Navěky nahoru

Všechno nejlepší k narozeninám. Je ti třináct, a to je důležité. Možná to je první den, kdy skutečně předstoupíš před lidi. Tvoje třinácté narozeniny dávají lidem příležitost si uvědomit, že se s tebou dějí důležité věci.

Dějí se už půl roku. V levém podpaží máš sedm chlupů. V pravém dvanáct. Pevné, hrozivé spirály křehkých černých chlupů. Tvrdých, zvířecích chlupů. Kolem pohlaví máš víc pevných kudrnatých chlupů, než dokážeš spočítat. A to není všechno. Hlas máš sytý a chraplavý a bez varování ti přeskakuje mezi oktávami. Když si nějakou dobu nemyješ obličej, získá mastný lesk. A po čtrnácti dnech pronikavé a zneklidňující tupé bolesti z tebe na jaře cosi vyklouzlo: pytlík máš teď naditý a zranitelný, naplněný cenností, kterou je nutné chránit. Nacpanou a upjatou v těsných slipech, které ti dělají červené pruhy na zadku. Dorostls do nové křehkosti.

A sny. Už řadu měsíců máš sny jako nikdy: s vlhkem, chvatem a dálkami, plné poddajných křivek, běsnících pístů, tepla a hlubokého pádu; a s rozechvělými víčky ses probouzel do splývavého hukotu a prudkého zaškubnutí, které jsi vnímal od chodidel až do týla a pocházelo z větší hloubky, než jsi tušil, že v sobě máš, křečovité cuky pronikavé sladké bolesti, pouliční lucerny přes závěsy na oknech prostřelují do ostrých hvězd na černém stropě pokoje a na sobě máš hustou bílou kaši, která ti patlavě, lepkavě stéká rozkrokem, chladne, tuhne a projasňuje se, až nakonec při ranní sprše vidíš jen zakroucené uzlíky bledých a ztuhlých zvířecích chlupů a ze zvlhlého chumlu cítíš nasládle čirý pach, u kterého ti připadá neuvěřitelné, že pochází z tebe.

Ten pach, víc než cokoli jiného, připomíná tenhle bazén: vybělená nasládlá sůl, květ s chemickými okvětními lístky. Bazén vydává pronikavý jasně modrý pach, i když si uvědomuješ, že nejsilněji je cítit, když jsi opravdu zanořený v modravé vodě jako teď, vyplavaný, opřený u mělké strany, voda ti sahá po bedra a šplouchá přesně tam, kde se všechno změnilo.

Plošinu staré plovárny u západního okraje Tucsonu obíhá cínově šedá ohrada z pletiva, vyzdobená pestrobarevným chumlem pozamykaných jízdních kol. Za nimi je rozpálené černé parkoviště, pokryté bílými čarami a lesknoucími se auty. Na mrtvolné louce s vyschlou travou a tvrdými stonky plevele vybuchují chmýřovité hlavičky přerostlých pampelišek a v počínajícím větru vytvářejí stoupavé sněžení. A nakonec, za vším, se rozeklaně – zrudlé oblým a pozvolným zářijovým sluncem – tyčí hory a ostré úhly vrcholků ční na pozadí sytě rudého znaveného svitu.

Na rudém pozadí tvoří jejich ostré propojené vrcholky zježenou linku, EKG zmírajícího dne.

U okraje oblohy mraky nabírají barvu. Voda probleskuje hebce modrým odpoledním teplem a pach bazénu se stejně jako ten druhý pach prolíná s chemickou mlhou, kterou máš v sobě, s vnitřním šerem, které si po svém ohýbá světlo a tlumí rozdíl mezi tím, co končí, a tím, co začíná.

Večer máš oslavu. Po obědě jsi v den svých narozenin požádal, aby sis mohl jít zaplavat. Chtěl jsi jít sám, ale narozeniny jsou rodinná záležitost a rodina chce být s tebou. Je to od nich hezké a nemůžeš jim vysvětlovat, proč jsi chtěl jít sám, a vlastně jsi možná ani nechtěl jít sám, a tak tu jsou s tebou. A sluní se. Oba rodiče se sluní. Jejich lehátka celé odpoledne sledovala čas, rotovala a vytínala křivku slunce na pustém nebi, rozpáleném na vazkou vrstvičku. Sestra si o kus dál v mělké vodě hraje s hubenými spolužačkami na slepou bábu. Předtím prohrála a teď dělá slepou. Má zavřené oči a rychle se točí, obklopena křikem, uprostřed kola pištivých holek v koupacích čepicích. Z čepice se jí zvedají gumové kytičky. Jak se naslepo vrhá za zvukem, staré ochablé růžové lístky se třesou.

Na opačné straně bazénu je nádrž s hlubokou vodou a věž se skákacím prknem. U zadního okraje odpočinkové plochy stojí OBČRSTVENÍ a po stranách, přimontované nad betonovými vchody do tmavých vlhkých sprch a šaten, má šedivé kovové ampliony, ze kterých proudí plochá, plechová, drnčivě falešná hudba.

Doma tě mají rádi. Jsi inteligentní a tichý, k dospělým se chováš slušně, ale přitom máš charakter. Většinou jsi hodný. Staráš se o sestřičku. Má v tobě spojence. Když jí bylo nula, tobě bylo šest, a když ji přivezli domů v hebounké žluté přikrývce, měl jsi příušnice; přivítals ji pusou na nožičky z obavy, abys ji nenakazil. Rodiče říkají, že to bylo dobré znamení. Příznivý signál. Dnes mají pocit, že měli pravdu. Ve všem jsou na tebe hrdí, se vším spokojení, a stáhli se do vlídného odstupu, ze kterého proudí hrdost a spokojenost. Navzájem si rozumíte.

Všechno nejlepší k narozeninám. Je to velký den, velký jako plocha celého jihozápadního nebe. Rozmyslel sis to. Je tu to skákací prkno. Budou chtít brzy odejít. Vylez nahoru a udělej to.

Setřep ze sebe to modro. Jsi vybělený chlórem, změklý, rozmočený, a bříška prstů se ti krabatí. Mlha toho přehnaně čistého pachu, který z bazénu vychází, ti pronikla do očí a štěpí světlo do tlumených barev. Poklep si do hlavy tvrdým zápěstím. Jedna strana vydává chlemtavou ozvěnu. Nakloň hlavu a poskoč: v uchu náhlé příjemné teplo, a voda zahřátá mozkem chladne na loděnce zevního ucha. Zřetelněji slyšíš ještě drnčivější hudbu, křik je blíž, spousta pohybu ve spoustě vody.

Na to, kolik je hodin, je v bazénu plno. Hubené děti, chlupatí a živočišní muži. Kluci samá ruka samá noha, s vytáhlými krky, hrbolatými klouby a plochými hrudníky vypadají trochu jako ptáci. Stejně jako ty. Staří lidé tápavě procházejí mělčinami na hůlkových nohách, a vyhození ze všech živlů najednou, prohmatávají vodu rukama.

A ženy, dívky, klenuté jak hudební nástroj nebo ovocný plod, se snědou, opálenou pletí, vrchní část plavek nesoucí jemnými uzlíky na křehce zbarvených šňůrkách protitlak tajuplných tíží, kalhotky přeplouvající přes něžné výčnělky boků tak naprosto odlišných od tvých, bujné a dmoucí se křivky prolínající a prozařující okolním prostorem, který ty jemné linie obemyká a chrání jako cennost. Skoro to chápeš.

Bazén je soustava pohybů. Jsou to tyhle: plavání, cákání, skoky, honička do rohů, házení míčem, žralok a potěr, padání z okrajů, na slepou bábu (sestra pořád dělá slepou bábu a natahuje moldánky, dělá ji už dlouho, hra vrávorá na pokraji krutosti, ale není to tvoje věc, abys ji zachraňoval nebo ztrapňoval). Dva zářivě bílí čisťouncí kluci zabalení do bavlněných osušek se honí kolem bazénu, dokud je plavčík rázně nezastaví zařváním do amplionu. Plavčík je hnědý jak stromová kůra, blond vlasy mu spadají až k břichu, na hlavě má tropickou helmu a nos jako trojúhelník smetany. Kužel, na kterém sedí, obepíná rukou nějaká dívka. Plavčík se nudí.

Vstaň a projdi kolem rodičů, kteří se opalují, čtou si a ani nezdvihnou hlavu. Na ručník zapomeň. Zastavit se pro ručník by znamenalo mluvit a kvůli mluvení se musí myslet. Dospěl jsi k závěru, že hlavní příčinou strachu jsou myšlenky. Projdi k nádrži přímo kolem nich, ke straně s hlubokou vodou. Nad nádrží stojí velká šedivá kovová věž. Z jejího vršku – jako jazyk z pusy – čouhá prkno.

Na rozmáčených chodidlech cítíš, jak je plocha okolo bazénu drsná a horká. Každá další stopa je slabší a tenčí. Na horkých kamenech se za tebou scvrkává a mizí.

Kolem nádrže, která je naprosto samostatná, zbavená křečovitého baletu hlav a rukou, který panuje v bazénu, se kolébají plastové buřty. Nádrž se modrá jako energie, je malá, hluboká a tvoří přesný čtverec obepjatý plaveckými lany, stánkem OBČRSTVENÍ, horkou drsnou plochou a odpoledním nakloněným stínem věže s prknem. Mezi dopady je nádrž klidná a tichá a zhojená, hladká.

Má svůj rytmus. Jako dech. Jako stroj. Lano od věže se křivě odchlipuje od věžního žebříku. Fronta se v křivce pohybuje, a jak se blíží k žebříku, narovnává se. Lidé se po jednom dostávají k žebříku a šplhají nahoru. Po jednom, oddělení srdečním tepem, se dostávají nahoru k prknu-jazyku. A na prkně se každý zarazí, vždy přesně stejně na okamžik jednoho tepu. Nohy je odnesou k okraji, kde všichni se stejným přidupnutím povyskočí, paže zaoblené, jako by jimi opisovali něco kruhového a celistvého; plnou vahou dopadnou na okraj prkna, které je odmrští vzhůru a vpřed.

Je to stroj na řícení, linie zajíkavého pohybu v příjemné pozdní chlórové mlze. Z plochy u bazénu vidíš, jak vrážejí do modravě chladné hladiny nádrže. Při každém dopadu se tvoří chochol z pěny, přepadá do sebe, rozeběhne se a vyšumí. Pak se zprostřed bílé zvedne čistá modrá, rozestře se jak kaše a všechno jde od znovu. Nádrž se uzdraví. Než projdeš kolem, stane se to třikrát.

David Foster Wallace v roce 2006, foto: Steve Rhodes

Stojíš ve frontě. Rozhlídni se. Tvař se znuděně. Většina lidí ve frontě mlčí. Každý tu je za sebe. Většina lidí hledí na žebřík a tváří se znuděně. Skoro všichni stojíte se založenýma rukama, jak vás sílící suchý odpolední vánek chladí na souhvězdích světlemodrých kapiček chlórové vody, které vám pokrývají ramena a záda. Nechce se věřit, že by se tu opravdu všichni tak nudili. Vedle sebe máš okraj stínu věže, kosý černý jazyk stínu prkna. Soustava stínů je obrovská, protáhlá a nakloněná na stranu a přiléhá k základně věže v ostrém odpoledním úhlu.

Skoro všichni, kdo ve frontě čekají na prkno, pozorují žebřík. Starší kluci se starším holkám po cestě nahoru dívají na zadky. Jsou uložené v hebké tenké tkanině, v napjatém přiléhavém nylonu. Hezké zadečky stoupají po žebříku jak kyvadla v kapalině, něžná nerozluštitelná šifra. Pohled na jejich nohy ti evokuje srny. Tvař se znuděně.

Podívej se za věž. Na opačnou stranu. Vidíš dobře. Matka leží na lehátku, mhouří oči a čte s tváří nakloněnou tak, aby si opálila i líce. Nehledá tě. Z plechovky v jasných barvách upíjí nějaké sladké pití. Otec leží na břiše, záda jak náznak velrybího hrbu, ramena nakadeřená živočišnými spirálami, kůži promaštěnou a prosycenou sluncem doruda a dohněda. Na křesílku ti visí ručník a roh tkaniny se pohne: hýbla s ním matka, jak zaháněla včelu, kterou láká nápoj v plechovce. Včela se hned vrátí a vypadá to, jako by se v půvabné šmouze vznášela nad plechovkou nehybně. Na ručníku máš velký obličej Médi Bédi.

Od určité chvíle máš za sebou ve frontě víc lidí než před sebou. A teď už jsou před tebou na tenkém žebříku jen tři. Ženská hned před tebou stoupá se zakloněnou hlavou po spodních příčlích, na sobě černé přiléhavé jednodílné nylonové plavky. Leze nahoru. Z výšky zazní rachot, pak velký pád, zpěněný chochol a nádrž se zas zhojí. Teď jsou na žebříku dva. Plavecký řád sice říká, že na žebřík se vždycky smí jen po jednom, ale plavčík kvůli tomu nikdy nehuláká. Skutečná pravidla stanovuje plavčík podle toho, jestli huláká nebo ne.

Ta ženská nad tebou by neměla nosit tak těsné plavky. Je stará jako tvoje matka a je i stejně tlustá. Je moc tlustá a moc bílá. V plavkách je naditá. Zadní partie stehen má v plavkách nacpané, že vypadají jako sýr. Pod bílou pokožkou má na nohách usekané camfourky ocelově modrých narušených žilek, jako by se jí v nohách něco bolavého rozbilo. Ty její nohy, plné kudrnatých arabských linek potrhané chladné modři, vypadají, že při stisku bolí. Máš z nich pocit bolesti ve vlastních nohách.

Příčky jsou tenké. Nečekáš to. Tenké oblé kovové příčky obalené kluzkou vlhkou plstí. Z pachu vlhkého železa cítíš ve stínu kovovou chuť. Příčka za příčkou se ti vmačkává do chodidel a vtiskává do nich žlábek. Žlábky jsou na pocit hluboké a bolí. Připadáš si těžce. Jak si pak musí připadat ta tlustá ženská nad tebou. Chyty po stranách žebříku jsou taky tenké. Připadá ti, že se možná neudržíš. Musíš doufat, že se udrží i ta ženská. A samozřejmě to zdálky vypadalo, že je příček míň. Nejsi trouba.

Jsi v polovině, v polovině v prázdnu, tlustá ženská nad tebou, plešatý svalovec na žebříku pod tebou. Prkno je pořád vysoko a není odtud vidět. Ale zaburácí a ztěžka pleskne a kluk, kterého vidíš několik metrů zarámovaného tenkými příčkami, dopadá v ostré lince, koleno přitisknuté k hrudi, aby voda vyšplíchla. Do zorného pole ti vstříkne ohromný vykřičník pěny a do mohutného sykotu se vmísí zatleskání. Pak se nádrž tichým zvukem hojí v nové modři.

Tenká příčka za příčkou. Pevně se drž. Rádio tu je nejhlasitější, jeden reproduktor je upevněný v úrovni hlavy nad betonovým vchodem do šaten. Z šaten proudí ven studená zatuchlina. Pevně se chyť železných příček, a když se zkroutíš a shlédneš za sebe, vidíš, jak si dole lidé kupují občerstvení. Vidíš dovnitř stánku: čistě bílý vršek prodavačovy čepice, kyblíky se zmrzlinou, mosazné mrazicí boxy, ze kterých uniká pára, nádrže se šťávou, hadice k nalévání limonády, nadité boxy slaného popcornu v horku na slunci. Odtud seshora vidíš všechno.

Fouká tu. Čím jsi výš, tím víc fouká. Fouká tence a vítr tě ve stínu chladí na mokré kůži. Na žebříku a ve stínu tvoje kůže vypadá bledá. Vítr ti v uších tence hvízdá. Čtyři příčky a jsi nahoře. Příčky se ti vřezávají do chodidel. Jsou tenké a dávají ti pocítit, kolik vážíš. Na žebříku máš opravdovou váhu. Země tě táhne zpátky.

Vidíš už přes okraj žebříku. Vidíš prkno. Stojí na něm ta žena. Na zadní straně kotníků má hrbolky zarudlých, bolavě vyhlížejících mozolů. Stojí u okraje prkna, oči jí upínáš ke kotníkům. Jsi nahoře, nad stínem věže. Chlap pod tebou hledí mezi příčkami do zarámovaného prostoru, který žena při pádu protne.

Jen na moment se zarazí. Není v tom žádné zpomalení. Zamrazí tě z toho. Vmžiku je na konci prkna, ve vzduchu, na prkně, a to se ohne, jako by ji odmítalo. Pak kývne, pleskne sebou a zprudka ji vymrští nahoru a pryč, a ona rozevírá paže, opisuje jimi ten kruh a mizí. Zmizí v tmavém mžiku. A než zezdola uslyšíš dopad, chvíli to trvá.

Naslouchej. Jak zmizí do času a ten míjí, než se ozve – nepůsobí to dobře. Jak kámen vržený do studny. Ale ona to tak nebrala, říkáš si. Byla součástí rytmu, který nepřipouští myšlenky. A teď ses jeho součástí stal taky. Je to slepý rytmus. Jako mravenci. Jako stroj.

Usoudíš, že to chce myslet. Udělat něco hrozivého a nepřemýšlet nad tím je možná v pořádku, ale ne tehdy, když tou hrůzou je samo nemyšlení. Ne tehdy, když je nemyšlení chyba. V určitý moment se chyby nakupily před očima: předstíraná nuda, tíha, tenké příčky, bolavá chodidla, místo vykrojené v meziprostorech příček, které se slijí až ve zmizení, jež trvá. Na žebříku vítr, jaký by člověk nečekal. Prkno trčí ze stínu do světla a přes konec není vidět. Když je všechno jinak, je potřeba přemýšlet. Je to nutné.

Žebřík máš celý pod sebou. Je plný lidí, vždycky jen pár příček od sebe. Napájí ho hustá fronta, která se v zákrutě táhne do tmy kosého stínu věže. Lidi stojí ve frontě se založenýma rukama. Lidi na žebříku cítí bolavá chodidla a dívají se nad sebe. Je to stroj a pohybuje se pouze kupředu.

Vylez na jazyk věže. Prkno, zjišťuješ, je dlouhé. Dlouhé jak ta doba, co tu stojíš. Čas se zpomaluje. Houstne kolem tebe a tvoje srdce získává víc a víc tepů z každé vteřiny, z každého hnutí systému v bazénu dole.

Prkno je dlouhé. Z místa, kde stojíš, to vypadá, že trčí do prázdna. Vyšle tě kamsi, kam přes jeho délku ani nevidíš a máš pocit, že je chyba se tomu bez uvažování podrobit.

Z jiného pohledu je to prkno jenom dlouhá plochá tenká věc pokrytá drsnou bílou umělou hmotou. Ten bílý povrch je drsný, posetý puntíky a lemovaný bledou vodovou červení, která ale zůstává červená, nerůžoví: jsou to kapky vody z bazénu, které do sebe lapají světlo slunce zapadajícího za ostrý obrys hor. Drsná bílá hmota prkna je vlhká. A studená. Chodidla máš z tenkých příček rozbolavělá a rozcitlivělá. Vnímají, jak jsi těžký. Podél začátku prkna ubíhá zábradlí. Je jiné, než byly chyty podél žebříku: mohutné a umístěné nízko, takže aby ses ho chytil, musíš se skoro sehnout. Je tu jen na okrasu, nikdo se ho nechytá. Chytáním se ztrácí čas a narušuje rytmus stroje.

Je to studené dlouhé bílé drsné prkno z plastu nebo laminátu, žilkované smutnou skoro růžovou jak z nechutných cukrátek.

Ale na konci bílého prkna, na tom okraji, kam dopadneš plnou vahou, aby tě odmrštilo a poslalo pryč, leží dvě oblasti tmy. Dva ploché stíny v rozprostřeném světle. Dva matné černé ovály. Na konci prkna jsou dvě špinavá místa.

Zbyla tam po lidech, kteří šli před tebou. Stojíš na rozcitlivělých chodidlech se zaříznutými žlábky, která tě na drsném vlhkém povrchu bolí, a vidíš, že ty dvě tmavé skvrny jsou od lidské kůže. Je to kůže sedřená z chodidel prudkostí síly při zmizení lidí se skutečnou tíží. Bylo jich víc, než bys zvládl spočítat. Od tíže a od odření, se kterým mizí, tu zůstávají kousíčky rozměklých a rozcitlivělých nohou, kousky, odštěpky a útržky kůže, které se špiní, tmavnou a opalují, jak leží na slunci, drobounké a rozmazané, na konci prkna. Vrší se, špiní se a mísí se do sebe. Tmavnou ve dvou kruzích.

Čas kolem tebe vůbec neplyne. Je to neuvěřitelné. Podvečerní balet vespod je zpomalený do rozmáchlých gest mimů v modravém želé. Kdybys chtěl, mohl bys tu zůstat navždycky s tím chvěním uvnitř, rychlým tak, že bez hnutí proplouváš časem jako včela nad sladkostí.

Ale měli by to prkno očistit. Když se nad tím člověk aspoň na vteřinu zamyslí, je jasné, že by měli konec prkna očistit od lidské kůže, od dvou černých sbírek pozůstatků z dřívějška, skvrn, které odsud zezadu vypadají jako oči, slepé, šilhavé oči.

Tam, kde stojíš, je ticho a klid. Vítr, rádio, volání, cákání – tady ne. Bez času a bez zvuku, jen krev ti vrže v hlavě.

Být nahoře znamená vidět a cítit. Pachy jsou důvěrné a průzračně svěží. Pach zvláštního chlórového květu, ale z něho se k tobě zdvíhají další věci jak sněžení semen z pampelišek. Cítíš sytě žlutý popcorn. Opalovací krém sladký jak zahřátý kokos. Párky, kukuřičné klasy. Mělký krutý náznak hodně tmavé pepsi v papírových kelímcích. A ta zvláštní vůně tun vody splývající z tun kůže a zdvíhající se z nové koupele jak pára. Živočišné teplo. Seshora je to nade všechno skutečnější.

Podívej se. Vidíš celou tu komplikovanou věc, modrou a bílou a hnědou a bílou, promáčenou rudnoucím vodním flitrem. Všechny. Tomuhle se říká výhled. A věděls, že to zespoda vůbec nevypadá tak vysoko. Teď vidíš, jak vysoko jsi. Zespoda jsi věděl, že se to nepozná.

Pronese to za tvými zády, oči na tvých kotnících, ten plešatý svalovec: Tak mladej. Chtějí vědět, co bude. Máš tady plány na celej den, nebo jak to přesně zamejšlíš. Co, mladej, je ti něco?

Po celou dobu plynul čas. Srdcem nemůžeš zabít čas. Všechno se děje v čase. Aby včely zůstaly stát, musí se velice rychle pohybovat.

Tak mladej, říká, mladej, je ti něco?

Na jazyku se ti rozvíjejí kovové květy. Na přemýšlení už není čas. Čas se dostavil a nemáš čas.

Hej.

A pozvolna přese všechno se rozprostírá pohled jak prstence na hladině po dopadu. Sleduj, jak se od žebříku šíří. Vidoucí sestra a její hubená bílá parta ukazuje. Matka se dívá na mělčinu, kdes byl předtím, a pak si rukou zastiňuje oči. Velryba se zakomíhá a zachechtá. Plavčík koukne nahoru, holka, kterou má kolem nohy, se koukne nahoru, plavčík sáhne po amplionu.

Navždycky dole je drsná plocha, občerstvení, kovově drnčivá hudba, tam dole, kdes byl předtím; fronta je tuhá a nemá zpátečku; a voda je samozřejmě měkká, jenom když jsi v ní. Podívej se dolů. Hýbe se ve slunci, plná tvrdých mincí, jejichž svit se rudě blyští, jak se napínají do mlhy tvořené tvojí vlastní sladkou solí. Ty mince propukají do nových měsíců, dlouhých střepů svitu z jader smutných hvězd. Čtvercovou nádrž tvoří chladně modrá plocha. Chlad je jenom druh tvrdosti. Druh slepoty. Zastihlo tě to nepřipraveného. Všechno nejlepší k narozeninám. Rozmyslel sis to. Ano i ne. Tak mladej.

Dvě černé skvrny, prudký švih a zmizení v jámě času. Problémem není výška. Jakmile jsi dole, všechno se změní. Když dopadneš vahou.

Tak co je tedy lež? Tvrdá, nebo měkká? Ticho, nebo čas?

Lež je to, že jedno se vylučuje s druhým. Strnule se vznášející včela se pohybuje rychleji, než dokáže uvažovat. Shora z té sladké chuti šílí.

Prkno pokývne a poletíš, a oči z kůže slepě zašilhají do oblohy zacákané mraky, do rozbodaného světla vyprazdňovaného za ostrým kamenem, který je navždy. Který je navždy. Vstup do té kůže a zmiz.

Vítej.

Překlad Martin Pokorný

Vychází v nakladatelství Rubato.