Světový názor
Pojem „světový názor“ je v současných českých humanitních vědách spojován především s pojmem „ideologie“, ba dokonce je s ním ztotožňován — přičemž „ideologií“ se zpravidla myslí normalizační podoba marxismu-leninismu. Avšak historie pojmu ve skutečnosti začíná pravděpodobně už v Kantově Kritice soudnosti. Fascinující dějiny daného konceptu pak pokračují různými specifickými aktualizacemi například u Wilhelma von Humboldta, Karla Jasperse, Karla Mannheima, Odo Marquarda, Luciena Goldmanna nebo Terryho Eagletona. Komentovaná antologie pod vedením editora Lukáše Borovičky nabízí výběr původních textů, jejich komentáře nebo historii světového názoru v českém prostředí.
Pohled na svět. Ke klíčovému pojmu Humboldtova jazykového idealismu
Tomáš Koblížek
I.
Při četbě Humboldtova spisu
O rozdílnosti stavby lidských jazyků a jejím vlivu na duchovní rozvoj lidského rodu (
Über die Verschiedenheit des menschlichen Sprachbaus und ihren Einfluss auf die geistige Entwicklung des Menschengeschlechts, 1836) musí každý čtenář alespoň zběžně obeznámený s novější filosofií jazyka nabýt dojmu, že mnohé myšlenky jsou mu přinejmenším povědomé. Ať už jde o vztah slovní zásoby a schopnosti ji uplatnit v konkrétním okamžiku promluvy, o téma jazyka a jeho vztahu k myšlení nebo o důraz na svébytnou hodnotu každé jazykové soustavy, platí, že Humboldt se ve svém syntetickém textu dotýká mnohého, co bude ve dvacátém století tvořit součást tzv. obratu k jazyku.
Uvedený text do sebe vtěluje mnohé z Humboldtova pohledu na řeč. Jde o autorovo pozdní, až posmrtně vydané dílo, koncipované jako souhrnné pojednání o problematice řeči, respektive o nejobecnějších otázkách s fenoménem řeči spjatých (spis měl původně sloužit jako syntetický jazykovědný úvod do práce o řeči kawi). Východiskem zde pro Huboldta není jednoduše otázka, co je jazyk či řeč obecně, ale spíše v čem spočívá zvláštnost každého jazyka a jak i přes svou zvláštnost mohou být různé jazyky srovnávány. Právě zkušenost s rozmanitostí jednotlivých jazyků, s její neredukovatelností na pouhý rozdíl zvuků, jež by nesly identické myšlenky, Humboldtovi poskytuje prizma, jak chápat řeč vůbec: uvažovat o řeči znamená uvažovat o tom, jak se děje v různých jazycích a jak se i v této rozmanitosti projevuje určitá jednota.
V úvaze na toto téma jsou klíčové dva pojmy: vedle pojmu jazyka jde o pojem ducha či duchovní síly. Nejprve upozorněme na fakt, že Humboldt ani o duchu, ani o jazyce neuvažuje na způsob jakýchsi substancí, takže by na jedné straně stál definitivní soubor ustavených myšlenkových obsahů a na druhé straně soubor náležitě usouvztažňovaných výrazů, jejichž pomocí by tyto myšlenkové obsahy byly vyjadřovány. Humboldt ducha i jazyk obecně chápe jako neustále se rozvíjející schopnosti či síly, které bez přestání překračují svůj momentální stav a které se v tomto překračování vzájemně podněcují: jazyk se vyvíjí tím, že se snaží vyjádřit ducha (jakožto schopnost rozumění a prožívání světa), ale jeho vyjadřováním ho znovu podněcuje k další činnosti.
Téma individuality jazyka se stává relevantním právě v tomto bodě. Duch, který se podle Humboldta nekonečně rozvíjí a který sám působí na vývoj jazyka, je totiž právě duchem toho kterého národa, takže jazyk, v němž se artikuluje, je vždy také jazykem národním, jazykem určitého společenství. Jakkoli triviálně to může znít, když Humboldt upozorňuje, že duch a jazyk existují právě a pouze v konkrétních historických podobách, tedy jako
určité chápání skutečnosti a jako jeho vyjádření v jazyce
nějakého národa, ve skutečnosti se jedná o tvrzení mimořádně důsažné. Humboldt tím jednak vylučuje možnost všeobecně sdíleného, univerzálního jazyka, který by vyjadřoval myšlenky jakési univerzální duchovní substance, tj. který by vyjadřoval obsahy čistého, historicky nezakotveného myšlení a prožívání. Zároveň se tím však vzdaluje romantické představě prvotní, autentické řeči toho či onoho historického společenství, ve vztahu k němuž by byla každá pozdější podoba jazyka pouze odvozená a veskrze nedokonalá. Oproti takovému pojetí bude Humboldt vždy trvat na tom, že duchovní směřování každého národa je stejně původním uskutečněním duchovní síly a že právě z toho důvodu jsou i jednotlivé jazyky jejím stejně původním vyjádřením.
II.
Právě v tomto kontextu se stává relevantním pojem formy jazyka, který do sebe problematiku různosti jazyků vstřebává. Upozorněme především na tři jeho rysy:
Jak plyne z již řečeného, uvedený pojem v prvé řadě neoznačuje formu jazyka vůbec, ale právě formu toho či onoho konkrétního jazyka spjatého s duchem určitého národa. Jinými slovy, výrazem forma jazyka Humboldt neodkazuje k obecným charakteristikám řeči, jež by musely příslušet všem jazykům jako takovým, ale odkazuje na princip individuace každého z nich.
Druhý důležitý bod se týká faktu, že formou není míněn konkrétní tvar či typická uzpůsobenost té které jazykové soustavy, ale spíše charakteristický způsob jejího utváření či formování. Pokud tedy Humboldt chápe formu jako klíč k tomu, abychom mohli srovnávat rozmanité jazyky, nechce vedle sebe klást různé jazykové struktury a popisovat jejich shodné momenty a rozdíly. Spíše sleduje jednotný styl utváření daného jazyka, s nímž je možné porovnávat jiné způsoby či styly. Ve vztahu ke konkrétnímu jazyku to pak znamená, že pokud je určité jazykové soustavě vlastní provázanost prvků, je to dáno tím, že vyplynula z jednotné činnosti, z jednotného formování ducha jazykem, nikoli tím, že by do sebe vtělovala určité strukturní schéma.
Wilhelm von Humboldt, litografie: Franz Krüger,
Konečně třetí aspekt pojmu jazykové formy se týká otázky, která hraje zcela zásadní roli v Humboldtově pojetí jazyka jako určitého pohledu na svět. Forma jazyka jakožto činnost je totiž formováním jednak konkrétního zvuku, je artikulací určité zvukové substance, stejně tak je ale artikulací určitých myšlenek, v nichž věci ve světě pojímáme, resp. jejichž prostřednictvím světu rozumíme. Jedno přitom podněcuje druhé: určité směřování ducha tíhne k artikulaci určitých zvuků, ale teprve díky zvukům se duch může plně členit v určité myšlenky, jejichž prostřednictvím se ke světu vztahujeme. Jak je tedy patrné, artikulovanému zvuku je ve vztahu k formování ducha připsána význačná funkce. Zvuk není pro Humboldta pouze smyslovým prostředkem, který vyjadřuje a vyvolává již ustavené myšlenkové obsahy, ale sama zvuková artikulace jazyka se podílí na utváření příslušných obsahů. Jinými slovy, teprve díky artikulovanému zvuku je duchu poskytována určitost, teprve díky zvuku se člení v pojmy, jejichž prostřednictvím můžeme nějak uchopovat představy předmětů a nějak rozumět světu — jazyk zahrnuje určitý pohled na svět.
Právě zde je třeba upozornit na důležitý a nijak samozřejmý moment nastíněné koncepce. Pokud Humboldt hovoří o pojmech, jež se teprve díky zvuku vyhraňují a v nichž nějak pojímáme svět, vždy přitom předpokládá, že náš vztah ke světu není pouze intelektuální či teoretický. S pojetím věci v daném slově se vždy pojí také určitý způsob jejího prožívání či pociťování. Jinými slovy, jazyk, nakolik zahrnuje určitý pohled na svět a určité jeho pochopení, v sobě nese nejen určité poznání světa, ale také — typicky v tom či onom společenství, které prostřednictvím daného jazyka světu rozumí — určitý způsob jeho zakoušení. Také prožitek či cit tedy tvoří součást dané jazykové soustavy v daném momentu jejího vývoje, jazyk není pouze systém znaků označujících pojmy.
III.
Pokud bychom vzhledem k řečenému měli charakterizovat Humboldtův přístup v celku, mohli bychom tedy říci, že se před námi rýsuje idealistické pojetí jazyka: Jazyk Humboldtem není chápán jednoduše jako nástroj komunikace, ale především jako místo, v němž se vyjadřuje lidský duch (resp. duch národa) a v němž se artikuluje určitý způsob chápání a prožívání světa. Jak ovšem bylo naznačeno výše, nejde pouze o vyjadřování duchovní substance, o vyjadřování daného souboru pojmů, neboť vyjadřující se duch je ve své podstatě hybný a ve svém pohybu je teleologicky zaměřen: neustále spěje ke svému vyjádření a ke své artikulaci, která mu zpětně umožňuje dále se rozvíjet.
Tento idealistický aspekt Humboldtovy teorie se pak promítá do způsobu, jakým je vysvětlováno rozumění řeči. Rozumění artikulovanému projevu není podle Humboldta pouze pasivní recepcí smyslového počitku, která by u posluchače takřka mechanicky vyvolávala určitou reakci. Artikulovaný projev, jemuž je rozuměno, je především určitým podnětem, na jehož základě posluchač může rozumět i jiným výpovědím a vytvářet nové promluvy, tedy podnětem, který rozšiřuje jeho
schopnost rozumět i mluvit. Tím Humboldt dospívá k důmyslné představě učení se jazyku, které nespočívá pouze v kumulaci slovní zásoby, ale právě ve schopnosti vytvářet na základě slyšeného, na základě toho, čemu jsme již porozuměli, nové jazykové útvary.
Konečně idealistický aspekt Humboldtovy teorie lze spatřovat v tom, jakým způsobem je zde o jazyku uvažováno ve vztahu k poznávaným předmětům. Humboldt zjevně předpokládá, že předměty ve světě se nedávají poznat pouze tak, že by působily na naše smysly, takže bychom veskrze pasivně přejímali jejich obraz — v případě poznání nejde pouze o kauzální působení na naše receptivní orgány. Poznání věcí spočívá především v tom, že vnímané je také určitým způsobem pochopeno, pojato, a tedy předpokládá určitou aktivitu ze strany poznávajícího. Toto uchopování se však děje právě prostřednictvím pojmů, které byly artikulovány v rámci příslušného jazyka, to znamená, že právě v jazyku a právě jeho prostřednictvím se nám otevírá svět, kterému jedinečným způsobem rozumíme.
Redakčně upraveno.
Vydává nakladatelství Academia.