Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

Touha zapomenout se v něm mísí se zdánlivě nesmyslnými pocity méněcennosti, vyjádřenými barevnou metaforou. Shodou okolností totiž obsahovala příjmení všech jeho bývalých přátel znak pro nějakou barvu, jen Cukuru žádný takový znak ve jméně nemá. Je zkrátka a dobře „bezbarvý“. Sara Kimoto, jeho nejnovější a nejnadějnější známost, ovšem cítí, že něco není v pořádku. Přiměje proto Cukurua, aby se vydal na cestu do vlastní minulosti a vypátral, co se vlastně tehdy stalo. V příběhu putuje Cukuru proti proudu času po stopách dávných událostí jako poutník, který v lecčems připomene hrdiny Jarmuschových Zlomených květin nebo Leoneho Tenkrát v Americe.

Vše se postupně odhaluje a odkrývá: dávné lásky i strachy, odvaha i zbabělost, beznaděj i víra. Nakonec se Cukuru dopátrá celého příběhu, skutečně poslední krok však přesto zůstává jen na něm samotném. (z anotace)

Za téměř půlrok, kdy se potácel na samém kraji smrti, shodil Cukuru Tazaki dobrých sedm kilo. Což bylo jen a jen samozřejmé, vzhledem k tomu, že tehdy pořádně nejedl. Odmala býval v obličeji spíš baculatý, teď ale najednou úplně zhubl a zeslábl. Musel si nejenom přitáhnout opasek, ale i rovnou nakoupit kalhoty menší velikosti. Když se svlékl, vypadal se svými vystouplými žebry jako nějaká laciná ptačí klec. Viditelně se mu zhoršilo držení těla, ramena se mu nachýlila dopředu a poklesla dolů. Jeho vyhublé nohy připomínaly hůlkovité končetiny vodního ptactva. Vždyť vypadám dočista jak nějaký stařec, uvědomil si, když se jednoho dne po dlouhé době postavil nahý před veliké zrcadlo. Nebo jak člověk, který má smrt na jazyku.

I jestli nakrásně vypadá jako někdo, kdo má na kahánku, nedá se s tím nejspíš nic dělat, oslovil Cukuru sám sebe před zrcadlem. V jistém smyslu se přece doopravdy nacházel jen krůček od smrti. Jen tak tak se přidržoval světa živých, podobný na větvi přichycené svléknuté hmyzí schránce, kterou jen trochu silnější poryv větru hrozí navěky odfouknout do nenávratna. Jeho zjištění — že totiž opravdu vypadá jako umírající — ovšem Cukuruem znovu silně otřáslo. Zíral pak na své nahé tělo v zrcadle neochvějně téměř celou vděčnost. Tak jako člověk, který nedokáže odtrhnout oči od televizní obrazovky, na které běží záběry nějaké vzdálené země, zoufale zpustošené velikým zemětřesením anebo ničivou potopou.

A možná, že jsem doopravdy umřel, pomyslel si tehdy Cukuru, jako by ho něco praštilo mezi oči. Že mladík, který se jmenoval Cukuru Tazaki, skutečně dodýchal loni v létě poté, co mu ti čtyři dali najevo, že pro ně neexistuje. Že pak z té existence dokázal s bídou uchovat jen vnější obrysy, a i ty se mu za ten téměř půlrok velice proměnily. Změnil se jeho výraz i fyzická konstituce, změnil se celý jeho náhled na okolní svět. Vítr, který ho ovíval, šumění proudící vody, sluneční paprsky prodírající se mezi mraky, barvy sezónních květin — všechno mu připadalo úplně jiné než dřív. Anebo možná spíš jako nadobro od základů přetvořené. To, co tu bylo, co se tu odráželo v zrcadle, sice na první pohled vyhlíželo jako on, skutečnost však byla jiná. Stála tu pouhá nádoba s na­dob­ro změněným obsahem, které se jen čistě pro formu nadále říkalo Cukuru Tazaki. Čistě jen proto, že zatím nebylo žádné jiné jméno, kterým by se to mohlo nazývat.

Tu noc měl Cukuru zvláštní sen, v kterém ho sužovala strašlivá žárlivost. Sen byl živý do té míry, že to už Cukuru dlouho nezažil.

Upřímně řečeno, Cukuru do té chvíle neuměl nikdy žárlivost chápat jako reálný pocit. Samozřejmě že mu bylo v duchu zhruba jasné, co je taková závist vlastně zač. To je přece pocit, který cítíme, když například někdo má schopnosti, talent nebo postavení, na jaké se my sami jaktěživi nezmůžeme, anebo když se jich (jak se zdá) naprosto bez problémů a snadno domohl. Když se například dozvíme, že nějakou ženu, ke které přímo hoříme láskou, už dávno má pro sebe jiný muž. Pocit, v kterém se mísí závist s žárlením, lítostí, bezvýchodnou frustrací a vztekem.

Sám na sobě ovšem Cukuru tenhle pocit ještě nikdy nepoznal. Nikdy si z hloubi duše nepřál mít talent a schopnosti, které mu nebyly dány, nikdy se do nikoho bezhlavě nezamiloval. Nikdy po nikom nezatoužil a nikdy ho nenapadlo, aby snad někomu záviděl. Což samozřejmě neznamenalo, že by snad byl sám se sebou dokonale spokojený, že by mu vůbec nic nescházelo. Být o to požádán, zvládl by sepsat i celý seznam věcí, které by mohly být lepší. Seznam, který by dost možná nebyl zrovna nejdelší, rozhodně by však ani neskončil po dvou třech řádcích. Tyhle své nespokojenosti a nedostatky si ovšem nesl výhradně uvnitř v sobě samém. Nebyly toho druhu, aby se kvůli nim bylo nutné vydávat kdovíkam. Tedy alespoň doposud.

V tomhle snu ale Cukuru velice silně toužil po jedné ženě. Nebylo jasné, o kterou ženu přesně jde. Byla přítomná jen jako pouhá bytost. A dovedla navzájem oddělit své tělo a svou duši. Takovou zvláštní schopnost měla. Můžu ti dát buď jedno, nebo druhé, řekla Cukuruovi. Tělo, nebo duši, jedno z toho. Obojí ale získat nemůžeš. A proto si teď koukej vybrat. To druhé dostane někdo jiný, řekla mu. Jenomže Cukuru ji chtěl mít celou. Nemohl kteroukoliv její polovinu přenechat jinému chlapovi. To pro něj byla nesnesitelná představa. Nejradši by byl odpověděl, že v tom případě nemá zájem ani o jedno. Jenže to právě nebylo vůbec možné. Nemohl ani tam, ani nazpátek.

Cukuru tenkrát pocítil bolest tak prudkou, jako by jej někdo celého popadl do ohromných pracek a ždímal jak kus hadru. Až mu z toho praskaly svaly a kosti řičely bolestí. A k tomu se navíc přidala taková vyprahlost, jako by mu měly do poslední vyschnout všechny buňky v těle. Zalomcoval jím vztek. Zlost na to, že by se měl půlky té ženské vzdávat ve prospěch kohokoli jiného. Zlost jako hustá lepkavá tekutina, lisovaná ze samého morku jeho kostí. Plíce se proměnily ve dva šílené měchy, srdce nabralo na obrátkách jak motor, kterému sešlápneme plyn až k podlaze, a rozeslalo mu do každičkého koutu těla temnou, rozbouřenou krev.

Roztřásl se celý jako sulc a vtom se probudil. Chvíli to trvalo, než si uvědomil, že to byl jenom sen. Strhal ze sebe potem promá­čené pyžamo a začal se otírat ručníkem. Ať se však otíral sebevíc, pocit slizkého hnusu ze sebe dostat nemohl. A pak to pochopil. Anebo možná spíš vycítil. Tomuhle se přece říká žárlivost. Když se ho někdo pokouší připravit buď o tělo, nebo o mysl ženy, kterou miluje. Anebo případně o obojí z toho.

Tahleta žárlivost — jak aspoň Cukuru pochopil ve svém snu — představovala vůbec nejbeznadějnější vězení, do jakého se na tomhle světě kdo může dostat. To proto, že se do něj jeho vězeň uvrhne vždycky sám. Nikdo vás tam nezažene poté, co na to soustředil všecky své síly. Vejdete tam sami, sami se zamknete zevnitř, sami vyhodíte klíče zamřížovaným oknem ven. A nikdo na celém světě nemá potuchy, že jste tam uvnitř zavření. Samozřejmě že odtud můžete vyjít, pokud se pro to rozhodnete. Celé to vězení se přece nachází ve vašem srdci. Vy toho rozhodnutí ovšem nejste schopni. Srdce vám zatvrdlo na jednu velkou kamennou zeď. Právě taková je nejvlastnější podstata lidského žárlení.

Cukuru vytáhl z ledničky pomerančový džus a vypil ho hezkou řádku sklenic. Hrdlo měl vyschlé na troud. A pak se posadil za stůl, díval se, jak se za oknem pomalu rozednívá, a čekal, až se mu do duše a do těla, zmítaných vlnami emocí, zas vrátí klid. Lámal si hlavu, co měl ten sen vlastně znamenat. Možná jde o nějaké proroctví? Nebo o symbolické poselství. Možná si z toho mám vzít nějaké ponaučení. Anebo se tu možná dere ven zpod skořápky mé pravé já, jak jsem ho doposud nepoznal, přemýšlel Cukuru. Snad v sobě vyseděl jakéhosi odporného tvora, který se teď ze všech sil snaží dostat na vzduch.

Až o dost později přišel Tazaki Cukuru na to, že v něm zároveň právě v tu chvíli úplně vyhasla jeho zoufalá touha umřít. Zíral upřeně na své nahé tělo ve velkém zrcadle a při tom zjistil, že se tam odráží jeho podoba, jak ji dosud nepoznal. Tu noc pak ve snu poprvé v životě zažil, jak chutná žárlivost (či co to vlastně bylo). A když se rozednilo, bylo už těch pět měsíců temnoty, po které den co den nahlížel z těsné blízkosti do tváře smrti, nadobro pryč. Snad jeho okouzlení smrtí, které ho do té chvíle neochvějně ovládalo, celé anuloval a vymazal ten až palčivě živý pocit. Jako když silný západní vítr vyžene z oblohy neproniknutelná mračna. Tak se to Cukuru alespoň domýšlel.

Dál mu pak zůstalo už jen cosi podobného tiché rezignaci. Bezbarvé, neutrální bezvětří. Seděl sám v ohromné staré budově, kterou opustili všichni lidé, a naslouchal dutému tikotu velkých a prastarých stojacích hodin. Se semknutými rty jen neochvějně sledoval, jak se jejich rafije sunou stále vpřed. A s city zastřenými bezpočtem jakýchsi tenounkých membrán, se srdcem spočívajícím v bílém prázdnu hodinu za hodinou neodvratně stárnul.

Pomaloučku polehoučku začal zas Cukuru Tazaki pořádně jíst. Chodil si nakupovat čerstvé potraviny a vařil si jednoduchá jídla. Ztracenou váhu ovšem stejně nabíral zpátky jen velmi pomalu. Jako by se mu za toho půl roku dočista scvrknul žaludek. Neudrželo se mu v něm nic, co sebeméně přesáhlo jistou pevně danou míru. Cukuru také znovu začal časně zrána chodit plavat do univerzitního bazénu. Svaly mu ochably natolik, že při chůzi do schodů sotva popadal dech, a on proto musel něco podniknout, aby je vrátil do původního stavu. Koupil si zbrusu nové plavky a plavecké brýle a den co den uplaval kraulem tisíc až tisíc pět set metrů. A pak se stavil ještě v tělocvičně a mlčky si zacvičil na strojích.

Po pár takových měsících zlepšeného stravování a pravidelného pohybu se Cukuru Tazakimu navrátil do života někdejší zdravý rytmus. Znovu si vytvořil potřebnou svalovou hmotu (tentokrát ovšem značně odlišnou od té, kterou míval dřív), páteř měl rovnou jako proutek a do tváří se mu vrátila zdravá barva. A po dlouhé době zas poznal, co to je probouzet se po ránu s pevnou erekcí.

Zrovna tou dobou dostal nebývalou návštěvu, když se do Tokia na vlastní pěst vypravila jeho matka. Zřejmě se jí moc nezdálo, jak se Cukuru poslední dobou chová, dělalo jí starost, že se neukázal doma ani na novoroční prázdniny, a rozhodla se, že se za ním zajede podívat. Když uviděla, jak velice se za těch několik málo měsíců její syn změnil, bezděky zatajila dech. Dozvěděla se od něj ale všehovšudy jen to, že jde o „úplně normální změny, co souvisejí s věkem“ a že Cukuruovi momentálně neschází „nic víc, než pár kusů oblečení, do kterých by se teď se svojí novou po­stavou vešel“, a po dalších vysvětleních už nepátrala. Pochopila to tak, že se zřejmě jedná o normální průběh dospívání chlapců. Sama vyrůstala mezi samými sestrami a jako vdaná paní byla zvyklá vychovávat dcery. O výchově kluků neměla nejmenší ponětí. A proto se téměř s radostí vypravila spolu se synem do obchodního domu a pořídila mu kompletní soupravu nového oblečení. Její nejmilejší značky byly Brooks Brothers a Polo. Staré oblečení buď povyhazovali, nebo věnovali někam do charity.

Cukuru se proměnil i v obličeji. Při pohledu do zrcadla už neviděl tu někdejší baculatou, a sice pěknou, ale naprosto průměrnou a prázdnou klukovskou tvářičku. Dívala se na něj tvář mladého muže s lícemi tak rovnými, jako by je někdo vykrojil nabroušenou zednickou lžící. V očích jí planul úplně nový svit, jaký tam nikdy předtím neviděl ani sám Cukuru. Osamělá, bezvýchodná záře, která je nucena dosáhnout úplnosti na omezeném pro­storu. Vousy mu najednou začaly rašit mnohem hustěji než dřív a on se teď musel každé ráno holit. Rozhodl se, že si nechá narůst o něco delší vlasy.

Cukuruovi se jeho nově nabytá vizáž nijak zvlášť nelíbila. Nelíbila, ovšem ani neošklivila. Ani teď nešlo koneckonců o nic jiného než jen o provizorní masku, nošenou čistě proto, že je to tak snazší. Byl ale každopádně rád, že už nemá před očima svůj dosavadní obličej.

Tak nebo onak, někdejší mladík jménem Cukuru Tazaki byl teď už nadobro mrtvý. Dodýchal, jako by ho spolkla liduprázdná tma, a pak ho pohřbili na mýtince v lesích. Tiše a potají, dlouho před rozedněním, v době, kdy ještě všichni hluboce spí. Ani náhrobek se nekonal. A to, co tu teď stálo a dýchalo, to už byl úplně nový, vnitřně velice odlišný Cukuru Tazaki. O tom však ještě neměl kromě něj samotného nikdo ani tušení. A sám Cukuru se o tom rozhodně nehodlal před nikým šířit.

Chodil dál jako dřív různě po nádražích, dělal si náčrtky, jak to tam vypadá, a na univerzitě nevynechal jedinou přednášku. Po ránu se sprchoval a myl si hlavu, po každém jídle si vyčistil zuby. Ráno co ráno si stlal postel, sám si žehlíval košile. Zaměstnával se zkrátka tak, aby mu nikdy nevybyla jediná volná chvíle. Večer si většinou tak dvě hodiny četl. Zpravidla historické knihy a biografie. Všechno tohle měl ve zvyku dělat i dříve. Staré návyky mu hnaly život kupředu. S tím malým rozdílem, že teď už nevěřil v ideální komunity a nezahřívala ho u srdce žádná chemie.

Denně se v koupelně stavěl na chvíli před zrcadlo a díval se sám sobě do očí. A tak si pomaličku vnitřně zvykal na svoje nové (či spíše proměněné) já, jako když se člověk učí nový jazyk a osvojuje si jeho gramatiku.

Zanedlouho si Cukuru přece jen našel nového kamaráda. Bylo to v červnu, skoro rok poté, co se k němu jeho čtyři přátelé v Nagoji obrátili zády. Jeho nový známý chodil na stejnou univerzitu a byl o dva roky mladší než on. Cukuru se s tím klukem seznámil ve školním bazénu.

Překlad Tomáš Jurkovič

Vydává nakladatelství Odeon.