Kde člověk září, aniž křičí

Zdeňku, kde jsme se to vlastně ocitli?

Ten dům postavil už v roce 1911 význačný architekt Antonín Blažek, autor secesního Domu umělců města Hodonína. Dělal například i přístavbu domku bratří Mrštíků v Divákách. Zároveň to byl člen Súchovské republiky, což byl spolek moravských umělců z Bílých Karpat, kam patřil třeba i Joža Uprka. Otakar Bystřina o nich napsal velmi hezkou studii etnografickou a vzpomínkovou. Tady Blažek stavěl, protože se narodil nedaleko v Derflích, na kraji Uherského Hradiště. Vidíte sám, ta vila je taková neorenesance, vůbec nevím, co tím myslel. Snad že jsme tady v těsném sousedství zámku, tak to tady chtěli mít takové zámecké.

A ty paneláky a parkoviště kolem?

To je samozřejmě až vrstva sedmdesátých let, to bylo všechno daleko. Dokonce i pro mě. My s rodiči jsme zde bydleli od roku 1957. Luhačovice kdysi byly takové rakousko-uherské, v jistém tónu i židovské městečko, které se za zámkem volně prolnulo ve vesnici. Byla tady sodovkárna, vedle sodovkárny továrnička Valaška, kovář, švec. Tam, kde jsou ty paneláky, bylo předtím JZD, prasečinec, přímo na tuhle vilu nalepená slepičárna. Tak si to vybavuju z dětství.

Co konkrétního si vybavíte?

Třeba že naproti u řeky byly stavebniny a tam v jednom domečku zkoušela první luhačovická bigbeatová kapela. A to bylo někdy v tom roce 1967 dosti závratné. My jsme ještě neznali ten zvuk elektrické kytary, bicích a oni zase neuměli anglicky, takže ty texty jenom tak odposlouchávali z rádia Luxembourg. Ale o to magičtější význam to všechno mělo. Magické myslím ve významu zcela neznámých, náhle se zjevivších světů, jež zasáhly dětské srdce.

Takže vy jste se ze všech divadelních štací vždycky vracel sem? V tomto přízemním bytě jste prožil život?

Jen asi první dva roky žili rodiče v jiné vile, ve vile Flora, tam měl otec krejčovství. Pak se přestěhovali sem, moje nejranější vzpomínky jsou odtud. To bylo tehdy smutné, otci krejčovství zabavili a pak dělal v komunále. Místnůstka poloviční jako tato a tam seděli všichni ti krejčí, co předtím po Luhačovicích měli svoje živnosti. Naňahňaní jeden vedle druhého, ani nit si nemohli natáhnout. Jinak otec sedával tady jak my teď, tu měl šicí stroj a opravoval šatstvo lidem v okolí. To si představte, můj život byl plný nití. Když jsme chodili k sousedům na televizi, táhli jsme nitě až k nim. Někdy se z toho člověk mohl až zbláznit — ze všech těch nití. Některé byly strašně pevné a rozřezávaly prsty do krve.

Luhačovice jsou pro většinu lidí ty lázně, ale vy jste vlastně vyrůstal několik kilometrů od nich. Jak to popisujete, musely to být dva úplně jiné světy.

Do mého života lázeňská část Luhačovic vnesla hodně nejistoty a zmatku. Mé dětství bylo vesnické, leccos pořád bylo jako v devatenáctém století. Jít do lázní, to jste se v neděli musel hezky obléct… Přes léto se tam vystřídalo třeba deset tisíc lidí, člověk chodil mezi úplně cizími bytostmi. Buď to byli haviři a mluvili kratce, nebo vzletní Pražáci, všichni každopádně úplně jiní než my. V létě se sem vedral za zvuků píšťal a bubnů jiný svět.

Pro kluka musel být fascinující, nebo ne?

No… Kolem pěti až šesti let spíš úlek, až děs. V deseti jsem začal hrávat tenis, já za Luhačovice hrával i závodně, a protože kurty byly tam, totiž v těch takzvaných lázních, poznal jsem tu societu hostů i jinak. Oni taky hrávali, po zápase se sedávalo, najednou jsem slyšel mluvit doktory, právníky, jezdil sem strýček Jedlička, který tu snad zanechal i nějaké to dítě. Ale vždy v tom byl jakýsi svár: oni mluvili pražsky, my nářečím, oni tu byli na chvíli, pro nás to byl celý svět. A pak ta hrůza, když všichni v září zmizeli a lázně najednou působily odporně, až zpustošeně, jako po válce. Po které navíc zbyly jizvy v srdci. Kdekdo se v létě zamiloval, postihlo to i našeho otce, ne když byl s maminkou. A taky mnohé další to potkalo, pak jezdili do Prahy nebo do Karlových Varů, na tři týdny se sbalili a nechali tady rodiny. Kvůli tomu tu byla i spousta sebevražd, kvůli těm letním láskám a střetu světů, který srdce neustálo.

Jaké jsou Luhačovice dnes?

Údolí tady je sevřené a úzké a lidé z vesnic nemají co dělat. Nemají už ta hospodářství a dvory, nemají zvířata, nemají nic, a tak se hrnou sem do Luhačovic. Takže tu vzniká parkoviště na parkovišti a z každého volného místečka je parkoviště. Bývalý ředitel lázní chtěl, aby příroda přes zahrady a předzahrádky pronikla z kopců do města — ale teď sem pronikají jen ta auta. Měly to být malé lázně, komorní lázně, místo toho tu řvou náklaďáky a my s tím vlastně nemůžeme nic. Všude kolem na kopcích se staví, protože už není kde stavět dole. Přes všechnu dobrou snahu je to tu takové trochu deklasované, nejisté místo, odkud mladí spíše utíkají. Není tu už taková vroucnost, někde uvnitř je to tu čímsi zkažené. Vemte si třeba moje vrstevníky, založením vesničany, kteří místo aby bydleli v domcích nebo bytech, ocitli se po roce 1948 v těch nejhonosnějších vilách, dělníci, lidi ze Svitu, pokojské z lázní bydleli jako králové a královny v zestátněných palácích. Ostatně stejně jako my. Byl to takový místní historický žert.

Pro mě je to tu trochu nečitelný kout republiky, není to ani Valašsko, ani Slovácko… Kdysi jsem tu byl s maminkou na dovolené, bylo mi snad pět, pamatuju si ty paláce, přehradu, stračeny na protější stráni, víc nic.

On je to tu takový mezisvět, Luhačovické Zálesí se tomu říká. Ale to jste přece nikomu nemohl říct. Odkud jsi? Ze Zálesí — to znělo, jako že jste nějaký zálesák! Jenomže mně se ani nikomu nechtělo říkat, že jsem z Luhačovic, protože to si každý zase hned představil ty lázně, od kterých jsme tři kilometry. Takže ono to pro mě někdy bylo až takové traumatické, že jsem nemohl jasně odpovědět „já jsem z tama…“.

Kdy jste odtud poprvé vytáhl paty?

Na gymnázium do Zlína. A to byla zase taková Amerika, jiný šílený extrém, který jsem vůbec nemohl snést. Doteď když někdy nemám náladu, je mi to naprosto odporné vlézt do toho Zlína. Ale když mi je dobře, zas mě těší to blaženství malých baťovských domečků, které tam měly být dvacet let, ale jsou dodnes. A pak Brno, nebyl jsem na takový styl města zvyklý, na ty měšťanské ulice, jako jsou Lidická nebo Pekařská, trvalo mi, než jsem si to řekněme zamiloval, a to hlavně díky dlouhým nedělním procházkám, které vedly ze Židenic až do Jundrova, vždy přes Veslařskou a vždy do hospody Na Piavě.

Do Brna jste se dostal někdy kolem poloviny sedmdesátých let na knihovnickou školu?

Kde mě učila třeba Věra Hofmanová, chodil jsem jí domů hlídat kočky. Neměl jsem tušení, že něco píše. Želary? Chachá! Prý Květa Legátová… Učil zde ale i Vít Závodský, jenž vedl velmi sofistikovaně divadelní kroužek, který na mě měl velký vliv. Byli jsme prvními diváky inscenací Miroslava Částka, po představeních v Huse na provázku a v Mahence měli jsme vždy besedy s režiséry, herci, byli jsme uvnitř spíše než vně.

Jak vzpomínáte na normalizační Brno?

Jako na něco neuvěřitelného. Já jsem se tehdy po škole dostal do Moravské galerie na pozici knihovníka. Někde u beatniků jsem si přečetl větu „dají-li vám linkovaný papír, pište napříč“, původně je to prý věta Juana Ramóna Jimenéze, takhle přesně jsem tam podal přihlášku. A oni mě díky nádhernému muži inženýru Čápovi vzali. V té galerii kromě Antonína Dufka a dalších pracovala i Dagmar Halasová, manželka Františka Xavera Halase, a já měl to štěstí, že jsem s Pavlem Jungmannem docházel do jejich bytu naproti filozofické fakultě. Byl to obrovský byt s knihovnou po básníku Františku Halasovi, v té knihovně byl jediný dochovaný odlitek Šaldovy posmrtné masky a taky Šaldova vycházková hůl. A slavné Halasovo křeslo tam stálo, které pro něj navrhl Josef Hoffman. Zvali nás, když přijel Ivan Slavík nebo Klement Bochořák nebo někdo další. A ti lidé v tom bytě byli tak mimo svět, tak dětští, tak úžasní, že jsem byl nešťastný, že nejsem jako oni, a snažil jsem se žít trochu jako oni, číst, co četli oni — vždyť tak nádherně překládali, tehdy zrovna Marcela Pagnola… Tyto vzpomínky by vyžadovaly tisíc let času.

A my dnes máme jen sto. Ten brněnský disent nebo šedá zóna byly širší. Řekněte mi aspoň, co z toho vás ještě ovlivnilo?

Konaly se třeba přednášky Milana Uhdeho v bytě Františka Derflera. Nebo přijela Vlasta Chramostová číst tajně tehdy ještě nevydané vzpomínky Jaroslava Seiferta. Bože, kdybyste věděl, jakých taktik se muselo užít, aby na to nepřišli fízlové! Kolikrát se jen měnilo místo srazu… K tomu ta malá divadla, literární Brno, Skácelovo, Kuběnovo, Křepelkovo nebo taky politické Šabatovo Brno. A samizdaty, do nichž jsme přispívali: Host Dušana Skály, Revue 88 Romana Ráčka a Jiřího Voráče a další kolem Jiřího Veselského. Bylo toho hrozně moc a všechno to bylo velmi živé, až rozdírající. A do toho ten děs: estébáci shodili našeho známého, katolického disidenta Pavla Švandu do Macochy. Takže my jsme mohli cítit — téměř bych to tak opravdu řekl —, že divadlo děláme na okraji života a smrti. Ta tíseň byla velmi živá, Libora Chloupka zavřeli, Františka Derflera zmlátili… Byl to svět strachu, ale i mládí a kamarádství.

Jak si v něm mám představit vás?

Člověk stojí ve čtvrtek na České před Knihou a doufá, že se na něho dostane s Musilovým Mužem bez vlastností. V boční kapse saka má dosud nepodepsanou petici za propuštění Jirouse, nepodepsanou, protože se bojí, v jiné lístek na Ypsilonku do Horizontu, dále perně sehnanou vstupenku do Filmového klubu na Pasoliniho Teorému — kéž by měl úvod Martin Dohnal! — a v zadní kapse zase ručně nakreslenou mapku s místem, kde budou mít tajný koncert kapely Třírychlostní Pepíček a Odvážní bobříci. Chlápek stojící před vámi si pouští pro ukrácení chvíle tranďák se Zagorkou, Rottrovou, Špinarkou, Waldou nebo s všeobjímajícím Gotťákem a o dalších deset metrů před vámi čeká na tutéž knížku Robert Křesťan.

Zkoušení je radost, ale jiná radost

Loni vám vyšla kniha povídek Domácí potřeby. Spousta z nich se odehrává na maloměstě, většina v Luhačovicích, ale mihne se třeba i nejmenovaný, ale rozpoznatelný Štramberk. Zajímalo by mě, jestli se svým naturelem považujete za maloměstského člověka?

Malé město je mi blízké kvůli lidem, které mám rád. Přirozeně známe svoje osudy, vrtáme se v nich, s jakousi veselou strastí zde přežíváme a jsme si blízcí...

Celý rozhovor najdete v únorovém čísle (2/2025).