Smrt na jazyku
Nedá mi to, i když se mi do toho vlastně ani nijak zvlášť nechce, ale je fér přiznat se, že věřím na znamení. Nevím, jestli to tak bylo vždy, nepamatuji si, kdy jsem se nechal poprvé strhnout náhodným setkáním či okamžikem a následně mu přisoudil mnohem větší význam, než by členové spolku Sisyfos považovali za přípustné. Jsem si však jistý tím, že s přibývajícími léty hrají znamení v mém životě čím dál významnější roli, někdy dokonce osudovou. A díkybohu, dosud mě nezklamala!
Jeden příklad za všechny: Namibie je nádherná země a rozhodně se v ní nalézají přitažlivější místa nežli Swakopmund, stará koloniální osada na pobřeží Atlantiku, kam jsem při své druhé cestě Afrikou doputoval poté, co jsem potřeboval smýt prach nasbíraný v kaňonu Rybí řeky a v poušti Kalahari. Jakkoli jsem byl od podobných výletů odrazován již v Kapském Městě, ani zde jsem si neodpustil navštívit periferii. Zatímco v centru Swakopmundu si při troše fantazie můžete připadat jako v nějakém německém přístavu, a německy se tu i domluvíte, v townshipech na samém okraji městského okrsku najdete jiný svět. V etnické směsi se sice našinec se zájmem o cizí kultury po čase jakž takž zorientuje, ovšem s němčinou a angličtinou si rozhodně nevystačí. Naštěstí se mě ve správný moment ujal mladík z kmene Damara, který mě tak uchránil od finanční a nejspíš i zdravotní újmy. Naše první společné kroky vedly za náčelníkem jeho kmene, jenž dal souhlas k mému krátkodobému pobytu, což jinými slovy znamenalo, že jsem byl v relativním bezpečí.
Když říkám, že nás přijal damarský náčelník, nejsem přesný; ve skutečnosti to byla náčelnice Oma Lena Gosesová, dnes již více než devadesátiletá dáma (pokud je ovšem po těch letech ještě stále naživu), každopádně první žena, které se dostalo té cti postavit se do čela svého kmene. Nemějme ale příliš velké oči, její postavení je více méně formální a poradní, obdobně jako v případě britské panovnice. Zrovna teď mě napadlo, že si jsou s Alžbětou celkem podobné i po vizuální stránce, obě mají stejně laskavé pohyby (u Omy Leny méně strojené), stejný úsměv. Možná je to tím stářím, možná že si teprve v pokročilejším věku uvědomíme, případně je nám dáno bolestně pocítit, jak moc si jsou všichni lidé podobní, ať už žijí kdekoli; a toto zjištění se promítá nejen do motoriky, ale hlavně do výrazu našich tváří.
Ale zpátky ke znamením osudu. Ona určující chvíle, ten zvláštní bod v čase, kdy se všechno kolem zpomalí a ve vás to zadrhne, nastal, když Oma Lena promluvila. Bylo to jako zjevení. Mírný, příjemně posazený hlas zlehka moduloval slova, kterým jsem nerozuměl, ale která ke mně přesto promlouvala. Tempo řeči bylo trošku rychlé, ale nikoli zbrklé a překotné. Z řeky vět jako pstruzi lapající po mušce vyskakovaly v pravidelných intervalech mlaskavé damarské hlásky, charakteristické pro všechny khoisanské jazyky. Můj průvodce se snažil překládat, ale já jsem ho stejně nevnímal a soustředil se výhradně na Omu Lenu. Oči měla přivřené a ruce překřížené v klíně. Jak hovořila, vrásky na obličeji jí vytvářely neuvěřitelné obrazce, za které by se nemuseli stydět ani autoři nejinvenčnějších krasohledů. To hlavní byl ale tok řeči, jímž zabydlela celý pokoj, celý svět.
Nevím proč, ale tehdy jsem si v duchu pomyslel, jaké je to obrovské štěstí mít možnost slyšet a pocítit něco tak omamného. Prožít tu sílu, kdy slovo prostupuje prostor a dává mu význam, jeden z mnoha významů. A stejně neodbytně se mi do mysli vkrádala obava, že lze o tuto mocnou, ale ve své podstatě velmi křehkou energii přijít. Jako je pomíjivý sám člověk, tak je i nejvýraznější prvek jeho člověčenství — jazyk — náchylný koketovat s kmotrou smrtí. Zároveň mě přepadla vděčnost za volby, jež jsem učinil v minulosti, a pryč byly pochybnosti o tom, kam by se měla ubírat má budoucnost. Díky rozhodnutí studovat moderní filologii jsem získal příležitost strávit profesní život s jazyky. Díky namibijské iniciační zkušenosti jsem pochopil, že mi již nestačí být „pouhým“ učitelem jazyků, nýbrž že chci něco víc. Ani ne za měsíc po návratu z Afriky se středoškolský učitel angličtiny a češtiny proměnil v odborného asistenta na katedře anglistiky a amerikanistiky.
Tato změna pochopitelně nepřišla jenom tak, zčistajasna. O přechodu na nové pracoviště jsem uvažoval již před tím a svou kvalifikaci jsem rozšiřoval postgraduálním studiem. Setkání s Damarkou Omou Lenou bylo pro mě jiným typem prozření. Najednou jsem věděl, čemu se chci v budoucí akademické kariéře věnovat. Nikdy jsem nebyl a nebudu kabinetním vědcem. Jako většina lidí potřebuji vědět, že to, čemu věnuji každodenní úsilí, má smysl, a ten se mi jen těžko nachází v tradiční lingvistické práci: v únavných a, přiznejme si, někdy i velmi nudných rozborech jazykového systému. Třebaže si velmi vážím těch, kteří pro tento typ jazykovědy mají předpoklady a cílí své nadání tímto směrem, pro mě je důležitější, abych věděl, že jsem prospěšný, a zde jsem na pochybách, zda publikování článků a monografií např. o zastoupení předložek v technické literatuře nebo o funkci přechodníků v básnických textech dvacátého století je tím správným způsobem prospěšné.
Proto jsem si zvolil odlišnou cestu. Rozhodl jsem se zabývat jazyky nikoliv jako teoretickými schématy, nýbrž jako živými organismy, které nemohou existovat bez svých mluvčích. Dal jsem si za cíl studovat ani ne tak řeči samotné jako spíše jejich užívání v přirozeném prostředí. Rád bych přispěl malým dílem k poznávání vztahu jazyka, kultury a společnosti. Především bych ale chtěl přiložit ruce k dílu tam, kde je třeba jazyky chránit, podporovat, či dokonce rovnou resuscitovat. Každý jazyk je majitelem svébytného hlasu, který, jak si snad již brzy ukážeme, činí svět o mnoho bohatším. Lingvisté by měli být strážci tohoto mnohohlasí. Právě v tomto typu jazykovědné práce vidím největší smysl, i když připouštím, že někdo jiný to může vnímat jinak.
Jsem toho názoru, že pro lingvisty a lingvistické antropology není v současnosti aktuálnějšího a ožehavějšího tématu, než jsou dramatické změny v jazykové, a tím i kulturní mapě světa. Před časem například proběhla médii informace o zcela nečekaném objevu dosud neznámého jazyka
koro, jímž se hovoří v několika himálajských vesnicích v severní části Indie. Mnohem častěji se ale bohužel doslýcháme o jazycích, které jsou v ohrožení a postupně vymírají. V roce 2008 tak přišla zpráva o úmrtí poslední rodilé mluvčí jazyka kmene Ejaků (z jižní Aljašky), devětaosmdesátileté Mary Smith Jonesové, o dva roky později zase umírá poslední mluvčí jazyka kmene Bo (z Andamanských ostrovů), o čtyři roky mladší Boa Sr. (tj. „starší“); o řadě dalších vymřelých jazyků nás média informovat nestačí, jelikož o nich nemají žádné zprávy nebo jim už téma nepřijde atraktivní. Tragédií je, že i když se Mary Smith Jonesová i Boa Sr. dočkaly požehnaného věku, část svého života žily osamělý život, obklopeny komunitou lidí, kteří jejich mateřskému jazyku nerozuměli.
Celková situace je však mnohem závažnější. Rychlost, s jakou dochází k úbytku jazyků, nemá v historii obdoby a mezi odborníky existují oprávněné obavy, že z přibližně 6 000 jazyků, jimiž se v tuto chvíli na planetě hovoří, do konce století přinejmenším polovina zanikne. Je to neuvěřitelné, ale jinými slovy to v podstatě znamená, že 3 000 jazyků zmizí v horizontu 1 200 měsíců, tedy že každé dva týdny přicházíme o jeden jazyk, o jeden jedinečný jazykový kód, který je nositelem a aktivním zprostředkovatelem historických a socio-kulturních informací, znalostí, zvyklostí, tradic a postojů, jež jsme si zvykli — a já věřím, že naprosto odůvodněně — označovat jako dědictví lidstva a jejichž význam jsme mnohdy neměli možnost doposud docenit. A protože značnou částí ohrožených jazyků promlouvají mluvčí předliterárních společenství, je více než pravděpodobné, že toto bohatství již nikdy nebudeme moci plně restaurovat, že půjde o ztrátu nevratnou.
Podle posledních údajů — a ty mívají, řekněme si to otevřeně, buď nemalé zpoždění, nebo nežádoucí variabilitu, často obojí — existuje v tuto chvíli někde na světě padesát jazyků pouze s jedním aktivním mluvčím: sedm na území Spojených států amerických, tři v Latinské Americe, tři v Africe, šest v Asii, dvacet osm v Austrálii a tři v oblasti Oceánie. 500 jazyků má méně než 100 mluvčích, 1 500 jazyky hovoří méně než 1 000 mluvčích, kolem 3 000 jazyků má do 10 000 mluvčích a 5 000 jazyků ne více než 100 000 aktivních mluvčích. Jinými čísly se dá konstatovat, že cca 96 % všech jazyků promlouvá ústy pouhých 4 % světové populace. Není proto divu, že řada jazyků čelí významnému nebezpečí ztráty své existence jakožto živého jazyka s dostatečně bohatou základnou rodilých mluvčích, kteří by zaručili používání jazyka v dalších generacích.
Nerovný poměr počtu mluvčích jednotlivých jazyků, kdy polovina obyvatel planety používá některý z deseti nejrozšířenějších jazyků, není jediným, a dokonce ani tím hlavním důvodem, který vede k ústupu jazyků, k jazykové směně, nebo přímo k jazykové smrti; bylo prokázáno, že ještě nedávno mnohé jazyky dokázaly prosperovat, i když počet jejich uživatelů nepřesáhl několik stovek. Určující faktory je proto třeba hledat někde jinde. V minulosti mezi ně patřily různé přírodní katastrofy (např. zemětřesení, vulkanické exploze, povodně či hurikány). Dále procesy kolonizace, migrace, případně invaze, které nesčetněkrát vyústily v násilnou kulturní a jazykovou asimilaci, někdy dokonce hraničící s genocidou. Dnes už jsme schopni leckteré „vrtochy“ přírody naštěstí předvídat a s tresty za používání domorodého jazyka se už taktéž běžně nesetkáme. V současnosti tak rozhodují o stabilitě jazyků globální společenské změny ovlivňující jazykové selekce lidí, přičemž mezi ty nejvýraznější patří demografické výkyvy, ekonomické tlaky, sociální aspekty (etnicita, náboženství, vzdělání, věk, pohlaví aj.) a sílící vliv masmédií. Jak lze vytušit, tyto faktory pochopitelně fungují ve vzájemné provázanosti a na jejich intenzitě se podílí politická i jiná prestiž angličtiny a několika dalších dominantních či expandujících jazyků.
Jako konkrétní příklad poslouží životní osudy výše zmíněných dam Mary Smith Jonesové (1918—2008) a Boy Starší (cca 1925—2010). Obě se narodily v první čtvrtině minulého století, a třebaže se tak stalo v rozdílných koutech planety, v jejich životech se zrcadlí osudy většiny příslušníků původních národů stejné generace. Na svět přišly v době, kdy jejich jazykové komunity stále ještě prosperovaly, ale zároveň již byly vystaveny působení cizích elementů, které do jejich tradičních teritorií pronikaly s příchodem nových osadníků. Ti s sebou přivezli domorodcům do té doby neznámé choroby jako neštovice či spalničky a následné epidemie zdecimovaly podstatnou část populace obou kmenů. Zbývající členové pak začali pod vlivem vládní politiky Američanů a Britů (posléze Indů) přecházet z mateřského jazyka na angličtinu, respektive hindštinu. Ruku v ruce s jazykovou erozí přišla i eroze kulturní, kterou posilovalo negativní působení křesťanských misionářů a tzv. moderního vzdělávacího systému, do něhož byli domorodci nuceni se zapojovat. Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve byl prudký technologický rozvoj po druhé světové válce, který umožnil vznik nových, široce dostupných sociálních a mediálních sítí, jež vystavily poslední mluvčí jazyků
ejak a
bo ještě většímu vlivu anglického a hindského jazyka a jejich kultur.
Lingvistům a antropologům není samozřejmě osud umlkajících jazyků lhostejný a za těmi, které čelí největší míře ohrožení, se vydávají do všech směrů s cílem zdokumentovat a archivovat to, co z nich zbylo, a následně pomoci s nastartováním jejich obnovy. Aby se v nepřehledné změti stovek jazyků a dialektů zorientovali, člení relevantní jazyky do samostatných kategorií. Existuje hned několik klasifikací, z nichž tu nejznámější a dle mého názoru nejpřehlednější zprostředkovalo UNESCO v podobě
Atlasu ohrožených jazyků. Tato databáze dělí ohrožené jazyky (v tuto chvíli jich má být 2 724) do 5 tříd: na jazyky zranitelné (628), v jednoznačném ohrožení (681), ve vážném ohrožení (554), v kritickém ohrožení (607) a konečně na jazyky vymřelé. Za jazyky vymřelé se považují ty, jež nemají žádné mluvčí, přičemž jen od roku 1950 jich údajně přibylo 254. Jako podklad pro hodnocení slouží jazykovědcům devět kritérií tzv. jazykové vitality: počty mluvčích, mezigenerační jazyková výměna, jazykové postoje uživatelů, posuny v užívání jazyka s ohledem na komunikační kontext, vládní a institucionální podpora, kvalita jazykové dokumentace, existence vzdělávacích materiálů, proporce mluvčích v rámci celkové etnické populace a zastoupení v médiích.
I když se čas od času vyskytnou hlasy, které o významu snah souvisejících s ochranou jazyků pochybují, většina odborníků si je přínosu jazykové revitalizace vědoma a dokáže vyjmenovat desítky argumentů v její prospěch. Některé z nich mají idealistický nádech, jiné argumentace se cíleně snaží hrát na praktickou notu, neboť pouze zdůrazněním pragmatické stránky věci se otevírá šance získat vládní a finanční podporu, bez níž nemá ochrana a oživování jazyků šanci na dlouhodobý úspěch.
Když jsem byl jednou požádán, abych uvedl svůj seznam hlavních důvodů, jež by ospravedlňovaly zachování jazykové rozmanitosti světa, snažil jsem se zohlednit obě stanoviska. Zaprvé jsem zmínil, že jedním z výsledků jazykové obnovy je obvykle bilingvní mluvčí a že lidé vládnoucí dvěma či více jazyky mají vyšší intelektuální potenciál, bohatší fantazii a také vykazují lepší studijní výsledky. Uvedl jsem, že vícejazyčnost přispívá k lepšímu rozhodování a soustředění, k pružnějšímu a emočně vyrovnanějšímu zvládání nových okolností. Lidé hovořící dvěma a více jazyky jsou navíc tolerantnější, snadněji přijímají a respektují neznámé a odlišné věci. Podle biologa Radka Johna jsou úspěšnější i v úlohách vyžadujících tzv. multitasking, jako je např. telefonování, řízení auta nebo hra na bicí. Výzkumy rovněž ukazují, že znalost a aktivní používání více jazyků zmenšuje pravděpodobnost onemocnění Alzheimerovou chorobou, případně zpomaluje její nástup, údajně až o čtyři roky.
Dále si myslím, že znalost menšinového jazyka se v dnešní době, kdy anglicky umí více či méně každý, může ukázat jako nemalá výhoda při hledání zaměstnání, třeba v současnosti tolik se rozvíjejícím (etno)turismu. Neopominutelná je taktéž skutečnost, že zajištění nových generací mluvčích vyžaduje přípravu inovativních výukových postupů a materiálů, což může vést k obohacení metodologie výuky jazyků obecně. Kvalitně vyučovat jazyky ovšem může pouze ten, kdo je s nimi důkladně obeznámen, kdo ví, jak fungují, kdo se suverénně orientuje v jazykovědných teoriích, a ty je možné ověřit pouze tak, že je konfrontujeme s co největším jazykovým vzorkem. Jinými slovy poznávání jazyků, zejména těch dosud jen málo známých, přispívá k lingvistickému poznání jako takovému.
Hlavně ale nesmíme zapomínat, že jazyk je vždy intimně provázán s kulturou svých uživatelů. Revitalizace jazyka je tudíž zároveň resuscitací historie a kultury, má holistický charakter. Díky jazyku a jeho vývoji víme, odkud pocházíme, kdy, kde, jak a proč jsme žili. Jazyky nám pomáhají rekonstruovat naše osudy.
Musíme také počítat s tím, že v zanikajících jazycích mohou být zašifrovány dosud neznámé informace a že existuje nemalá šance, že jejich rozluštěním získáme přístup k údajům, které mohou posloužit k efektivnímu progresu celé škály vědeckých oborů: etnologií a psychologií počínaje, biologií či lékařstvím konče. Výstupy interdisciplinárního výzkumu by jistě přinesly cenná zjištění, s potenciálem být prospěšné všem lidem, čas ale bohužel pracuje proti nám. Osobně se ztotožňuji s názorem lidí, kteří strávili poslední roky života Mary Smith Jonesové a Boy Sr. studiem jejich mateřštin a po odchodu stařenek smutně konstatovali, že s vymřením jazyka
ejak a
bo se dvě unikátní složky skládanky, kterou nazýváme člověk, staly, a to nejspíš natrvalo, minulostí. Pouhou vzpomínkou.
Vydává nakladatelství Dauphin.
