NĚKDY MUSÍŠ OBRÁTIT PERO PROTI SOBĚ

Text Tomáš Eštok, Tomáš Hučko, Lukáš Zorád a Irene Njoki

Začal bych něčím, co se ve vašich hrách objevuje nejčastěji, a to je rituál — ať už mluvíme o rituální sebevraždě ve hře Smrt a královský jezdec, nebo o vítání mrtvých v Tanci lesních duchů. Jak důležité je pro vás zahrnout do dramatické tvorby prvek rituálu?

Všichni si dobře uvědomujeme, že rituál jako takový není v díle nezbytný. Je to jen další z mnoha aspektů performativní činnosti člověka. Na rozdíl od přímočarosti světského divadla však v sobě nese hloubku a jakousi členitost. Pro mě osobně je rituál velmi důležitý, protože je součástí prakticky každého náboženství, které znám. Navíc existuje i sekulární, nenáboženský rituál. To znamená, že rituál jako formát může sloužit stejně tak pokroku, jako zaostalosti a mocenským zájmům. Může nás vést k osvobození nebo napomáhat upevňování moci. Protože se považuji za zaníceného mytologa, často sahám po rituálech a začleňuji je do své dramatické tvorby. Myslím, že rituál je něco, co by z divadla nikdy nemělo zmizet.

Autorka předmluvy ke slovenskému vydání souboru vašich her Alena Smiešková s odkazem na Waltera Benjamina píše, že v době mechanické reprodukce umění ztrácí svou auru. Umění samo o sobě ztrácí prvky rituálu. Myslíte si, že tuto auru, tento rituál, lze umění vrátit?

Někdy se společnost dostane do bodu, že příliš neodpovídá na běžné výrazové prostředky, a tak je třeba sáhnout po metaforách. V takových chvílích rituál působí jako kreslený vtip v novinách. V mé zemi jsme si prošli diktátorským režimem, který ani náznakem nepřipouštěl návrat k demokratickému zřízení. Umělecká obec pak musela sáhnout po jiných výrazových prostředcích, karikatury nevyjímajíc. I ty získaly rituální nádech. Když se stalo něco špatného, společnost mohla očekávat jakýsi průvod kreslených postaviček. Rituál se stává předmětem očekávání, posiluje morálku ve společnosti a proniká i do dalších uměleckých forem: řečnictví, ústního projevu, divadla, různých rčení a přísloví, odkazů na historické precedenty. Chtěl bych proto zdůraznit, že existuje mnoho způsobů, jak překonat překážky, které nám brání mluvit nahlas. Rituál je jedním z nejužitečnějších, protože moci trvá dlouho, než pronikne pod povrch a uvědomí si jeho podstatu. Jakmile se však poselství rituálu projasní, nelze ho potlačit. Právě v tom spočívá síla rituálu. Někdy se vám dokonce podaří přimět vašeho oponenta, aby se rituálu nevědomky zúčastnil. Vezměme si rituální povahu upevňování moci. Chytrý performer, dramatik, režisér nebo zpěvák může využít toho, že si uzurpátor moci ani neuvědomuje, jak směšná je jeho role v celém procesu. To je to, co mě na rituálech nepřestává fascinovat.

Ve své beletristické tvorbě, ať už jde o váš debutový román Tlumočníci, nebo o nejnovější román Kroniky nejšťastnějších lidí na světě, jste se projevil jako nekompromisní kritik nigerijské společnosti. Spisovatel Ben Okri v recenzi na Kroniky říká, že jste v nich zachytil morální volný pád Nigérie. Je dnes situace v zemi horší než v době, kdy jste psal Tlumočníky?

Mnohem horší. Není to příjemný pocit, když si po tolika letech aktivismu, ať už literárního, nebo v podobě jiných činností, uvědomíte, že nepřítelem lidí není jen stát, problém je v samotné společnosti. Ve společnosti, kterou si lidé sami vytvořili a která teď pracuje proti jejich vlastním zájmům. A přestože píšete a pracujete ve prospěch společnosti, působíte najednou jako blázen. To je jeden z nejvíce skličujících pocitů — když si uvědomíte, že musíte obrátit pozornost k sobě, k sebekritice na úrovni komunity. A to se komunitě nelíbí. Mnohem raději má vnějšího nepřítele. Jestli však k sobě máte být upřímní, musíte obrátit pero proti sobě. A to není nic příjemného.

V jednom rozhovoru jste však zmínil, že někteří nigerijští politici, ačkoli jsou terčem vaší kritiky, váš poslední román chválí, a dokonce ho doporučují. Jaký je váš vztah k politikům?

Je fascinující, jak politika člověka mění. Stačí nepatrný dotek politické moci, a nastává jakýsi skok do stavu odcizení od zdroje této moci, od lidí. Nemám nic proti politikům jako takovým. A i když nesnáším vojenské diktatury, chápu, že i ty jsou v některých případech součástí společnosti, hlavně v Africe. Ocitl jsem se v životě v situacích, kdy jsem se i já musel podílet na některých jejich akcích. Když však většina z politiků získá byť jen špetku moci, něco se stane a najednou jsou z nich jiné bytosti. Často jsou to „armádníci“, jak říkáme velitelům armády, kteří se stávají politiky. Příkladem je prezident Mali Assimi Goïta, vojenský diktátor, který po několika letech vojenské diktatury „vyhrál volby“ pomocí zbraní a násilí. A kým je dnes — diktátorem, nebo politikem? Je tak odcizený lidem, že by mohl pocházet rovnou z jiné planety.

Mluvíte o násilí. Jak může spisovatel nebo umělec vůbec reagovat na tak strašné násilí, jaké páchá například Boko Haram v Nigérii nebo jaké se nyní odehrává v Gaze?

Tady opět vstupuje do hry rituál. Pokud použijete strategie a techniky rituálu, abyste vytvořili představení, v němž jsou lidé nuceni vidět sami sebe jako součást procesu regenerace komunity, můžete podle mě něčeho dosáhnout. Možná se vám i podaří přivést politické vůdce k nějakému uvědomění. Dám příklad: Když jsem přednášel na univerzitě v Ife, dělal jsem tam adaptaci Brechtovy Žebrácké opery. V publiku byl tehdejší vojenský diktátor. Vytvořili jsme tu inscenaci tak, že se v ní nemohl nepoznat. Ten diktátor mi pak sdělil, že po začátku hry si řekl: „S tím Soyinkou si to ještě vyřídím.“ Ale během hry dospěl k názoru, že leccos je přece jen pravda a že to předtím neviděl v tomto světle. Nastala v něm změna. Nemůžu říct, že jsme se stali přáteli, ale nějaký vztah mezi námi vznikl. 

Uvedu ještě jeden příklad: Před dvěma lety došlo v Nigérii k vraždě mladé studentky Debory Yakubu. Byla zlynčována svými spolužáky poté, co byla obviněna z hanobení proroka Mohameda na sociálních sítích. Spolužáci k ní ve třídě přistoupili a požadovali, aby se omluvila. Ona řekla, že se nemá za co omlouvat, diskutovali přece o náboženství, nikoho neurazila. Přijela i policie, jenže přímo v její přítomnosti, za bílého dne, studenti dívku ubili k smrti a její tělo zapálili. Ačkoli byli pachatelé známí, obviněni byli jen dva. Obžaloba se však k soudu nedostavila, proces se protahoval, a nakonec byl celý případ odložen. Rád bych tuto kauzu přenesl na divadelní prkna — aby se ve hře poznali nejen přímí aktéři, ale i ti, kdo tento čin podpořili. Aby viděli, jakou roli sehráli v této parodii na spravedlnost, v tomto naprostém morálním selhání, ať už to byli guvernéři, nebo muslimský mulla z hlavního města, který tomu činu tleskal. Možná bychom dokonce na základě této události mohli natočit film, v němž by každý viděl, jak přispěl k degradaci humanistických hodnot. 

Podobnými tématy se zabýváte už desítky let. Změnilo se za tu dobu něco ve vašem myšlení nebo způsobu psaní? 

Moc ne, protože ani společnost se příliš nezměnila. Země se jen posunuly z jednoho extrému do druhého. Vezměte si například Evropu. Sledovali jsme, jak se řada zemí v Evropě dostala z pozice vzorových zemí, na které jste mohli ukázat a říct, že v nich funguje demokracie, až do dnešní podoby. Najednou se v těchto zemích objevuje ultranacionalismus, který se záhy mění v xenofobii, dokonce v rasismus. A máme tu i náboženský extremismus. Někdy si opravdu říkám, co se to proboha děje, ale v podstatě se zase tolik nezměnilo, společnost je stále stejná. Podívejte se na Francii, Itálii, prostě přešli z jednoho extrému do druhého. A tak je to i na africkém kontinentě.

V čem konkrétně?

Vezměte si například tu neúctu k lidskému životu. Co vede lidi k únosům dětí kvůli výkupnému? Podle mého názoru je to obnovení nejtraumatičtějšího aspektu v našich dějinách. Ptám se sám sebe, jak může nějakého černocha vůbec napadnout unést dítě kvůli výkupnému? Vždyť jaký je rozdíl mezi zkušeností s otroctvím a těmito únosy dětí?

Celý rozhovor najdete v nejnovějším čísle 7/2024.