Občanství a politická participace

V České republice existuje relativně významná skupina lidí, která podporuje alternativní způsoby uspořádání státu, nejčastěji nějakou formu návratu k minulému režimu a/nebo vládu silné ruky bez voleb a parlamentu nebo s jeho omezenou verzí. Pokusy některých politických vůdců současnosti zavádět v české demokracii technokratická řešení (například v podobě návrhu nejen početně, ale i významově redukovat zákonodárný sbor anebo nechat přímo voleného starostu vládnout v obci s manažery) tak mohou nacházet ve společnosti relativně výraznou podporu. S tím se pojí také varující vývoj v čase, neboť dlouhodobě legitimita demokratického režimu v České republice oslabuje.

Tento pokles je na jednu stranu překvapující, neboť hodnocení legitimity režimu je obecně považováno za stabilní postoj či spíše hodnotu, která se ustavuje během primární socializace jedince. Na druhou stranu ale výzkum postkomunistických zemí poukazuje na klesající a nízkou úroveň důvěry v politické instituce a politické spokojenosti. Tyto negativní postoje jsou odrazem hodnocení aktuálního politického a ekonomického vývoje, který se zde rozchází s původními optimistickými očekáváními (viz úvodní kapitola; Linek 2010). V tomto ohledu by pak zklamání z politického vývoje mohlo kandidovat na vysvětlení klesající podpory demokracie a rostoucí podpory (nových) politických sil, které stojí proti představitelům dosavadního politického establishmentu. Hodnocení výkonnosti politických institucí (vláda, parlament, strany) nicméně podle našich analýz jen v omezené míře souvisí s podporou demokracie, a navíc jej ani nejde činit zodpovědným za pokles podpory demokracie v období po roce 2004.

Úroveň podpory demokracie je zároveň podstatně ovlivněna tím, kdy se člověk narodil. Jestliže se narodil před rokem 1955 a byl socializován před invazí vojsk Varšavské smlouvy, má tendenci v mnohem větší míře podporovat návrat k minulému režimu a zároveň odmítat demokracii. Naopak generace narozené po roce 1975 podporují demokracii mnohem více, a to přibližně o 20 procentních bodů než starší generace, které byly socializované před rokem 1968. Tato zjištění nejsou překvapivá pro ty, kteří znají český kontext. Na významnosti nabývají v kontextu srovnávacích studií, které ukazují pokles podpory demokracie mezi mladými generacemi v Evropě a USA. Zdá se tak, že z hlediska podpory demokracie a její generační podmíněnosti vidíme u nás a v západoevropských zemích odlišné posuny.

Uvedené rozdíly v podpoře demokracie mezi jednotlivými generacemi vedou v českém případě k tomu, že generační výměna přispívá k růstu podpory demokracie v zemi. Celospolečenský trend odklonu od demokracie je nicméně silnější než proces generační výměny a celkově tak dochází k poklesu podpory demokracie. V rozporu s některými pesimistickými pohledy na mladou generaci v Česku je tak zřejmé, že mladí podporují demokracii častěji než starší generace. Podle našich analýz souvisí nižší podpora demokracie mezi staršími generacemi pouze částečně s jejich (komparativně horší) sociální pozicí a mnohem více se socializací do nedemokratických hodnot minulého režimu, tedy s jejich sociálním konzervatismem, který inklinuje k podpoře autoritářství. To není nijak překvapující, neboť v postkomunistických podmínkách a na rozdíl od zemí západní Evropy koreluje sociální konzervatismus s levicovou pozicí v ekonomických otázkách (typicky česká KSČM, ale v současnosti také řada politiků ČSSD). Otázkou přesto zůstává, zda lidé kvůli horší sociální pozici preferují ve větší míře nedemokratické alternativy, nebo zda si nedemokratické preference udržela skupina stoupenců minulosti, jejichž sociální pozice se se stářím zhoršuje.

Naše zjištění každopádně potvrzují, že v českých podmínkách legitimita demokracie mnohem více než v západoevropských zemích závisí na hodnocení ekonomiky a politiky, tedy nevychází ze stabilně socializovaných hodnot, ale je ovlivněna výsledky fungování režimu. Tato souvislost mezi politickou spokojeností a hodnocením legitimity demokracie může naznačovat, že nárůst politické nespokojenosti vede ke klesající legitimitě demokracie v Česku. Analýzy ve třetí kapitole nicméně ukazují, že v období, pro něž jsou dostupná data z dotazníkových šetření, nedošlo k nárůstu politické nespokojenosti, a proto ani politická nespokojenost nemůže vysvětlit pokles v úrovni podpory demokracie v čase. Při úvahách o tom, proč v Česku klesá podpora demokracie, jsme se proto zaměřili na představy Čechů o demokracii.

Co si pod tímto pojmem představují? V naší analýze jsme se zaměřili na obvyklou dichotomii liberálního a sociálnědemokratického pojetí demokracie. Stručně řečeno, v prvním pojetí hrají prim politická práva a jejich realizace v demokratických institucích (tj. svobodné volby, soutěž stran, vláda práva), ve druhém pojetí je důraz na sociálních právech (tj. materiálních předpokladech liberálního pojetí, jako je zajištění existenčního minima pro každého občana, a tím pádem minimální úrovně schopnosti realizovat samotná politická práva). V České republice má převahu spíše představa liberálně demokratická, jejíž dominance nejspíš vypovídá o tom, jakým způsobem se v transformačním období česká společnost vyrovnávala s komunismem: odmítnutí všeho spojeného s komunismem vedlo i k odmítnutí sociálně demokratické dimenze občanství, o níž komunistický režim deklaratorně hovořil. Na druhou stranu, i když podpora sociálně demokratických principů je v Česku nižší ve srovnání s ostatními evropskými státy, není úplně nízká. Podpora obou představ o demokracii navíc jde ruku v ruce: kdo podporuje liberálně demokratickou vizi demokracie, podporuje také sociálně demokratickou vizi. Ani rozdíly mezi jednotlivými podskupinami společnosti nejsou velké. Naše spekulace o možném vlivu reflexe semiperiferního postavení České republiky v mezinárodní dělbě práce mezi některými skupinami populace ale pravděpodobně v českém přemýšlení o demokracii nehraje žádnou roli.

Legitimita demokracie jen v omezené míře souvisí s podporou liberální či sociálně demokratické verze. Analýzy sice odhalily, že ten, kdo považuje soutěž ve férových volbách, nezávislé soudy či ochranu menšin za důležité prvky demokracie, zároveň podporuje demokracii. Podpora těchto prvků ale zvyšuje pravděpodobnost podpory demokracie jen nepatrně. Podpora sociálně demokratické vize celkovou podporu demokracie mírně snižuje. Podpora demokracie ve veřejnosti tak pouze v omezené míře souvisí s podporou institucí liberálního státu a s podporou redistribuce. Vzhledem k tomu, že jsme ukázali, že v čase klesá podpora demokracie, zdá se – byť přesně to určit nelze – že jejím hlavním zdrojem je klesající podpora principů, které jsou důležité pro liberální demokracii, jakými jsou férová soutěž politických stran, fungující média nebo uznání menšin. Tyto faktory by nám mohly pomoci vysvětlit celkový pokles podpory demokracie v čase, který jsme nedokázali vysvětlit s odkazem na rostoucí politickou nespokojenost. Pokles podpory demokracie tak může souviset s klesající vírou ve fundamenty liberální demokracie, které se v období po vstupu do Evropské unie těší celkové menší podpoře politických elit a tím ztrácejí důležitý zdroj jejich symbolické moci. Z univerzálního, a tedy automaticky převládajícího jazyka postkomunismu 90. let 20. století a přelomu tisíciletí se z liberální demokracie stává jeden z partikulárních jazyků, který musí o svou podporu soutěžit s jazyky jinými, které se na principy demokracie ani nemusejí odvolávat a mohou hledat oporu někde jinde.

[...]

Jak Češi chápou pojem občanství a jaká je role občana ve společnosti a politice? Čeští občané se téměř jednohlasně shodují, že nejdůležitější charakteristikou dobrého občana je dodržování pořádku a poslušnost vůči autoritě demokratického a právního státu. V tom se ale Česká republika nijak neliší od etablovaných demokracií, kde je tato dimenze také důležitá.

[...]

Češi ale občanství definují pouze v omezené míře z hlediska aktivní participace: zatímco účast ve volbách do jejich koncepce občanství ještě spadá, představa dobrého občana není moc spojena s vyvíjením aktivit v rámci občanských a politických sdružení. Český občan je v převládajícím pojetí chápán jako poslušný a spíše politicky pasivní. V českém prostředí tedy nedošlo k postupnému poklesu důrazu na občanské povinnosti a současnému nárůstu koncepce aktivního občanství, tedy k trendu, který pozorujeme ve vyspělých demokraciích (viz úvodní kapitola). Spíše než s generačními odlišnostmi souvisí v Česku normy občanství s věkem, kdy mladší občané přisuzují relativně malou důležitost jak dimenzi poslušnosti (pořádku), tak také politické participaci. S tím, jak postupně lidé stárnou, připisují různým normám občanství větší význam. Nejstarší skupina jim tak připisuje vysokou důležitost. V České republice se tak mezi mladšími skupinami aktivní pojetí občanství neprobudilo, pokud mladí vůbec přikládají občanství nějaký význam.

Vychází v nakladatelství Slon.