Československo. Stát, který zklamal

První Československá republika, tradičně datovaná ode dne vyhlášení nezávislosti (28. října 1918) do podepsání mnichovské dohody (30. září 1938), se obvykle vydává za vrcholný úspěch československého úsilí, zlatý standard, jímž mají být poměřovány všechny následující režimy. V tehdejších letech údajně vrozené české sklony k demokracii — jak je prokázala století české nezávislosti a oprávněnost české husitské tradice — konečně našly své politické vyjádření v nezávislé, humánní a liberální republice, v níž volební právo bylo přiznáno dokonce i ženám, komunistická strana se směla účastnit voleb a práva menšin byla chráněna lépe než kdekoli jinde ve střední Evropě.

Lidé se nikdy předtím neměli tak dobře. Československo se zařadilo na desáté místo v soutěži světového průmyslu. Bylo proslulé světovými podniky, například Baťovým zlínským obuvnickým impériem a Škodovými závody v Plzni, i lehkým průmyslem vyrábějícím všechno od skleněných ozdob a textilu až po pražskou šunku a plzeňské pivo. Kultura vzkvétala. Barrandovské filmové ateliéry na okraji Prahy chrlily desítky a snad i stovky českých filmů zahrnujících všechny žánry od komedií a tragédií až po frašky a horory. Opery a koncerty byly provozovány na nejvyšší úrovni. Vily, továrny a městské budovy se stavěly ve stejně odvážném kubistickém, konstruktivistickém či funkcionalistickém slohu, jaký bylo možné vidět v Berlíně, ve Vídni či v Budapešti (nebo ostatně i v Paříži, Bruselu či New Yorku). Čeští spisovatelé Karel Čapek (jehož vzrušující divadelní science-fiction R. U. R. přinesla do angličtiny výraz „robot“) a Jaroslav Hašek (jehož bujarý Dobrý voják Švejk se stal mezinárodním bestsellerem) byli známi v každé domácnosti. Československý prezident osvoboditel T. G. Masaryk se stal tématem pěti šesti obdivných životopisů, počítáme-li jen ty psané v evropských jazycích. Zkrátka a dobře v Československu žil zralý a pokrokový národ, který se přirozeně hodil pro demokracii. Republika byla hodna zaujmout své místo po boku Francie a Velké Británie jako jedna z demokratických a morálně vyspělých zemí moderního světa.

Za tímto zářivým vylíčením meziválečné Československé republiky se skrývaly nejméně dvě potíže. První tkvěla v tom, že stavěla do popředí výlučně české nacionalistické hledisko a nebrala ohled na souhrnné mnohonárodní. Ve vlasteneckých tradicích Slováků ani Rusínů nebyla žádná hrdinná husitská minulost, o historické paměti Němců, Poláků či Maďarů nemluvě, a dokonce i zcela vlasteneckým Čechům, kteří však brali vážně své katolictví, vadilo důrazné propagování kacíře za prvořadý symbol českého/československého vlastenectví, na němž trvalo Masarykovo okolí, a snažili se ho nahradit pravověrným středověkým mučedníkem — svatým Janem Nepomuckým. Druhý problém, do značné míry skrytý, dokud čeští nacionalisté nedostali příležitost k vytvoření státu podle svých představ, tkvěl v četných navzájem se překrývajících a občas vylučujících významech, které různé české nacionalistické kruhy přikládaly výrazu „demokracie“. Jak upozorňuje Melissa Feinbergová, v českých předválečných debatách „demokracie“ mohla znamenat „liberální stát s republikánským zřízením“, „rovnostářské společenství občanů“, „stát oddaný sociální spravedlnosti a rovnosti hospodářských příležitostí“ anebo „něco úplně jiného“. Pojem „demokracie“ byl dokonce i po vzniku republiky úmyslně ponechán mlhavým, poněvadž každý pokus o jeho definitivní definování by s sebou přinášel riziko rozbití „politického společenství, které se konstituovalo na základě ideje české ‚demokracie‘“. Současné užívání termínu v nejrůznějším smyslu způsobilo, že zůstal pružný a nakonec českým voličům umožnil, aby se nadále považovali za „demokratické“, dokonce i když už ušli notný kus cesty směrem k autoritářství, ochotně přijímali tak pochybné formy státního zřízení, jakými byly „omezená demokracie“ nebo „lidová demokracie“, jen aby zachránili abstraktní věc nazývanou „národ“ (v protikladu k jednotlivým občanům) před ohrožením, nepořádkem nebo jen pouhým hanobením.

Tentýž stát, který vznikl na konci první světové války díky obratnému využití příznivého mezinárodního ovzduší, byl po dvaceti letech ztracen méně vychytralým využíváním nepříznivých podmínek. Mezi prohlášením česko-slovenské nezávislosti v říjnu roku 1918 a ztrátou Sudet v říjnu 1938 (spolu se ztrátou vlivu na Slovensku a Podkarpatské Rusi) měl stát pouhých dvacet let na zavedení svých politických tradic i získání mezinárodní pověsti, stejně jako na to, aby si vypěstoval několik podmíněných reflexů. Sedmdesát let po mnichovské krizi se předválečná první Československá republika dosud běžně vydává za „ostrov“ demokracie v rozbouřeném „moři“ radikálně autoritativních alternativ, ať už fašistických, nebo komunistických. Jenže krátké období demokracie v Československu, ačkoli v porovnání s německým nacismem či italským fašismem vypadá sebelépe, mělo od samého počátku vážné vady.

V klasických líčeních meziválečného Československa psaných v období studené války, většinou českými exulanty žijícími na Západě, se s tématem československé demokracie obvykle zachází v rukavičkách. V kapitolách nazývaných třeba „Léta pokroku, léta pokusů“ se bez výjimky hledají obdoby k francouzskému a americkému republikánskému státnímu zřízení a je kladen důraz na rozsah volebního práva, poctivost voleb, spravedlivost proporčního systému zastoupení, výslovnou ochranu menšin a státnické kvality prezidenta Masaryka. Nezasvěcenému vnějšímu pozorovateli se však nedostane vysvětlení, že v soudobém středoevropském uvažování se demokracie s oblibou týkala rovnoprávného postavení „národa“, to znamená etnolingvistické skupiny, stejně jako voleb či dalších záležitostí jednotlivce. Češi mohli své západní přátele oprávněně ujišťovat, že každý občan bez ohledu na národnost se může svobodně účastnit československých voleb, ovšem obvykle nedodali, že se pět českých politických stran — bez ohledu na volební výsledky — v obvyklém rozsahu od levice až po pravici spojí, aby ostatním národům znemožnily vstup do vlády. Podobní autoři sice poukazovali na ústavní práva poskytnutá národnostním menšinám, avšak přesto se dobrovolně neměli k poskytování informace, že německá „menšina“ je podstatně početnější než Slováci, a proto vůbec není menšinou. A ani nedávali najevo, že oficiální údaje o početním stavu „menšin“ lze v zájmu politické nutnosti snadno upravovat, ani nevysvětlovali, proč a jak byly podklady předkládané spojencům ve Versailles záměrně upravovány a částečně zfalšovány národnostně českou „česko-slovenskou“ delegací, která neváhala ty, kdo s ní nesouhlasili, dát zavřít.

První Československá republika (1918—1920) začala a také skončila krátkým obdobím vojenské diktatury (1938—1939). Od jara roku 1935 do podzimu 1938 se octla v období vleklé vnitřní i mezinárodní krize. Ale dokonce i v období patnácti let (1920—1935), v němž se zdálo, že hranice země jsou zajištěny a státem oficiálně uznávané menšiny se více méně smířily se svým zahrnutím do státu, docházelo k řadě velice sporných praktik, které měly zajistit, že politická moc bude soustředěna v Praze a valná většina nečeského obyvatelstva bude vyloučena z účasti na vládě. Československo si skutečně zachovalo svou vlastní, čím dál osobitější podobu parlamentní demokracie déle než jeho sousedé, ale učinilo to proti zřetelně vyjádřené vůli většiny svých nečeských občanů. Kdyby první Československá republika byla méně česky šovinistická a pragocentrická, byla by se stala autoritářskou, a dokonce fašistickou přibližně v téže době jako její sousedé. Jak se ukázalo, nakonec k tomu stejně došlo, ale teprve poté, co mezinárodní společenství — představované Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií — v Mnichově zasáhlo, aby zlomilo českou dominanci v mnohonárodním státu. Rozklad Československa na jednotlivé národní části pak následoval během jediného týdne.

Když se Rakousko-Uhersko na konci první světové války rozpadlo, bylo to do značné míry způsobeno tím, že se jeho nepřátelům úspěšně podařilo využít řevnivosti, podezíravosti a soupeření, jež se projevovaly mezi jeho jednotlivými „národnostmi“ či národy, v neposlední řadě mezi českým, německým, polským, židovským, slovenským, rusínským a maďarským obyvatelstvem. Vítězní spojenci se místo toho, aby se snažili znovu stmelit rakousko-uherskou říši, rozhodli, že ji nahradí řadou moderních, liberálních, demokratických států zhruba stejné velikosti. To mělo údajně zajistit stabilitu v celé oblasti omezením německého a maďarského vlivu, uspokojením nacionalistických aspirací slovanské většiny a uzavřením spojenectví mezi střední Evropou a mocnostmi Dohody, obzvlášť s Francií. Novopečený státní celek nazývaný Česko-Slovensko zabral průmyslové jádro Rakouska (Předlitavska) v podobě zemí Koruny české (Čechy, Moravu a Rakouské Slezsko) a zemím Koruny svatoštěpánské neboli historickému Uherskému království celé Horní Uhry (Felvidék). Polsko bylo obnoveno hlavně na účet Pruska, kdežto Chorvatsko, Slovinsko, Srbsko a jeho bývalá rakouská část byly spojeny v druhém nově vynalezeném státě, v tom případě pojmenovaném po jižních Slovanech (Jihoslovanech/Jugoslávcích), odlišných od západních Slovanů, například Poláků nebo „Čecho-Slováků“ z Rakousko-Uherska.

Rakousko-uherské mocnářství sice nebylo obnoveno, avšak přesto nadále vrhalo dlouhé stíny na nástupnické státy, které byly vytvořeny, aby je nahradily. Jak prostě nemohl přehlédnout ani náhodný návštěvník země, strava, architektura i kultura v Československu zůstaly do značné míry a nepotlačitelně habsburské. Totéž platilo i o právních, správních a politických sklonech včetně těch, jež s tak mrazivou naléhavostí vyjádřil český Žid Franz Kafka v románech Proces a Zámek nebo je v lehčím tónu satiricky zachytil rodilý český mluvčí z Čech Jaroslav Hašek, autor Dobrého vojáka Švejka a zakladatel parodie na politickou stranu, která si libovala v názvu Strana mírného pokroku v mezích zákona.

Překlad Zdeněk Hron

Vychází v nakladatelství Petrkov.