine v Rimbaudovi viděl esenci básnictví a Rimbaud ve Verlainovi ztraceného otce, který mu pomáhal z matčiných osidel.

Verlaine nesl nelibě, když ho chtěl Rimbaud v Bruselu poslat k vodě, a tak ho v záchvatu vzteku a opilosti postřelil. Byl za to na dva roky vsazen do šatlavy. Rimbaud vlastním nákladem vydal Sezónu v pekle a souběžně prohlédl marnost literárního bažení. Většinou draze zaplacených výtisků nakrmil krb. Na literaturu zanevřel a po vnitřním boji zavrhl i Verlaina, který deziluzi řešil obrácením se na katolickou víru. Naposledy se setkali nad několika pivy v německém Stuttgartu. K nábožnosti se konvertita snažil zlákat i kolegu, který to považoval za špatný vtip a jen mu předal rukopis Iluminací. Verlaine se později postaral o jejich vydání. Spolu se Sezónou v pekle a několika dalšími Rimbaudovými knihami se staly přelomovým dílem symbolismu.

Konec poezie

Rimbaud už o poezii nechtěl ani slyšet možná proto, že ji měl příliš spojenou s Verlainem a jejich vztahem. Kostelní pokání ho ale ani v nejmenším nepřitahovalo. Za dobu Verlainova vězení dopiloval angličtinu a ve Stuttgartu se učil německy. Když uměl německy, vydal se pěšky do Itálie, aby se učil italsky. V Miláně se o vyčerpaného poutníka postarala stará dáma. Sice se vzdal psaní básní, ale dál žil ze stejné energie. Dál chodil, vracel se a znova vyrážel. Dál se učil jazyky, ale nehodlal jimi mrhat na básnění. Zpraktičtěl, ale romantika ho neopustila.

Čas jeho jinošství zůstane zdokumentován, teď přišel čas dobýt nové obzory. Po návratu z jihu do Charleville se učil další a další jazyky a také vyrábět mýdlo, protože jeho známý měl továrnu na řeckém ostrově. V prosinci 1875 zemřela jeho sestra Vitalie, což ho ze studijního ponoru příliš nevyrušilo. Blíž měl k nejmladší Izabelle, která po matce zdědila pobožnost, ale uchovala si vlídnost. Nechal se naverbovat na indonéskou Jávu, odkud prchl zpět do Francie. Došel pěšky do Skandinávie a jezdil tam s cirkusem. Po krátkém pobytu v italském Janově dozoroval dělníky na Kypru. Na zimu se vrátil do Arden a na jaře vyrazil přes egyptskou Alexandrii do Adenu v dnešním Jemenu.

Rimbaud a Marley

K pohybu ho pudila neznámá síla. Nerad zůstával na jednom místě. Nenáviděl nudu. Na Kypru přičichl k vedru. Nijak ho nemiloval, přesto pokračoval na jih do roztaveného kotle Adenu. Nebylo to žádné trampování. Všude se ucházel o seriózní práci. Těžko říct, proč ho to táhlo do pouště, když tam byla nuda. Čas zabíjel psaním dopisů, ve kterých si na ni stěžoval. Pokračoval dál na jih do Hararu, odkud poslal matce rozsáhlý seznam knih z rozličných oborů, které nutně potřeboval dostat poštou. Živil se obchodováním a časem nabýval na věhlasu. Jak toho literárního v domovině, tak v místě svého pobytu, kde si vydobyl pověst čestným jednáním. Na dopisy týkající se jeho literární persony neodpovídal.

Počasí bylo v Hararu díky nadmořské výšce příjemnější než v Adenu, přesto básník tvrdil, že za jeden rok v Africe zestárne Evropan o čtyři roky. Organizoval obchodní výpravy velkých karavan, projížděl krajiny, kam dosud žádný Evropan nevkročil. Prodával zbraně králi Menelikovi, předchůdci rastafariány uctívaného krále Haileho Selassieho I., který se narodil rok po Rimbaudově smrti. Podílel se na obsazení země, kterou dredatí rastafariáni, jako byl známý reggae básník Bob Marley, považují za zaslíbenou. O krajích, jimiž projížděl, psal podrobné a čtivé zprávy pro Zeměpisnou společnost, která si jich cenila. V cestování byl neméně průkopnický než v poezii. Nejsou vlastně tyto obory ze stejného těsta?

Závěrečná konverze

O návratu do Francie uvažoval jen v případě, že by vydělal jmění. Když se konečně začal finančně dostávat do plusu, začala ho zlobit noha. Zanítilo se mu koleno a zánět přešel v rakovinné bujení. Na rakovinu, jež vznikla na noze, zemřel mimochodem i Bob Marley. Rimbaud se nechal na nosítkách odnést do přístavu a lodí převézt do Francie, kde podstoupil amputaci končetiny. Pobýval pak v rodném domě v Ardenách, bolesti ale pokračovaly, metastázy postupovaly, a tak podstoupil bolestivou cestu vlakem do nemocnice v Marseille.

Doprovázela ho Izabelle, která trpělivě prodlévala u jeho lože. Rimbaud křičel a brečel nesnesitelnou bolestí, nehrál si na noblesu. Podali mu morfium, po kterém ztratil kontrolu nad tím, co říká, a tak další dávky odmítl. Raději trpěl. Nadále blouznil a vyprávěl o svých cestách. Izabelle ho přiměla přestoupit na křesťanství. Po konverzi se mu trochu ulevilo — ztichl a byl už jen smutný. Z modlitby odříkávané při posledním pomazání mimochodem pochází lékařský termín placebo — po této proceduře se stav umírajícího v některých případech překvapivě zlepší. Pro Rimbauda ale už byly kostky vrženy. Zemřel 10. listopadu 1891 v sedmatřiceti letech (Bob Marley v šestatřiceti). Jeho rakev doprovázely v Charleville matka Vitalie a sestra Izabelle. Poté, co se o smrti starého druha dozvěděl Verlaine, poznamenal si: „Nemohu uvěřit. Mrtev Vy. / Ty, mezi polobohy bůh! To tvrdí jen ti bláhoví. / Je mrtev hřích, jímž září duch.“