Liberální obroda ve střední Evropě

Zatímco idea demokracie měla ve střední a východní Evropě své předchůdce, liberalismus byl dlouho vnímán jako málo rozšířené importované nebo napodobované zboží, jak vzhledem k úrovni sociálně-ekonomického rozvoje, tak z hlediska složité národní otázky. Tato situace se změnila v průběhu období, které předcházelo pádu starého režimu a vyznačovalo se obrodou liberalismu, jak v politickém myšlení, tak z hlediska hospodářských prostředků zvolených k nápravě.

Rozdrcení pražského jara znamenalo, že se idea reformy „reálného socialismu“ provedené zevnitř ocitla ve slepé uličce, a pod koly sovětských tanků v Praze také nastala „klinická smrt marxismu“ (Kołakowski) ve střední Evropě. Po roce 1968 začala hluboká proměna intelektuálního a politického prostředí. Díky disidentům a různým hnutím za lidská práva se znovu dostaly do povědomí pojmy občanské společnosti a právního státu. Ze spisů disidentů zaznívaly výzvy k novému občanství, ve kterém by se odpovědnost každého za osud společnosti — téma, na kterém lpěl Václav Havel — spojovala s novým, komplexů zbaveným individualismem — což bylo téma drahé Györgyi Konrádovi. Jeho „chvála krize“ z roku 1987 ohlašuje nové paradigma: „Homo etaticus se otevřel jako skříň: a z té vyšel občan. Nechce být řízen, chce být zastupován.“

Na pozadí tohoto nově objeveného liberalismu se do hloubky proměnil intelektuální svět stejně jako dělicí linie polské, české nebo maďarské politické kultury.

V Polsku udal tón pamětihodný článek Leszka Kołakowského pod názvem Jak být konzervativcem-liberálem-socialistou, jenž bdělým strážcům ideologického hřiště naznačil, že staré visačky už nejsou zapotřebí. Text začíná proslulou větou „‚Postupujte laskavě dozadu!‘ Takto lze přibližně přeložit pokyn, který jsem jednoho dne zaslechl ve varšavské tramvaji. Navrhuji, aby se z něj stalo heslo mocné Internacionály, která nikdy nespatří světlo světa…“

Adam Michnik v této podvratné práci pokračoval dvěma eseji, které vyšly téměř současně. Esej Církev a levice naznačoval dialog a dokonce i možnou konvergenci mezi dvěma historickými soupeři, katolickou církví a sekulární levicí, pojímanou nejen jako taktika ve vztahu k moci, ale také s ohledem na hodnoty lidské důstojnosti a pravdy. V Novém evolucionismu Michnik navrhoval překonat na základě nové strategie sebeorganizace občanské společnosti nezávislé na oficiálních strukturách další rozpor, klasické dilema mezi revolucí a adaptací či urovnáním vztahů, které od 19. století rozdělovalo polskou politiku, respektive Piłsudského a Dmowského. Sjednocovací síla hnutí Solidarita v roce 1980 spočívala právě v překonání dvou dříve uvedených rozdílů (emancipace společnosti, ale bez pokusu o svržení moci); i po svém rozdrcení v prosinci roku 1981 zůstávalo nové politické uspořádání pro liberální myšlenku příznivé.

V Československu Charta 77 svedla dohromady a později i sblížila intelektuální a politické proudy, které stály v roce 1948 na opačné straně, ale které spojilo odmítnutí porážky po roce 1968. V roce 1980 vyšel samizdatový sborník na počest Tomáše Masaryka, zakladatele státu v roce 1918, a seznam jeho přispěvatelů můžeme číst jako whoʼs who tehdejší české inteligence, od bývalých reformních marxistů, veteránů pražského jara, až po liberály, jako byl Václav Havel, a křesťany. Masaryk, „filozof-král“, jak jej nazval Karl Popper, průkopník „sociálního liberalismu“, se stal ideologickým úběžníkem opozice, na který mohl úspěšně navázat Václav Havel, když v roce 1989 symbolicky převzal štafetu. Disent prosazoval za společného jmenovatele vládu zákona, občanskou společnost a evropskou myšlenku, tedy jakési „liberální minimum“.

Jacques Rupnik, foto: Jindřich Nosek

V Maďarsku se emblematickou postavou obdobného sbližování opozice stal István Bibó, politický myslitel, autor knihy Bída malých národů východní Evropy, která měla a dodnes má zásadní význam pro pochopení národnostní otázky, a člen vlády během revoluce v roce 1956. V maďarské politické kultuře existovalo po celé dvacáté století zásadní dělítko mezi „urbanisty“ (liberálové nebo sociální demokraté), kteří se inspirovali západními politickými a hospodářskými vzory, a „populisty“, kteří v maďarských rolnících, „lidech z pusty“, viděli nositele „skutečných hodnot“ národa ukotveného v lidových masách. Populistický proud také projevoval větší zájem o „národní otázku“. Osud menšin v sousedních zemích, vždyť třetina maďarského obyvatelstva zůstala po Trianonské smlouvě oddělena od „rodného národa“, byl a zůstává velmi bolestivým traumatem. Horthy ho využil v době mezi dvěma válkami, za komunismu se ocitlo v druhém plánu, ale nedávno ho opět oživila Orbánova vláda.

V osmdesátých letech se osobnosti a díla Istvána Bibóa, tohoto myslitele demokracie vycházejícího z populistické tradice a protagonisty revoluce v roce 1956, společně dovolávali příslušníci opozice a pomohli tak překlenout rozdíly mezi dvěma hlavními směry maďarské politické tradice. Představoval také spojovací můstek mezi disidentskými kruhy a reformátory uvnitř systému. Dalším sbližujícím tématem byl právní stát. Pro Jánose Kise a demokratickou opozici kolem časopisu Beszélö již nešlo pouze o to, rozšířit autonomii občanské společnosti, ale vytvořit institucionální a ústavní záruky. Tento přístup pak našel svůj protějšek mezi reformátory působícími uvnitř systému, kteří tehdy hlásali oddělení strany od státu. „V současné proměně politického systému najdeme tři klíčové pojmy,“ řekl v říjnu roku 1989 maďarský ministr spravedlnosti, „právní stát, ústavu a lidská práva. To vše dohromady nepředstavuje nic menšího než rozpad autoritářského a byrokratického systému a přechod k systému pluralitnímu a demokratickému.“

Souběžně s tímto novým uspořádáním intelektuálního a politického světa příznivým pro návrat povědomí o politickém liberalismu napomohl oživení pojmu hospodářského liberalismu rozklad socialistického hospodářství a nezdar reforem. A tak zejména v Polsku a v Maďarsku, a poté i v Československu, bylo liberální ekonomické myšlení prezentováno jako alternativa k nezdaru etatismu. Autoři velmi dobře znali nešvary řízeného hospodářství, ale jen moc málo fungování „skutečného kapitalismu“ na Západě. Po čtyřiceti letech státního řízení se minimální stát jevil jako odpovídající reakce na krizi a v kontextu osmdesátých let, která se vyznačovala vlivem „neoliberalismu“ na Západě, se liberálové odumírajícího socialismu rádi obraceli k teoretikům svobodného trhu z Chicagské školy, kteří — což byla spravedlivá odplata — pocházeli… ze střední Evropy!

Historik Tony Judt hovoří v souvislosti s neoliberalismem v období Reagan—Thatcherová o „odplatě Rakušanů“: Hayek, von Mises, Schumpeter, Popper, Drucker, kteří se narodili v nejrůznějších koutech rakousko-uherské říše a které všechny poznamenala rakouská pohroma a otázka: Proč a jak liberální demokracie mezi únorem roku 1934 a anšlusem v roce 1938 podlehla totalitnímu pokušení? Dospěli k závěru, že nejlepší zárukou zachování „otevřené společnosti“ je maximální omezení zásahů státu do hospodářství a do společnosti. Což je poselství, jež převzali liberální ekonomové, kteří pracovali na hospodářských reformách pro postkomunistické období po roce 1989.

Kolem postavení státu se také začalo nově rýsovat sbližování mezi politickými liberály, kteří přišli z disentu, a hospodářskými liberály, kteří předtím pracovali v hospodářských a „prognostických“ ústavech. Těm prvním šlo o to zajistit lidská práva a osvobodit společnost, kulturu a poté politiku z vlivu státostrany; těm druhým šlo o to zbavit tržní hospodářství všech omezení. Tyto dva proudy se kolem roku 1989 nakrátko protnuly ve snaze podpořit „liberální“ plán na demontáž státu. To napomohlo vzniku politického konsenzu pro radikální hospodářské reformy, ale zavdalo to také příčinu ke spojenectví a nedorozumění, která částečně vysvětlují dnešní nárůst antiliberalismu nebo přesněji řečeno oddělování demokracie od liberalismu.

Překlad Jana Lemonnier

Vychází v nakladatelství Novela Bohemica.