Eroze pravdy už začala

Pravidelně se účastníte protestní akce Marné čekání. Proč? Nejsem žádná profesionální aktivistka, ale dělám, co považuji za důležité. Je potřeba, aby v záplavě relativizující kremelské propagandy vznikl — třebas na pražském letišti — prostor, jakási skulina pravdy, kde jsou jasně pojmenovány praktiky toho režimu i jeho oběti. Eroze pravdy už začala, a to je zneklidňující. Je důležité na tu hru nepřistoupit, protože jde opravdu o hodně. Je důležité, aby ruští občané pochopili, že to, co Putinův režim dělá, má své následky a není to a priori pozitivně přijímáno. Že mezinárodněpolitické kroky Ruska mají dopad i na jejich komfortní životy na Západě. Došlo za těch pár měsíců, co se na letišti marně čeká, k nějakému incidentu? Nebo to zůstává jen u čekání? Většinou čekání probíhá klidně, nekonfliktně, odezva je obyčejně pozitivní. Lidé si nás fotí a fotky sdílejí na sociálních sítích. Vybavuji si, jak se dvě starší ruské dámy při pohledu na nás rozplakaly dojetím a děkovaly nám, že tam stojíme, že je pro ně morální podpora velmi důležitá. Že je ta propaganda v Rusku tak válcuje, že je těžké si udržet zdravý rozum. Stěžovaly si, jak osaměle se cítí, že většina jejich známých a příbuzných jako by se zbláznila a není s nimi řeč. Fotily si nás, „aby tam doma viděli, jaké Rusy čeká přivítání“. Jeden incident jsem na letišti zažila předminulý týden, konfrontovali nás zde žijící Rusové, kteří čekali na přílet turistické skupiny a své příbuzné. Pustili se do nás velmi agresivně, nejdřív verbálně, pak se nás snažili fyzicky vytlačit. Říkali, že děláme své zemi ostudu, že se máme stydět, protože nepodporujeme svého prezidenta Zemana, že na nás zavolají policii a podobně. Nedokázali pochopit, že čekáme na mrtvé nebo uvězněné lidi, a za nic na světě by neuvěřili, že nás za to nikdo neplatí. Je velice těžké se v takové situaci nedostat do defenzivní pozice. Vždyť jsem tu doma a jen využívám svých občanských svobod.

Bianca Bellová, foto: archiv Host

Na koho konkrétně vlastně čekáte? Máme cedule se jmény obětí putinovského režimu, ať již zavražděných (jako Anna Politkovská, Alexandr Litviněnko,  Jekaterina Chomenko či oběti sestřeleného letadla MH17 Malajských aerolinií) nebo zatčených či v domácím vězení (jako například Naďa Savčenko). Bohužel je třeba jména aktualizovat podle stávajícího dění, takhle nám například přibyl Boris Němcov. Podporujete ruské a ukrajinské aktivisty i jinak? Osobně jsem s přáteli kupříkladu psala dopis ruské vládě za propuštění Nadi Savčenko. Někdy se účastním shromáždění, například pietní vzpomínky na oběti kyjevského Majdanu. Ne že by mě to bavilo, ale hanba by mě fackovala, kdyby tam nikdo nepřišel. Měly protestní akce nějaký dopad? Posunula se někam například kauza Memorialu, kvůli níž celá akce částečně existuje? Soud nakonec Memorial nezakázal, na Ukrajině zrovna probíhaly krvavé boje (bylo to v lednu) a Putin nejspíš nestál o negativní publicitu. Nicméně Memorial stále zápasí o život kvůli byrokratickým překážkám, kterým čelí. Samozřejmě naše akce na to nejspíš neměla žádný vliv. Ale nějaké dopady to má, o akci se ví, Rusové o ní debatují na fórech a na některých cestujících je při příletu evidentní, že je o nás předem informovali. Máme ohlasy v místních i zahraničních médiích. Máte k Rusku, Ukrajině nebo dokonce organizaci Memorial vztah, vzpomínku, nebo protestujete čistě ze solidarity k lidem postiženým Putinovým režimem? Žádné osobní vazby nemám. Marně čekám ze solidarity a taky ze strachu. Je to stejné jako se šikanou — když se agresorovi nepostavíte hned, každý další den vám sebere svačinu.