Názvy míst

Místní a pomístní jména, toponyma či zeměpisná jména v širokém smyslu slova jsou předmětem studia řady vědeckých disciplín. Existují pro to velice dobré důvody — toponyma obsahují cenné informace, které umožňují rekonstruovat přírodní podmínky a procesy v minulosti, identifikovat zajímavé geologické, geomorfologické a biologické lokality, analyzovat vývoj jazyka a rozšíření nářečních forem nebo studovat vývoj sídel, odraz historických událostí, průběh migrací včetně studia tras starých stezek, změny vlastnických vztahů, způsobů hospodaření či symbolického utváření prostoru prostřednictvím profánních i sakrálních příběhů a vzpomínek. Zejména toponomastika, lingvistická disciplína s výraznými mezioborovými přesahy, významně přispěla k jejich systematickému poznání. Další obory, především regionální vlastivěda, kulturní antropologie a geografie, se toponymy zabývaly sice v daleko menší míře, ale i jejich produkce stále představuje důležitý korpus prací věnovaných toponymům.

Na první pohled, alespoň soudíce podle množství publikací, by se tedy mohlo zdát, že toponyma patří k velmi dobře probádaným prvkům kulturní krajiny a že jako studijní materiál k porozumění obecným procesům už nenabízejí mnoho nového. Tak tomu ale není. Zaprvé, bohatství toponymického materiálu ještě zdaleka nebylo zcela vytěženo a stále zůstává řada nedořešených otázek, které ospravedlňují další výzkum. Zadruhé, kromě obecných jevů jsou toponyma rovněž velmi cenná pro porozumění lokálním specifikům, přičemž systematické případové studie toponymických celků na úrovni katastrů, obcí či mikroregionů zatím existují jen pro malou část našeho území a většinou jen v podobě nepublikovaných absolventských studentských prací. A zatřetí, nové přístupy v jazykovědě, antropologii či geografii umožňují přezkoumat stávající toponymický materiál a díky novému pohledu na otázky související s percepcí prostoru, politikou toponymie a utvářením místa a krajiny jej rozšířit a doplnit. Naše kniha se dotýká všech tří uvedených aspektů a pokouší se nově interpretovat zeměpisná jména za využití perspektivy, která dosud v českém kontextu nebyla příliš běžná.

Ačkoliv se situace v posledních letech začíná pozvolna měnit, naprostá většina toponomastických, kulturně antropologických a geografických textů se doposud soustředila především na etymologii, motivaci a morfologii toponym, přičemž materiálem k analýze byla zeměpisná jména zachycená sběrem u pamětníků, v písemných pramenech či na historických a oficiálních mapách. Mnohem menší pozornost je věnována „žité“ či „živé“, tedy nestandardizované toponymii a její roli v percepci a interpretaci prostoru a krajiny. V následujících řádcích upozorňujeme na toto závažné opomenutí v dosavadních toponomastických pracích a nastiňujeme možnosti studia toponym ve vztahu ke krajině, prostoru města a identitě, které sloužily jako základ pro náš vlastní výzkum.

Vymezení toponym, varianty, standardizace

Termín toponymum označuje vlastní jméno geografického objektu, který je kartograficky zachytitelný. V moderní české onomastice jsou onyma (vlastní jména, propria), tedy i toponyma (zeměpisná jména), vymezována na základě různých kritérií. Zeměpisná jména představují pestrou skupinu vlastních jmen, z nichž se povětšinou vydělují dvě, co do rozsahu největší a badatelsky nejprozkoumanější kategorie, místní jména (oikonyma, pojmenování obydlených objektů) a pomístní jména (anoikonyma, pojmenování neobydlených, především přírodních objektů). V posledních přibližně třiceti letech se dále vyčleňuje samostatná skupina urbanonym, názvů objektů majících „městský“ charakter, reprezentovaná především pojmenováními ulic, náměstí a veřejných prostranství. Urbanonyma bývají některými autory řazena k pomístním jménům jako podskupina hodonym, tedy jmen komunikací a cest, nebo jsou vnímána jako toponyma svou povahou bližší místním jménům, popřípadě toponyma na pomezí pomístních a místních jmen. To, co je jejich podstatným diferenčním příznakem jako podkategorie v rámci toponym, je velká nestabilita projevující se častými změnami, významný podíl standardizace na jejich vzniku a podobě a také silná vazba na mimojazykovou realitu, zejména vysoké procento honorifikačně motivovaných jmen typu Masarykovo náměstí, 1. máje, náměstí Republiky. Strukturalistický přístup určuje kategorii vlastních jmen (onym, proprií) na pozadí jmen obecných (apelativ), a to na principu plnění specificky onymických funkcí. V základní teoretické práci, kterou představuje Šrámkův Úvod do obecné onomastiky, nacházíme vymezení proprií prostřednictvím funkcí obecně onymických („být vlastním jménem“), kterými jsou nominace, reference, individualizace a diferenciace jedinečného objektu, v jejichž rámci jsou jednotlivé třídy realizovány funkcemi specifikujícími („být určitým vlastním jménem“), například „být toponymem, urbanonymem“ apod.

Z hlediska našeho výzkumu představovalo zásadní otázku stanovení hranice mezi apelativním označením místa a existencí funkčně plnohodnotného vlastního jména. Dané téma i vzhledem k prostupnosti obou skupin výrazů, například obecné označení na břehu > vlastní jméno Na břehu, nebo naopak vztah, kdy vlastní jméno stojí v pozadí vzniku obecného pojmenování, například Vídeň > vídeň (‚káva se šlehačkou‘), reprezentuje problém, jímž se zabývala řada autorů. Milan Harvalík ve svém článku upozorňuje na skutečnost, že kritériem pro jednoznačné vymezení vlastního jména nemusí být vždy individuálnost vztahu, vlastní jméno tedy může označovat více objektů. Rovněž ukazuje, že k jednomu objektu mohou odkazovat dvě i více pojmenování, která mají status vlastního jména: „Pokud bychom konstatovali, že má-li jeden objekt či lokalita několik označení vztahujících se k různým lexikálně-sémantickým prvkům, nejde o vlastní jména, zpochybnili bychom tím mj. onymický status části tzv. mikrosociálních toponym, a to těch, která fungují v určité mikrosocietě paralelně vedle většinově užívaného názvu.“

Výše uvedené tvrzení je zásadní z hlediska pojetí variantnosti toponym a jejich míry funkční toponymičnosti. Referují-li k jednomu objektu nejčastěji dvě, někdy však i tři a více pojmenování, rozhodně se nejedná o popření identifikační funkce vlastního jména a obě/všechny varianty jsou onymicky rovnocenné, i když například z hlediska generačního užívání, znalosti či pohledu spisovnosti nebo oficiálnosti odlišné. Je to zcela pochopitelný a přirozený stav. Toponymická soustava je ve stálém procesu změn, neustále vznikají a zanikají pojmenovávané objekty, proměňuje se skupina uživatelů jazyka, a tedy i toponymie.

Tento samozřejmý stav však neakceptuje a ani ze své podstaty akceptovat a zachytit nemůže standardizace, která do jisté míry uměle vybírá ze skupiny více názvů pouze jeden, který spojuje s daným objektem, a vytváří tak toponymický standard. Ten je nezbytný z hlediska tvorby kartografických děl, včetně katastrálních map, státní správy nebo orientace v dopravě, srovnejme například standardizační statistické a zeměpisné lexikony, Základní bázi geografických dat České republiky (ZABAGED) nebo databázi geografických jmen České republiky (Geonames). Ovšem existence standardu znamená nejen ochuzení naší znalosti o bohatství toponymie a jejích variant, ale často také vytváří rozpor mezi používanou a standardizací zakotvenou podobou toponyma, zejména na mapových dílech (příklady viz kap. 4). Někdy dokonce nahrazuje historickou podobu toponyma umělým výtvorem, a tak ochuzuje toponymické dědictví o významné prvky.

Toponyma „psaná“ a „živá“

Toponymický materiál obvykle podrobovaný analýze pochází především ze soupisů pomístních jmen, dále z historických map a jiných dobových pramenů, například listin, kronik, urbářů, katastrů. Tyto zdroje představují pro studium toponym dvojí nebezpečí. Zaprvé, z dobové toponymické plurality vybírají jen jednu variantu, o které nevíme, zda vůbec v době vzniku dokumentu existovala, nebo je spíše produktem fantazie, slovotvorné invence tvůrce dokumentu či jeho zadavatele, nebo zda jde o toponymum vytvořené ad hoc. I když varianta daného toponyma přece jen reálně existovala, nemůžeme s jistotou rozhodnout, v jaké míře byla tehdejšími lidmi užívána ve srovnání s jinými podobami toponym vážících se ke stejnému objektu. Zadruhé, jakékoliv zachycení toponyma například v soupisu, pozemkové knize nebo zanesením do mapy danou podobu fixuje pro další generace, a zpomaluje tak přirozenou toponymickou dynamiku (r/evoluci). Jelikož však vývoj a proměny zeměpisných jmen nelze zastavit, postupně se nutně hromadí rozpory mezi standardizovanou a skutečnou toponymií. Není důvod se domnívat, že tomu tak v minulosti také nebylo, a tímto prizmatem bychom tedy měli nahlížet i historické prameny. Například varianty současného místního jména Hranice (okres Přerov), v pramenech doloženého jako Alba Ecclesia, Weisskirchen, Mährisch Weißkirchen, Hranice či Hranice na Moravě, přičemž ta poslední je současný název železniční stanice – město se jmenuje pouze Hranice, nebo podoby Dattiner Bach, Dattinka Bach, Datyňka, Šplichůvka či Venclůvka označující říčku Dolní Datyňka nesvědčí pouze či hlavně o neustáleném pravopisu nebo jazykově odlišných variantách. Domníváme se, že především dokumentují dobovou toponymickou pluralitu v moderní době úředně redukovanou procesem standardizace na toponymickou „poušť“ (srov. též kap. 2.2).

Narážíme tedy již v úvodu na jisté omezení toponomasticky orientovaných prací, ať již z oblasti jazykovědy, geografie, či antropologie, opírajících se především o historický pramenný materiál. I sebelépe zdůvodněný a teoreticky ukotvený vědecký výzkum nepřinese kvalitní výsledky, pokud data, která potřebuje, jsou již na vstupu potenciálně zkreslená. V případě historických toponym je toto omezení až na výjimky nepřekonatelné.

Při studiu současné toponymie se nám však nabízí alternativní materiál, který můžeme pomocí soupisů a sběru zeměpisných jmen získat od žijících lidí, a tak jej zachovat pro výzkumníky, kteří se dnešními toponymy budou zabývat v budoucnosti. Zde se však potýkáme s dalším omezením, příznačným pro řadu toponomastických studií, a tím je jakási fascinace minulostí a jisté „opovrhování“ současnou toponymií. Jako by toponyma Horní gympl, Korčagin, U Lenina (Havířov) nebo Kravín, Rondl, Velká Thälmannka (Ostrava-Poruba) byla méně hodnotná než pojmenování Lopušná či Malý grúň (Velké Karlovice).

Samozřejmě, soupisy místních a pomístních jmen provádějí badatelé i dnes. Velice často se však takové soupisy omezují na znalost či neznalost starých toponym, méně často na žitá, v každodenní mluvě skutečně užívaná zeměpisná pojmenování, nezávisle na již zdokumentovaných jménech v dřívějších soupisech. Víme toho tedy poměrně hodně o starých toponymech, podstatně méně toho ale víme o nových zeměpisných pojmenováních, rychlosti jejich vzniku a vývoje, způsobech a politice jejich tvorby a hlavně významu, který mají pro uživatele jazyka.

Možná by tedy bylo vhodné diferencovat místní a pomístní jména dokumentárně fixovaná, „psaná“ (na mapě, v kronice, v soupisu), a jména „živá“, zjišťovaná aktuálními terénními výzkumy. Pod označením živé toponymum, respektive živé urbanonymum rozumíme zeměpisné jméno, jehož základní charakteristikou je neúřednost, primárně vyjádřená neexistencí závazné standardizované podoby. Daný termín se v onomastické, především slovenské literatuře vyskytuje poměrně často v souvislosti s osobními jmény. Poprvé, pokud je nám známo, sousloví živé mená použili autoři monografie Živé osobné mená na strednom Slovensku, Vincent Blanár a Ján Matejčík. Živé osobné mená vymezili v protikladu k úředním podobám a jejich komunikačnímu fungování: „Oficiálna komunikačná sféra je oblasťou úradného pomenúvania, neoficiálna komunikačná sféra oblasťou neúradného pomenúvania (tzv. živých osobných mien).“

Na rozdíl od výše uvedené citace však nemůžeme souhlasit s charakteristikou, že se jedná o jazykový prostředek vyhrazený neoficiální komunikaci. Toponyma, která mají povahu živých vlastních jmen, se vyskytují především, ale nikoliv pouze v neoficiálních textech (podrobněji viz kap. 2.3.3). Setkáme se s nimi například v oznámeních, obchodních a úředních sděleních, v inzerátech apod., tedy komunikátech majících povahu veřejného, oficiálního textu (viz obr. 1.1). Mathew Pires je označuje výrazem lidová toponyma (popular toponyms) a definuje je jako pojmenování, která „nahrazují nebo doprovázejí oficiální jméno; taková lidová toponyma bychom mohli nazývat ‚univerzálními lidovými toponymy‘: jméno používají všichni nebo téměř všichni členové komunity.“

Vlastním jménům zeměpisným, která považujeme za živá jména, se také někdy blíží pomístní jména (též mikrotoponyma; ve starší literatuře jsou jména polí, lesů a luk označována jako traťová jména, označení pozemkových tratí). Pomístní jméno je definováno jako „vlastní jméno neživého přírodního objektu a jevu na Zemi a toho člověkem vytvořeného objektu na Zemi, který není určen k obývání a je v krajině pevně fixován.“ K živým jménům v našem pojetí je přibližuje existence často pouze nestandardizované a mnohdy jen mluvené nebo nářeční podoby, zejména v případě jmen menších a méně významných objektů (pole, lesík, strouha apod.), a jejich variantnost. Příkladem takového pouze v mluvené a nářeční formě se vyskytujícího toponyma může být jméno louky v údolí Stanovnice v Karolince, které místní říkají Popod Dlúhú; příkladem nestandardizovaného variantního pojmenování může být označení budovy bývalého fojtství v Morávce, které se v místním úzu říká Na fojtství, Liščí farma nebo Demlovice.

Pod označením živá toponyma tedy rozumíme úředně nestandardizovaná toponyma bez zřetele k druhu označovaného objektu a jejich komunikačnímu užití. Přívlastek živý odkazuje především na jejich přítomnost v každodenní, zvláště mluvené mezilidské komunikaci. Jeho druhý význam vychází z jejich nestandardizovanosti, která se promítá do variant a různých podob, jež existují vedle sebe, zanikání těchto jmen v souvislosti s generační obměnou jejich uživatelů, do rozdílné míry jejich znalosti apod. Proč by rozlišení psaných a živých toponym mohlo být užitečné a proč bychom právě živým toponymům měli věnovat větší pozornost, vysvětlíme v závěru kapitoly po stručné diskuzi dosavadních přístupů k místním a pomístním jménům v toponomastice, geografii a kulturní antropologii.

Vydává nakladatelství Host a Ostravská univerzita.