Fikční světy české realistické prózy

Monografie je rozdělena do dvou částí. První část shrnuje obecné úvahy o ustavení žánru realistického románu, a to jak v souvislostech obecně uměleckých, tak v konkrétních souvislostech literárněhistorických a poetologických. Všechny zde představené koncepty se nějakým způsobem uplatňují ve stěžejním teoretickém návrhu realistického fikčního světa, který je „srdcem“ celé knihy. Druhá část knihy se soustřeďuje na kontext české realistické prózy konce devatenáctého století, nahlížený ve vývojových souvislostech a proměnách české prózy osmnáctého a devatenáctého století. Následující kapitoly jsou věnovány též sociálním a socialisticky realistickým fikčním světům, fikčním světům českého psychologického románu a konečně i specifikům fikčních světů českých románů vědeckofantastických. (z anotace)

Realistická evokační funkce

Za dominantní funkci realistického narativu jsem označil epistemologicko-edukační funkci a tento druh dominance specifikoval jako dominanci teleologickou. Zároveň jsem zdůraznil, že v případě realistických fikčních narativů je, stejně jako v případě uměleckých děl obecně, funkce epistemologicko-edukační podřízena funkci estetické. Stanovení dominance estetické funkce a teologické subdominance epistemologicko-edukační funkce je nezbytné proto, abych mohl vysvětlit fungování realistických fikčních narativů v jejich sémanticko-pragmatických aspektech.

Ve svých úvahách navazuji do jisté míry na dědictví (funkčního pojetí) Pražské školy, které propojuje dominantní estetickou funkci s funkcí kognitivní (poznávací): „Estetická povaha poznání prostředkovaného uměleckým dílem spočívá tedy v tom, že všechny složky lidského poznávacího postoje, zkušenosti emotivní, intuitivní, imaginativní i racionální, vystupují v uměleckém díle ve specifické jednotě jako nedílný, integrovaný kognitivní celek“ (Chvatík 2001: 106). Je zřejmé, že takto široce pojatou souvislost obou funkcí je pochopitelně možné vztáhnout na všechna umělecká literární díla, zatímco pro výzkum realistické fikce je nutné definovat souvislost užší, výlučnou pro realistickou podmnožinu těchto děl — tou je právě funkce epistemologicko-edukační. Ovšem aby epistemologicko-edukační funkce mohla plně fungovat, musí být naplněna zásadní podmínka: uměleckým dílem zobrazená realita (realistický fikční svět) musí evokovat realitu skutečnou (aktuální svět) — jen tak je možné obě reality „propojit“ do té míry, že lze „použít“ zobrazenou realitu k poznání a interpretaci reality skutečné. Toto „propojení“ je zaručeno fungováním realistické evokační funkce. Realistická evokační funkce je založena ve všech vrstvách realistického uměleckého díla a jejím výsledkem je pocit či iluze reality při konceptualizaci fikčního světa během aktu recepce. Díky přítomnosti realistické evokační funkce v realistické fikci vnímáme realistická díla jako „fikce o realitě“, tedy jako díla, o nichž víme, že jsou fikční podstaty, ovšem spojujeme je se silnou referencí k realitě — epistemologicko-edukační funkce, která je pro realistická fikční díla klíčová, je toho nezvratným důkazem. Referenční funkce, která je tradičně pro referenci fikčních děl k realitě k dispozici, je tak nahrazena konceptem realistické evokační funkce, který lépe odpovídá sémanticko-pragmatickému statusu realistických fikčních děl jakožto přiznaných „fikcí o realitě“.

Realistická evokační funkce je, jak bylo řečeno, přítomna ve všech realistických uměleckých dílech, tedy i v dílech literárních. Tato funkce zakládá dojem či pocit reality tím, že při aktu čtení čtenáři vědomě a uvědoměle přistupují na předpoklad, že referentem fikčního textu je realita sama. Podobně jako estetický postoj je možné v souvislosti s touto funkcí definovat i postoj realistický: „Realistický postoj tedy spočívá na jazykové iluzi, na iluzi jazyka monopolizovaného jedinou funkcí referenční, v níž znaky jsou adekvátní obdobou věcí“ (Hamon 2002: 206). Realistická evokační funkce tedy vzbuzuje dojem, že odkazuje přímo k předmětné realitě, a tato iluze je založena ve specifických referenčních rysech realistických fikčních děl a podpořena naším (realistickým) postojem k jejich konceptualizaci. Tyto specifické rysy způsobují, že reference realistických děl k realitě je pociťována nejenom jako přímá, ale též jako silná, strukturovaná a kontinuální. Je zřejmé, že k tomu, aby mohla realistická evokační funkce plnit svou roli, tzn. vzbuzovat přímo pocit či iluzi reality v případě fikčních literárních děl, která ze své esteticky znakové podstaty mohou k realitě odkazovat pouze nepřímo, musí existovat specifická vazba mezi realistickým dílem, jeho autorem a čtenářem. Výše citovaná Hamonova slova je tedy možné pro naše účely mírně specifikovat: realistický postoj spočívá na předpokladu specifické sémanticko-pragmatické konvence, která zahrnuje produkci, strukturaci a recepci realistické literární fikce a zakládá představu, že tato fikce referuje přímo k realitě.

Aby mohly být zdroje a funkce evokačních prostředků pochopeny, je nutné je na úrovni realistického vyprávění nahlížet ve dvou kontextech: za prvé v souvislosti s prostředky, které jsou využívány ke komunikaci v reálném světě (každodenní komunikační diskurs plus jazyk vědy, správy a žurnalismu), a za druhé v souvislosti s prostředky, které jsou využívány k vytvoření pocitu reality ve vývoji literární tradice, jíž je realistický román součástí.

Dějiny zkoumání básnického jazyka jasně ukázaly, že fikční literatura se do větší či menší míry o své prostředky dělí s diskursem nefikčním — zčásti proto, že se o tyto prostředky s nefikčním diskursem dělí tradičně (aby zachovala základní tradicí dané struktury díla, jako jsou promluva vypravěče, promluva postavy, dialog aj.), a zčásti proto, že je fikční literatura používá k tomu, aby vytvořila silnější iluzi reality tam, kde je to žádoucí. Teoretické pokusy o definování fikční literatury na základě jejího „předstírání“ a „imitování“[1] nefikčního diskursu víceméně selhaly[2] — literatura si ve své tradici vytvořila specifické prostředky, které se nejen nepodobají diskursu nefikčnímu, ale často se mu ani podobat nemohou, neboť jejich protějšky v nefikčním diskursu prostě neexistují. Toto tvrzení je možné ve velké míře aplikovat na texty realistické. Realistické vyprávění sice přejímá zásadní diskursivní prostředky, které byly a jsou ve vývoji literární tradice modelovány v souvislosti s nefikčním diskursem k tomu, aby podpořily dojem reality, zároveň ovšem vytváří též prostředky vlastní — ty jsou však často podstatně odlišné od diskursu nefikčního. Ovšem evokační prostředky se v realistických románech samozřejmě nacházejí i na úrovni narativu samotného. Jsou to především realistické postavy a jejich okolí, a to s příslušnými časovými, prostorovými a vztahovými charakteristikami.

Abych mohl takový teoretický rámec lépe ukotvit, zvolil jsem za jeho ústřední bod a úběžník právě pojem realistická evokační funkce.

Realistická evokační funkce zásadně propojuje rovinu konkrétního díla či literárních vývojových řad s konceptem reality — lépe řečeno, s naším konstruktem či hypotézou reality a též s konvencí jejího uměleckého zpracování. Budu mluvit o relativně širokém spektru možných evokačních prostředků vyskytujících se v různých vrstvách realistické literární fikce — ty jsou sice z podstaty celku literárního díla bytostně propojené, ovšem pro účely jemnějšího analytického uchopení konkrétního materiálu se zdá výhodné je oddělit tam, kde nám literární teorie nabízí koncepty, jež je možné pro průzkum aspektů realistické evokační funkce použít.

Realistická evokační funkce a extensionální a intensionální struktura realistického fikčního světa

Je zřejmé, že v dikci teorie fikčních světů realistická evokační funkce není omezena pouze na extensionální, či na intensionální strukturu fikčního světa — neoddělitelnost těchto struktur, která plyne ze samé definice fikčního světa, zaručuje i komplexní založení realistické evokační funkce. Toto komplexní založení ovšem neznamená, že neexistují prostředky a prvky, které zakládají tuto funkci silněji v jedné z uvedených struktur než v té druhé, a že my nejsme schopni tyto prostředky odlišit a pojmenovat.

Mluvíme-li o realistické evokační funkci v souvislosti s extensionální strukturou fikčního světa obecně, je tato funkce primárně založena v referenci k našemu konceptu aktuálního světa. Slovníkem teorie fikčních světů řečeno, v encyklopedii příslušného fikčního světa[3] (rozuměj: v jisté zásobárně znalostí o tomto fikčním světě) se vyskytují informace, které odkazují k informacím o stavu věcí světa aktuálního (aktuální encyklopedie). Jinými slovy, encyklopedie fikčního světa a světa aktuálního se podobají (či překrývají, ovšem tento výraz je dosti mimeticky zatížen), a to na nejrůznějších úrovních a pouze do různé míry. V případě realistického fikčního světa se obecně jedná o dvě základní oblasti, v nichž se jeho encyklopedie překrývá s encyklopedií aktuálního historického světa (přívlastek historický odkazuje na naši schopnost nahlížet aktuální svět v jeho různých časových ztělesněních, tedy v jeho historii): oblast obecnin a oblast jednotlivin. Oblast obecnin zahrnuje struktury, paradigmata a kontexty aktuálního historického světa, oblast jednotlivin jeho konkrétní entity, jež s tímto světem spojujeme a propojujeme (lidi, místa, události, fakta, dokumenty, předměty ad.).

Co se týče intensionální struktury fikčního světa, je situace poněkud složitější. Tato složitost plyne ze skutečnosti, že jak fikční světy, tak světy historické do jisté míry sdílejí svou sémiotičnost a v jejím rámci i kód — fikční a aktuální historický svět jsou založeny jazykem (ty druhé do velké míry) a tento fakt dovedl některé stoupence tzv. lingvistického obratu k tvrzení, že mezi fikcí a historií není zásadních rozdílů. Na tomto místě chci pouze upozornit na specifické vztahy mezi jednotlivými diskursy, které jasně taxonomické vymezení realistických fikčních světů na základě jejich intensionální struktury poněkud komplikují.

První „komplikací“ je skutečnost, že kánon literárního diskursu, který jsem nazval konvencí či smlouvou mezi autorem a jeho čtenáři, se plynule znovu a znovu ustavuje a proměňuje. Z toho plyne, že předrealistický literární diskurs, který se v souvislosti s historickým diskursem ustavoval (a ustavil) před nástupem samotného realismu, ovlivnil diskurs realistický. Konkrétně: většina objektivizačních a subjektivizačních strategií jazykového fikčního projevu, které realismus využívá v zásadní míře, je součástí i předrealistického či mimorealistického diskursu a není možné je jednoznačně ztotožnit pouze s diskursem realistickým.

Druhé specifikum intensionální struktury realistického fikčního světa spočívá v přítomnosti tzv. slohových výpůjček přítomných v realistickém fikčním diskursu. Realistické vyprávění používá i prostředky, které konvenčně spojujeme s různými primárně nefikčními slohovými útvary a postupy, aby posílilo iluzi reality, buď subjektivitu sdělení, nebo jeho objektivitu (tu pochopitelně častěji, vezmeme-li v potaz primární funkci realistické prózy, kterou je funkce epistemologicko-edukační). K těmto postupům a útvarům patří především popisy společenských a individuálních stavů a procesů — v případě popisu se nejedná o to, že by popis byl použit exkluzivně v realistickém vyprávění, nýbrž o míru, spojení s dalšími postupy a distribuci —; dále analýza (rozbor), výklad a zpravodajské či reportážní postupy a strategie. Tyto „výpůjčky“ v intensionální struktuře realistického fikčního světa jasně referují k prostředkům, jakými odkazujeme k aktuálnímu historickému světu. Do třetí skupiny intensionálního instrumentáře realistických fikčních světů pak patří jazykové struktury specificky realistické, které se v realistickém fikčním vyprávění vyskytují v dominantních polohách — klasickým příkladem takových vyprávěcích způsobů je polopřímá řeč.

Realistická evokační funkce podle směřování

Fikční podstata realistických fikčních světů spojuje tyto světy s čistě obecnými fikčními koncepty či plány, jakými jsou dějovost či příběhovost, která se váže s temporální sukcesivitou a přirozenou kauzalitou, subjektovost, která se váže k základním strategiím výstavby fikčních subjektů, a narativní syntax, která umožňuje spojování jednotlivých součástí obou plánů: subjektů, objektů, prostoro-časových charakteristik, nejrůznějších druhů vztahů. Realistické fikční světy mohou v dikci teorie fikčních světů bezesporu být považovány za přirozené světy[4] — tedy jako výsledky fikčně světotvorné aktivity, která tradičně staví na zřetelné referenci k historickému aktuálnímu světu. Jakkoli tvorba fikčních světů podléhá striktně literární konvenci (sémanticko-pragmatické smlouvě), a tedy způsob jejich sémiotické výstavby se řídí specifickými pravidly, je zřejmé, že naše konceptualizace přirozených fikčních světů a historických světů se neliší v žádných zásadních rysech, jež by zamezily jejich vzájemné přístupnosti. Je možné (ba jisté), že i některé způsoby diskursivní světatvorby fikčních světů se podobají či překrývají se způsoby světatvorby historického aktuálního světa, nicméně vzhledem k tomu, že tyto dva způsoby světatvorby jsou založeny na různých konvencích (byť i ty mohou být podobné či překrývající se) a na různých sémanticko-pragmatických smlouvách, není jednoduše možné tyto způsoby světatvorby a následné konceptualizace jednotlivých druhů světů považovat za totožné, jak někdy činí například kognitivně orientovaná naratologie.[5] Proto i Ecovo tvrzení, že „způsob, jakým přijímáme zpodobnění reálného světa, se málokdy liší od způsobu, jakým přijímáme fiktivní svět“ (Eco 1997: 120), je čistě formalistické, nepřihlíží k existenci sémanticko-pragmatické konvence do té míry, jak musíme při našich detailních rozborech činit my.

Realistická evokační funkce je ve své nejobecnější podstatě a formě spojena s generováním realistického fikčního světa jakožto přirozeného světa a odpovídá jeho základnímu rozvrhu — realistické fikční světy založené na platformě literární postavy a jejího okolí jsou primárně spojeny se subjektovou a prostoro-časovou evokační funkcí. Subjektová evokační funkce zakládá postavu jakožto konzistentní a sémanticky jednotný subjekt mentálních hnutí a společenských determinací, prostoro-časová evokační funkce evokuje realistická okolí jakožto protějšky postav s jejich potenciálem interakce s postavami a produkce realistických pohybů.

Druhou platformou, na níž se zřetelně projevuje realistická evokační funkce, je platforma vztahu postavy a jejího okolí právě s realistickými pohyby, individuálně-psychologickým a sociálně-ideologickým. (Jen pro úplnost dodávám, že v těchto obecných úvahách opět vždy chápeme obě základní struktury realistických fikčních světů, extensionální i intensionální, v jejich neoddělitelnosti, nicméně při jmenování konkrétních prostředků, pomocí nichž je potenciál evokační funkce v této oblasti založen, se budu snažit odkazovat k jedné či druhé struktuře.) K individuálně-psychologickému realistickému pohybu se váže především evokační funkce individuální, která ovšem častěji nabývá formy individuálně-charakterové — tato funkce čtenáři evokuje existenci psychologicky strukturovaného subjektu, který nejenže je schopen niterného prožitku, ale zároveň i psychických reakcí na podněty a vnitřního vývoje. Individuálně-charakterové evokační funkce je docíleno spojením tematizace psychického života fikční postavy se specifickými prostředky, jimiž je tato tematizace realizována: psychonarace, vnitřní monolog, polopřímá řeč; tam, kde si to vyžádá analyzovaný materiál, budu odkazovat k jednotlivým podmnožinám této evokační množiny. K sociálně-ideologickému realistickému pohybu se váže evokační funkce ideologická — tato funkce čtenáři evokuje existenci jistého společenského uspořádání, determinovaného konkrétní ideologií a na tuto ideologii reagujícího. Zároveň odkazuje ke vztahu společnosti a jednotlivců, z nichž se tato společnost skládá. I tato evokační funkce je v realistickém fikčním narativu založena specifickými prostředky: tematizace společenského uspořádání a vztahu tohoto uspořádání a jedinců, kteří v tomto uspořádání žijí, je spojena s popisem, analýzou, výkladem, pojednáním.

Kromě evokačních funkcí vážících se k oběma hlavním realistickým pohybům najdeme v realistických fikčních narativech evokační funkce, které se obecně váží k postavě, jejímu okolí a jejich vzájemným vztahům. Právě na této úrovni, zdá se, je nejsilnější reference k historickému aktuálnímu světu, a to jak k jeho encyklopedii (extensionální struktura), tak ke způsobům, jakým je nám tento svět mediován (intensionální struktura). Evokační funkce je zde naplněním konkrétního evokačního potenciálu: mluvím pak o evokaci historické (časové, událostní), geografické (místní), personální, objektové, epistemologické, kulturní, kontextové a doplňkové. Místní a časové evokace slouží jednak k navození iluze konkrétních prostoro-časových univerz, přirozených fikčním světům, jednak k navození iluze, že se tyto fikční světy překrývají se světem naší reality. Personální evokace se vztahují k protějškům konkrétních historických postav obývajících fikční světy. Epistemologická a kulturní evokace odkazují ke schopnosti realistických literárních děl vzbuzovat iluzi konkrétních stavů reálného světa s jejich konkrétní epistemologickou a kulturní výbavou. Jako kontextové evokace nazývám takové propojení zobrazovaného a reálného světa, v němž je prezentován nějaký kontext daného reálného světa a je použit pro účely realistické evokace. Jako takový může prakticky posloužit jakýkoli obyvateli reálného světa sdílený kontext, který ovšem tím, že je (někdy i velice detailně) pojmenován, plní v interakci s ostatními evokačními pohyby realistické prózy důležitou funkci. Formálně je tento kontext ve fikčních světech ustaven zpravidla pomocí vypravěčské kompetence. K doplňkovým evokacím patří několik víceméně nesourodých evokačních strategií, pro něž by bylo jen obtížné, ne-li nemožné vyčlenit jednotící množinu — proto v jednotlivých analýzách budu vždy jednotlivé potenciály pojmenovávat ad hoc: budu mluvit o evokacích jazykových, zpravodajských, svědeckých, dokumentových, expertních, intersubjektivních a jiných.

Vydává nakladatelství Akropolis.

[1] O tomto přístupu se zmíním v pozdějších teoretických úvahách.

[2]Asi nejlepší český přehled těchto pokusů poskytuje ve své knize Jak se fikce dělá slovy. Pragmatické aspekty vyprávění (2013) Jiří Koten (viz zvl. druhou kapitolu).

[3] Teorie fikčních světů rozlišuje mezi fikčními encyklopediemi (termín Umberta Eca) a encyklopedií aktuálního světa: fikční encyklopedie a aktuální encyklopedie spojují fikční světy s procesem jejich recepce — při konstrukci fikčního světa na základě fikčního textu čtenář používá obě tyto encyklopedie, které mu v konstrukci tohoto světa napomáhají — jsou to mentální zásobárny, jež čtenáři umožňují utvářet fikční svět podle jeho vlastní životní a čtenářské zkušenosti. Více o tomto vztahu je možné nalézt v mém Úvodu do sémantiky fikčních světů (2005) na stranách 92—95.

[4] V souladu s axiomem Lubomíra Doležela považuji za přirozený fikční svět, ve kterém platí zákony světa aktuálního (srov. Doležel 2003: 257).

[5] V českém prostředí je svou prací o světech příběhu (storywolds) známý především David Herman se svou knihou Story Logic. Problems and Possibilities of Narrative (2002). Bez významu v tomto smyslu nezůstala ani kniha Uri Margolina Kognitivní věda, činná mysl a literární vyprávění (2008).