Horace Walpole a gotický pohled na svět

V 18. století, které bylo právě tak osvícené jako iracionální, došlo několik gentlemanů k závěru, že středověk neskončil, že středověk trvá. A byla to spíš touha než rozumná úvaha. Dne 24. září 1717 se narodil první skutečný gotik: ten, který měl talent, vůli a dobrý původ.

Thomas Carlyle ve svém díle od „slátaného krejčíka“ (Sartor Resartus) k Uctívání hrdinů spěje k jasnému názoru, že dobu dělají jednotlivci, hrdinové. Jedním z nich je podle mého názoru Horace Walpole, čtvrtý hrabě z Orfordu, který, přestože jaksi naivní — a o tom sám věděl —, zůstává otcem fikce kat exochen a tvůrcem gotického románu, žánru, který přežil a zůstal dodnes. Věděl již tehdy zcela jasně, že zakládá horor?

Šprýmovné a jaksi proticarlyleovské je to, že to vůbec nebyl jeho úmysl. Jak můžeme soudit z jeho korespondence, podnikl jako mladý šlechtic grand tour a byl oslněn antikou. Přesto se po návratu do Anglie postupně obrací ke starým časům, ať již tím v dopisech Thomasi Grayovi, básníku hřbitovní školy, jehož zpočátku oslovuje pouze „Sire“, míní cokoli (známe pouze Grayovy odpovědi). Náhle však přijde obdiv ke gotice, který patrně získal ve Francii. Výsledkem je jeho sídlo Strawberry Hill. Výsledkem je Otrantský zámek. Důvod, proč Horace Walpole a jeho dílo jsou dodnes živé, nespočívá pouze v jeho průkopnickém literárním počinu, třebaže vytvořil svůj vlastní žánr, byť od počátku zároveň směle parodovaný. Na rozdíl od pozapomenutého Williama Beckforda, autora mnohem lepšího (jaké jiné slovo užít) gotického románu Vathek, je Walpole pilným pisatelem dopisů, píše přátelům s naprostou upřímností o svých radostech, plánovaných ódách, dokonce i své dně a bolestech hlavy. Jeho korespondence čítá přesně 42 knih. To je vliv, který kolem sebe — nezámyslně — rozprostřel (lze to přirovnat, byť s připomínkami, k obrovskému konvolutu korespondence, kterou vedl H. P. Lovecraft, a k důvodu, proč nebyl nikdy zapomenut).

Shodou okolností se právě v té době v Číně po mingské éře obnovuje zájem o strašidelné příběhy — v roce 1788 vydává Jüan Mej sbírku povídek O čem Konfucius nehovořil, a přestože své příběhy označuje jako žertovné, jde pohříchu o příběhy hrůzostrašné, byť s příjemně šimravým komickým nábojem, díky němuž některé děsivé detaily ještě více vystupují. Číňanům je to ostatně zřejmé hned z názvu, jelikož Konfucius existenci duchů a démonů připouštěl, nicméně o nich nehovořil.

Ano, ovšem, Jüanovým vyprávěním o setkání s antipatickým světem věříme jako čtenáři mnohem víc než obrněným přízrakům Otranského zámku, vydaného roku 1765, nebo duchu Starého anglického barona Clary Reevové z roku 1777. A je to snad i tím, že oni sami v ně nevěří — a většina z Walpoleových následovníků dává přednost barvitému ději před stylem a atmosférou.

Ve skutečnosti se nic z toho netýká gotiky, ale vždycky toho, jak gotiku vnímáme, jak si ji idealisujeme. A případně — jako v románu Gotická duše (1900) Jiřího Karáska ze Lvovic — může zůstat vypravěč i čtenář jen prostě zkoprnělý před tou gotickou velebou: „Samota, chlad, hrob. Stíny, smutek, askeze. Gotická duše. Ponurý, strnulý münster, zchmuřený psychický Templ, samotářská Tvrz, Středověk, nebo něco tak posupného a neústupného...“

Umberto Eco v románu Foucaultovo kyvadlo (1988) upozorňuje na hrdinská vyprávění, jako třeba Paměti křižákovy pana Jeana de Joinville, kde se děj odehrává vertikálně (rytíř nasedá nebo padá z koně), gotický román je horizontálně-vertikální (podzemí, útěky), postgotický příběh je vyprávěn vertigonálně. Vrcholem vyprávění tohoto typu je Hitchcockův film Vertigo (1958). Jde o hrůzu, kterou provází pohyb ve všech směrech.

Britský děs

Přestože se Velké Británii v 18. století náramně dařilo (odmyslíme-li si debakl ve válce o nezávislost, což Britové kompensovali báječným vítězstvím 2:0 nad Francií v Kanadě a Indii a více či méně dobrovolnicky pojatým osídlením Austrálie, což bylo Robertem Walpolem označeno za tzv. druhé impérium), na umělce od Londýna po Dublin padly chmury, chlast a divočina. Snad za tím najdeme počínající průmyslový boom, rostoucí zločinnost a pučící nevíru v existenci Božích zákonů, ale všechny ty noční hry se smrtí, elegie na vesnických hrobkách a rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti čtenáři kupodivu hltali. Byla to nálada doby. Jména jako Thomas Parnell, Edward Young nebo Thomas Gray znal každý vzdělaný Brit a zájem o tvorbu básníků „hřbitovní školy“ byl takový, že churchyard school poet byla tak populární jako dnes seriál Koruna.

Mezi básníky hřbitovní školy, jakkoliv ten název potírali či radostně přijímali, a autory gotických románů (je zvláštní, že nikde není zmínka o gotické škole, protože v Británii té doby začínalo být slovo school označení tak samozřejmé jako pozdější -ismus nebo -punk, ve smyslu steam/splatter/diesel) vzniklo zvláštní následnictví. Není to jistě záležitost generační, ale autoři gotických románů jsou zkrátka vděčnými syny a dcerami hřbitovní školy. Zmíním jen několik jmen a zbytek si přečteme v Lovecraftově studii „Nadpřirozená hrůza v literatuře“, jsou to Angličané Horace Walpole, Matthew Gregory Lewis, Clara Reevová, Ann Radcliffová a Thomas Love Peacock, Němec Christian Heinrich Spiess a Ir Charles Robert Maturin a třeba také Čech Václav Rodomil Kramerius.

Hororová fikce získává vedle stoupenců i nadšené protichůdce. Od Jane Austenové vychází zdařilá gotická taškařice Northangerské opatství, v témže roce (1818) vydává Thomas Love Peacock Opatství nočních můr (možná bude u případného překladu lepší uchýlit se k názvu Opatství Nightmare), kde stručně shrne atmosféru doby — a odpoví na otázku, proč elegie, proč strašidla: „Nyní bych měl raději předpokládat, že pro to není žádný důvod: je módou být nešťastný. Mít k tomu důvod, je více než obvyklé; být bez něj, to je obor pro génie.“

Gotická fikce

Horace Walpole napsal Otrantský zámek na základě svého snu. Není to vůbec směšná kniha, možná je to první fikce od dob Apuleiova Zlatého osla — přes Robinsona Crusoea, Tristrama Shandyho a Lemuela Gullivera —, která v próze přitakává naší víře v neskutečný svět. Alespoň tak, představuji si, to mohl vnímat evropský čtenář.

Duchovní oporu novému žánru poskytuje bojovný pamfletista Joseph Addison v hojně čtených časopisech, jako jsou Tatler nebo Spectator, a essayista William Gilpin, ano, ten muž, jenž světu dal slovo pitoreskní, či spíše navždy mu nadělil nový a úžasný význam, a rozhodl se najít prostředníka mezi protiklady ideálů krásy a vznešenosti, protože to není totéž; Gilpin chce spojit krásu s hrůzou a odhalit záchvěv rozkoše v extatickém děsu, jakým na nás působí hory, hluboké hvozdy nebo rozbouřené moře. Později Turgeněv, oslněný zjevně Gilpinovou pitoreskností, vnáší do této věci ruského ducha, a přesto se v jedné ze svých nejhrůznějších povídek vrací na ostrov Wight, k útesu Blackgang, „kde moře rozbíjí lodě na padrť“.

Nicméně uplyne skoro jedno a půl století a i v povídce skotského spisovatele Johna Buchana je taková oddanost principům gotiky, až je to neuvěřitelné:

„Kopce byly příliš nízké na to, aby vyvolaly nějaký dojem, a jejich obrysy byly většinou rozostřené stromy; ale na vrcholech byly jasně vidět zvláštní šedé pahorky, které naznačovaly sopečný původ. Klidně to mohla být jedna z těch krajinářských stafáží, jaké najdete u italských primitivů, přičemž ovšem vynecháme veškeré barvy a světlo. Když jsem na zasněžených loukách zahlédl říčku Vaun, působila na mě jako ‚bledá voda‘ z pohraničních balad. Lesy také neměly tu zimní přátelskou obnaženost anglického podrostu. Zůstaly temné a podmračené, jako by skrývaly tajemství. Než jsem dorazil do St. Sant, rozhodl jsem se, že tato krajina není jen smutná, ale také zlověstná.“

I v tomto úryvku poznáme klasický repertoár gotického příběhu, zde především v podání atmosféry.

Současný literární vědec Robert Harris sepsal pro gotický román příznačná témata: upřímné, „dobromyslné“ ženské hrdinky, které se často ocitají v rukou psychopatických jedinců; němí, snadno vyděsitelní sloužící; vzdálená a exotická místa a čas obvykle kolem středověku; temné hrady a strašidelná sídla; nadpřirozené události nebo postavy; předtuchy a znamení přírodních živlů. Vidíme zkrátka a prostě, co živé zůstalo a co ne. A vše, co je funkční, lze náramně dobře otočit — důkazem je španělský film o nevyděšených sloužících Ti druzí (2001). A jak se nyní dívám na název tohoto legendární díla, napadají mě „soudruzi“, tedy skutečnost, že Robert Harris ve své původní studii zmiňuje jako jeden ze symptomů gotického románu „deviantní sexualitu“ a později tuto zmínku korektně vynechává. Nejspíš se zděsil — to se pouze domnívám —, neboť pochopil, že poukazovat na aberace v sexu se zle podepíše na jeho akademické dráze. Ale je fakt, že gotičtí hrdinové i padouši páchali své dobro a zlo pouze v heterosexuální rovině.

Už v případě prvních opravdu úctyhodných pokračovatelů Horace Walpolea bylo zřejmé, že gotický příběh se nemusí odehrávat ve středověku nebo na britských ostrovech, ba dokonce ani v Itálii. Je fakt, že sám Walpole svému dílu přiřkl atribut „gotický“ až u nového vydání, tedy o rok později. Tehdy už bylo zřejmé, že autorem je hrabě z Orfordu. Walpole své dílo původně vydával za nalezený rukopis, mimochodem použil tento trik jako jeden z prvních. Důvodem této nemístné skromnosti bylo — a zde je namístě ocitovat pana de La Rochefoucauld —, že „pravý honnête homme je ten, kdo si na ničem nezakládá“. Jinými slovy: vznešený člověk, ne nutně šlechtic, ale ten především, nepracuje pro peníze. Nedá mi to, abych nepřipomněl, že v naší době, ba v jakékoliv moderní době, tyto vypjaté ideály, honnête homme Horace Walpolea a diletantismus Williama Beckforda, autora zmíněného Vatheka, z pochopitelných důvodů absentují. Mám na mysli ten fakt, že ne všichni autoři gotických románů mohli žít na Strawberry Hill nebo na Fonthill Abbey (jako William Beckford, autor již opět zmíněného Vatheka).