Nástin filozofie vědy

Mezi vědou a filozofií Chceme-li vymezit vztah mezi vědou a filozofií, můžeme tak učinit jen s určitou mírou vágnosti. Důvodem je především značná provázanost obou oblastí a současně historické zvláštnosti, které tyto oblasti vymezovaly v minulosti. Tradiční akceptovaný přístup konstatuje, že jednotlivé speciální vědy se postupně z filozofie vymezovaly, počínaje matematikou. Tento přístup ovšem neodsuzuje filozofii do role inventáře zbývajících pseudoproblémů, jak by mohla sugerovat pozitivistická a nově také naturalistická linie ve filozofii. Můžeme totiž primárně definovat filozofii jako místo, kde se artikuluje poznávací potenciál lidské kultury. Každá oddělivší se speciální věda si s sebou nese základní konceptuální výbavu, která nejenže má svůj původ v tradiční filozofické terminologii, ale především vyžaduje neustálé přehodnocování. Pokud jsme se něco pozitivního naučili z kuhnovského obratu ve filozofii vědy, pak je to právě potřeba zřetelného vymezení ontologie, metodologie a axiologie jednotlivých speciálních věd. Pokud se zaměříme na tyto dimenze každé speciální vědy, pak se stane zřetelným, že při každé teoretické změně disciplíny přichází ke slovu právě jejich důsledné přeartikulování. Souhrnně řečeno, v okamžicích zásadních proměn vědy vstupuje do hry výrazně právě jejich skrytá filozofická dimenze. Věda a filozofie nejsou v tomto ohledu jednoduše oddělitelné. Chápeme-li filozofii jako vymezenou především metodou zkoumání než tématem, pak si každá vědecká disciplína zachovává v míře abstrakce, která je jí vlastní, filozofický rozměr. Je přitom důležité mít na paměti, že se nejedná pouze o suchopárné zkoumání minulosti dané vědy (tj. o historiografii vědy). Reflexe vědeckých pojmů totiž právě umožňuje, aby se věda vyvíjela. Filozofie je tak vymezena jako potenciál kritického myšlení, které vykazuje schopnost flexibilního přizpůsobování teoretických systémů. Jako taková je pak filozofie nutnou součástí vědy. Alex Rosenberg se ptá, zda nejsou otázky, které věda nedokáže zodpovědět, stejně jako otázky, proč tomu tak je, pouze pseudootázkami, jak nás přesvědčují naturalisté. Odpověď vyžaduje základní rozlišení normativní a deskriptivní dimenze poznání. Dobře, připusťme, že budeme chtít odvrhnout zmíněné otázky jako pseudootázky, které se odvolávají na nepoužitelnou normativitu, koncept, který nemá oporu ve faktuálním provozu vědy. Jakým druhem soudu tak učiníme? Samozřejmě normativním. Tyto úvahy v návaznosti na Fraassenův koncept „zastávání stanoviska“ (viz níže) nás tak přivádějí ke zjištění, jak si ukážeme podrobněji dále, že snaha odmítnout normativitu vede ke sporu s předpokladem.

To platí bez ohledu na to, že filozofové samozřejmě nedisponují žádným speciálním druhem poznání, který není vlastní ostatním vědcům, a že striktní hranici mezi filozofické a vědecké otázky nelze, s ohledem na téma, narýsovat. Takto jsme čistě nakreslili pro filozofa schéma, které mu zajišťuje, že jeho snažení je smysluplné. Filozof je jistě spokojený, když kromě praktických ohledů může přitakat argumentu. Důležité jsou ovšem i zmíněné praktické ohledy — filozofie vědy by měla poskytnout odlišení vědy a pseudovědy. Ačkoliv se těžko hledají jednoznačná kritéria, která by mohla s definitivní platností odsoudit některé teoretické struktury jako nevědecké z hlediska syntaktické filozofie vědy, přesto by mělo být možné provést alespoň na bázi pragmatické filozofie vědy funkční odlišení. Podobně je v praktické rovině třeba odlišit přírodní, sociální a humanitní vědy s ohledem na jejich rozdílné metodologie, abychom se vyvarovali neadekvátních aplikací, nevhodných pojmových výpůjček a mnoha dalších nešvarů. Zvolíme-li Kantovu kritickou filozofii jako okamžik emancipace vědy na filozofii, pak můžeme prohlásit, že věda byla pro filozofii vždy zdrojem inspirací. Zaměříme-li se zhruba na období uplynulých sta let, pak můžeme zmínit kupříkladu v oblasti matematiky Gödelovy teorémy, Mandelbrotovu fraktální geometrii, Perelmanův důkaz Poincarého domněnky a další. Z fyziky se do filozofie někdy až nadměrně šíří koncepty, jako jsou Heisenbergovy relace neurčitosti, filozofové vědy přemýšlí nad časovou symetrií Feynmanových diagramů, uvažují nad postupným sjednocováním fyziky v kontextu objevu Higgsova bosonu („božské částice“). Informační věda a neurovědy zásobují filozofii koncepty Turingova stroje, Minského společenství myslí, Penroseovy kvantové teorie mysli a mnohým jiným. Specifická otázka se týká také soudobých debat o výlučnosti takzvané západní vědy, potažmo o nevhodné dominanci západní vědy a o nových, nebo naopak tradičních, podobách rozumění. Můžeme radikálně prohlásit, že věda je jen jedna. Ačkoliv toto absolutní tvrzení může zneklidňovat tolerantní kruhy humanitních vzdělanců, chce se jím pouze říci, že provozování vědy vyžaduje koherenci její ontologie a metodologie a pravděpodobně také její axiologie. Vznik vědy na Západě je fenoménem, který bychom neměli příliš univerzalizovat. Ovlivněni Jaredem Diamondem jsme navyklí vidět jasné důvody jejího vzniku v oblasti úrodného půlměsíce. Linii jejího dalšího vývoje pak sledujeme od antického Řecka přes arabskou kulturu středověku do renesanční Itálie až k protestantské reformaci a sekulárnímu 20. století. Cézura mezi vědou a náboženstvím je ovšem novodobý konstrukt, a třebaže můžeme nacházet empirii pro nerozvinutost vědy v teokratických společnostech, nemůžeme vynést jasný a jednoznačný soud. Kupříkladu křesťanská idea racionálního stvoření v podstatě umožnila vznik novověké axiologie vědy. Navíc kromě zmíněné tradiční linie vývoje vědy můžeme připomenout význam byzantské kultury, středověkých klášterů, scholastiky, jezuitů a dalších. Rosenberg se ptá po postačujících podmínkách, které vymezí, proč byla věda přijata v univerzální podobě ve všech společnostech. Nechceme-li argumentovat postmoderním způsobem, pak nám zbývá pouze vytvářet odvážné analogie, odvozené z evolučního paradigmatu — věda je nahlížena jako zatím nejúspěšnější adaptace ve vývoji lidské kultury. Potřeba filozofie vědy jako dovednosti, která by měla být automaticky vlastní každému vědci, spočívá v ochraně výlučného postavení vědy. Ačkoliv se nám může zdát, že ze zcela pragmatických důvodů nebude věda nikdy čelit nebezpečí vlastního zániku, měli bychom si uvědomit, že využívání technických aplikací vědy nebrání jejich uživatelům v dezinterpretaci vědy na teoretické rovině. Je zcela konzistentně představitelná budoucnost, v níž vědecký pokrok vystřídá pokrok vědeckých aplikací v dílčích směrech, se současnou eliminací primárního výzkumu. Příkladem může být ekonomický vliv — jistý přívrženec islámu s bohatou finanční podporou vytvořil dílo Atlas of Creation (Atlas stvoření, 2006), které diskvalifikuje darwinovskou teorii a které na vlastní náklady rozeslal desítkám tisíc škol a výzkumných pracovišť po celém území Spojených států a Evropy.   Vydává nakladatelství Host.