Mezi papírem a knihou

Kdy jste se začal zajímat o výtvarné umění? Na střední všeobecně vzdělávací škole, tedy na gymnáziu, jsem měl především přírodovědné zájmy a ty ve výsledku vedly k tomu, že jsem v roce 1965 začal studovat na fakultě veterinárního lékařství. Nicméně ještě jako středoškolák jsem byl uhranut surrealismem a poté nefigurativním uměním. Začal jsem experimentovat s automatickými kresbami a „dekalkománií“. Ke klasickému výtvarnému umění jsem však neinklinoval, a tak mne také ani nenapadlo, že bych mohl studovat nějakou výtvarnou školu. Tenkrát se tam malovaly především zátiší a akty a k tomu jsem nikdy neměl vůbec žádný vztah. Vydrželo mi to až dodnes, realismus, respektive takzvané figurální malířství mne absolutně nezajímá. Jak jde dohromady veterinární fakulta a výtvarné umění? Na veterinární fakultě jsme ve cvičeních z analytické chemie slévali ve zkumavkách různé reagencie, čímž se vytvářely sraženiny a podle jejich barvy se pak určovalo složení předložených vzorků. Některé ty sedimenty mi byly barevně sympatické, a tak jsem si je nosil domů, abych s nimi „maloval“. Časem jsem náhodně zjistil, že když se do mokré plochy zasáhne tuší, tak vznikají nevídaně zajímavé efekty. Tyto automatické kresby jsem začal označovat jako tinktury, neboť jsem se domníval, že tinktura je nějaký lékárnicky připravený roztok. Teprve později, při studiu farmakologie, jsem se dozvěděl, že tinktura je lihový výtažek léčivé rostliny, ale u názvu této techniky jsem setrval. Podobně tomu bylo i později, když jsem začal dělat abstraktní, lyricky laděné monotypy. Označil jsem je opět farmaceuticky, a sice „collyrie“, což jsou v lékárnické terminologii kapky do očí. Takto jsem začínal jako mladý student veteriny. Otec mně tehdy říkával: „Jestli chceš dělat umění, tak by ses měl naučit realisticky malovat, protože nebudeš mít co jíst, tak aby sis pak taky uměl malovat večeři.“

Jiří Kocman, foto: Andrea Velnerová

Využil jste své veterinární zázemí i někdy později? Jsem moc rád, že jsem toto široce rozkročené studium absolvoval. Prošli jsme vším možným, od laboratorního mikroskopování až po drsnost jatek, což byla mimochodem i jedinečná životní zkušenost. Také jsem byl rád, že jsem měl solidní povolání na obživu, a tedy jsem nemusel tvořit díla užitková. Později, jako pedagog na Fakultě výtvarných umění, jsem pak praktikoval mnohé metodické postupy, které mne naučila veterinární laboratorní praxe. Studenti například museli vypracovávat takzvané „rodné listy“, což byly vlastně „tvůrčí protokoly“, dokumentující to, co vzniklo a jak to vzniklo. Učil jsem je především elementárním metodickým postupům, protože vím, že umění se naučit nedá. Ale vraťme se k vašim monotypům. Co vás k nim přivedlo? Těm monotypům ještě předcházelo krátké intermezzo se suchými jehlami a lepty, ale když jsem se setkal s lyrickou grafikou Jiřího Johna, tak jsem tohoto směřování zanechal, neboť jsem doznal, že tato parcela je již exploatována. U tisku z matric, přesněji řečeno u tisku z hloubky, mne však také poněkud nudilo, že jsou všechny tisky stejné, a tak jsem začal experimentovat s barvami a posléze i se strukturami. Velmi intenzivně na mne zapůsobilo setkání s tvorbou a především osobností Vladimíra Boudníka. Stalo se tak u příležitosti vernisáže jeho výstavy v brněnském Domě pánů z Kunštátu 6. ledna 1967. V létě téhož roku jsem ho navštívil v Praze a poté jsem ho požádal o radu, jak si pořídit malý lis, takzvanou satinýrku. V dopise ze 7. listopadu 1967 mi napsal, že nejjednodušší je vyrobit si lis sám, a nakreslil mi jeho konstrukční řešení, podle něhož mi jej za použití válců ze starého drhlenu na len vyrobil strýc. Když jsem byl v červenci 1968 pozván na výtvarné sympozium Premium do Českého Krumlova, netušil jsem, že tam budu celý týden pobývat také s Vladimírem Boudníkem. Jeho základnou byl takzvaný Pivní bar a tam mi také u posledního piva na rozloučenou svěřil, že se bude ženit s tamní textilní výtvarnicí Věrou Špánovou. Zprávu o tom, že na Mikuláše 1968 Vladimír zemřel, dovezl hned druhý den nato z Prahy Jiří Valoch. Tehdy jsem právě tiskl jednu grafiku v technice takzvané suché jehly jako novoročenku a v tom sklíčení nad Vladimírovým odchodem mne napadlo nasypat na matrici trochu písku, v němž se tehdy ve sklepě uchovávala mrkev. Tak vznikl cyklus Pocta V. Boudníkovi. Objevenou techniku jsem označil jako „Sand Graphic“.

---

Celý rozhovor vyjde v Hostu 08.