Ráj na konci cesty

Na prózách Serhije Žadana je nejzajímavější to, jak reflektují svou dobu. Možná i proto jsou na Západě tak populární. Ukazují jen tak mimo řeči realistický obraz světa a společnosti a přinášejí už dvě desetiletí zprávy z Ukrajiny. Nezdá se ale, že by Žadanovým hlavním tématem bylo předvádět proměny své země. Jde mu především o vyprávění samotné. Společenská témata se mu do próz dostávají jen tak mimochodem, jako by někdo vešel do záběru. Ostatně podobně jako v jeho textech i ve filmu mimoděk sledujeme, jak vypadaly ulice měst, jak lidé chodili oblékaní, jak telefonovali a z jakých skleniček popíjeli.

Depeche Mode je Žadanova třetí česky vydaná próza, a co se týče načasování originálu, spadá mezi dvě předchozí. První byla povídková sbírka Big Mac. V ní se na pozadí příběhů o mladých lidech užívajících si svobodu spojenou s mládím, pádem železné opony a rozpadem Sovětského svazu odvíjí příběh osvobozené Evropy a Ukrajiny, která se — podobně jako ve stejné době Česká republika — zvedá ze země a obrací svůj pohled na Západ. Román Internát, který česky vyšel loni, je zase reflexí bojů v Doněcké a Luhanské oblasti. Žadan v nich popisuje únavnost, upatlanost a bezvýchodnost války a ukrajinskou krajinu, města i jejich obyvatele zničené nekonečnými boji.

Depeche Mode je v pořadí jeho druhou prozaickou knihou a prvním románem. Vypráví o třech kamarádech, kteří pijí už několikátý den v kuse. Jmenují se Sobaka Pavlov, Vasja Komunista a vypravěč, jehož jméno je totožné s autorovým a padne v románu jen jednou. Když si tak ráno sedí v pokoji a popíjí další lahev vodky, vejde do dveří starší muž, představí se jako strýček jejich dalšího kamaráda s přezdívkou Karburátor, aby jim řekl, že Karburátorův otčím zemřel a za tři dny je pohřeb. Jenže Karburátora nikdo už pár dní neviděl, takže se chlapci (uplacení strýcem třemi lahvemi koňaku) seberou a vypraví do devadesátkového Charkova ztraceného kamaráda hledat. Co a koho potkávají, je přesně ten soubor bizarností a postaviček, které na takové cestě podlité alkoholem můžeme očekávat.

Je to velice filmové a připomíná to Trainspotting, My Own Private Idaho nebo Buzíky Bertranda Bliera. Jednoduše filmy, jež ukazují svobodu odhalenou mimo většinovou společnost z té dobré i špatné stránky. Stejně zajímavé je však i to, jak Žadan svůj příběh vypráví. Román začíná krátkým prologem, v němž vypravěč oznamuje, že to, co bude vyprávět, se odehrálo už před deseti lety a že je to paměť, „která je delší, ne však lepší“, co na něj doráží a nutí jej vzpomínat na sebe, na druhé i na tehdejší dobu: „[…] nezajímala mě politika, nezajímala mě ekonomika, nezajímala mě kultura, nezajímala mě dokonce ani předpověď počasí, ačkoli to byla snad jediná věc v téhle zemi, která budila nějakou důvěru. Stejně mě nezajímala.“ Je to popis období života, kdy se hlavním tématem stává vlastní existence jako taková a objevování jejích možností.

Po prologu následují hned čtyři úvody a kapitolu nadepsanou jako „Část první“ čteme až na pětasedmdesáté straně. V každém úvodu se seznamujeme s jedním z trojice kamarádů a ještě s jedním, s přezdívkou Kakao, který bude mít později určující roli.

I pozdější skladba Žadanovy knihy je něčím jedinečná. Dobrodružné tempo plné dialogů s dalšími postavami, jež posouvají děj kupředu, střídá spousta digresivních epizod, jako jsou dlouhý výklad Marxovy teorie, poslouchání pořadu o kapele Depeche Mode v rádiu nebo kompletní text příručky o tom, jak si vyrobit bombu, kterou vypravěč čte, aby neusnul.

A celé to drží pohromadě. I když má čtenář tendence přeskočit pořad o Depeche Mode nebo onu příručku k výrobě bomby, pořád cítí, že by se připravil o něco důležitého. Do toho se občas na začátku kapitoly objeví krásná pasáž lyrického monologu, kterému vypravěč párkrát propadne a jenž tomu opilému putování dodává introspektivní hloubku.

Mohlo by se zdát, že Depeche Mode tematizací svobody navazuje na Big Mac, postavy v aktuální novince jsou však v této svobodě stále nenaplněné, beze smyslu a nevědí, co si počít. Několikrát během výpravy padne, že snem všech je sbalit se, navždy odejít z Charkova a začít jinde. I poslední scény, které se už neodehrávají ve městě, ale kdesi v přírodě, ukazují svobodu, kterou je třeba teprve najít, ať už jde o jednotlivé postavy, nebo celou společnost: „Projíždí kolem nás poslední dnešní vlak, za námi se nespokojeně táhnou mračna, realita se sune západním směrem jako diapozitiv, teď by měl přijít další snímek.“ V tom očekávání je jistota, která je všechny, kamarády i Ukrajinu, přivlaje na Západ do něčeho lepšího.

Žadanovi se podařilo zachytit ducha doby, převrat společenský i osobní. Ukazuje ale i odvrácenou stránku svobodné Ukrajiny a je fascinující, co všechno se mu při tom podařilo na tak malé ploše vložit do románu, kterým jako bychom vstoupili do devadesátkového Charkova nebo opět do svých dvaceti let.

Serhij Žadan. Depeche Mode. Přeložil Miroslav Tomek. Fra, Praha 2023. 232 stran