Tři otázky pro… Ivana Binara

Hrdinové vašeho posledního románu Peckova jáma jdou na zteč proti Sovětskému svazu — rozpadlému. Dá se kniha číst jako varování před politikou současného Ruska? Na takovou otázku nemohu odpovídat, vždyť by to byl návod k použití Peckovy jámy. Jen ať si čtenáři čtou můj román, jak chtějí. Na jednom místě se vracíte i k vlastnímu působení v ostravském divadle Waterloo a adaptaci hry Syn pluku, která se nelíbila státním složkám. O co tehdy šlo? Prvního dubna 1969 v okupované Ostravě měl v divadelním klubu Waterloo premiéru muzikál Josefa Fraise, Petra Podhrázkého a Edvarda Schiffauera (hudba) na motivy Katajevovy knížky pro děti Syn pluku. Dělali jsme si šoufky z armády, která nás nejdřív osvobodila a pak okupovala. Z pusté taškařice vytvořila doba a situace politikum, tedy zločin. Zesměšňovali, znevažovali jsme Sovětský svaz, přítele nejvěrnějšího a největšího. V únoru 1972 se konal proces s deseti obžalovanými členy divadla, osm bylo odsouzeno, z toho čtyři nepodmíněně (od 9 do 20 měsíců).

Ivan Binar, foto: Martin Kozák

Jak se stalo, že jste začal psát knížky pro děti? Těžko říct… Jako dítě jsem hodně četl, líbily se mi pohádky. Neměl jsem ctižádost stát se spisovatelem, dlouho jsem nevěděl, co si se sebou počít. Co z toho chlapce jenom bude! A když náš synek David začal rozum brát, napsal jsem pro něj Knížku o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá. Pochlubil jsem se textem v ostravském nakladatelství Profil a oni to vydali. Jak prosté… Teď si k dětem občas odskočím, protože mě to baví; a vnoučata, než odrostla, mně s tím pomáhala. „Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem,“ říkávala teta Kateřina.

---

Narozen 1942 v Boskovicích. Vystudoval češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu na Pedagogickém institutu v Ostravě. Poté pracoval jako učitel, (šéf)redaktor časopisu Tramp, spolupracoval s divadlem. V letech 1971—1973 byl vězněn za pobuřování. V roce 1977 emigroval do Vídně, kde se živil jako překladatel a restaurátor keramiky. Po šesti letech přesídlil do Mnichova, kde působil v redakci Svobodné Evropy. V roce 1994 se vrátil do Prahy. Vydal na dvacet knih. Píše pro děti (například Kam se poděl Jeníček, 2016) i pro dospělé (Peckova jáma, 2016).