Soukromá konsolidační řízení

Cicero, jemuž umřela milovaná dcera, a záležitosti republiky pro něho ze dne na den ztratily přitažlivost. Císař Markus Aurelius vzdorující barbarům na hranicích římské říše, který ve volných chvílích hovoří sám se sebou, protože s vojevůdci se některé věci řešit nedají. Zestárlý Michel de Montaigne, který v posledním svazku svých esejů hledá útěchu nikoli v myšlení, ale v drobných radostech těla a smyslů. Gustav Mahler, který nejprve napíše cyklus Písně o mrtvých dětech, ale když zemře dcera jemu, žádnou další už není s to složit. To je jen několik protagonistů z knihy Michaela Ignatieffa O útěše s podtitulem Jak žít s nadějí v temných časech, kterou na sklonku loňského roku vydal Kalich.   

Ignatieff je zajímavá postava. Jako historik prošel elitními univerzitami — Oxford, Cambridge, Harvard —, jako politik předsedal kanadské Liberální straně a byl lídrem opozice. Působil jako rektor Středoevropské univerzity, než ji z Budapešti vyhnal Viktor Orbán. Pravidelně píše pro New York Times nebo New York Review of Books a je autorem několika knih, například monografie o rusko-britském historikovi idejí Isaiahu Berlinovi.

Kniha O útěše je částečně plodem pandemie, právě během ní se potřeba vzpruhy dostala na pořad dne. Ignatieff si vybral zhruba dvacet mužů a žen napříč dějinami a na jejich exemplárních příbězích se pokouší ukázat, v čem všem člověk může spatřovat naději. Ale také, co všechno ho může zklamat.    

Zdá se, že psát o útěše je v dějinách čím dál obtížnější. Velká vyprávění byla skartována a s nimi i předjednaný smysl lidské existence. Náboženství útěchu rozdávala a filosofie ji alespoň ještě brala vážně. Jenže co si má počít moderní člověk? Ten nejenže se nemůže opřít ani o jedno z toho, ale žije v terapeutické kultuře, pro niž je utrpení nikoli nedílná součást života, ale neduh.

Ignatieff začíná žalmy a Knihou Job. Přestože starozákonní Bůh nedával nikomu nic zadarmo, byl neochvějný ve své přítomnosti a bohabojným vždy nakonec podal pomocnou ruku. Od hebrejské tradice se Ignatieff posouvá k té křesťanské, ke svatému Pavlovi a k Boëthiovi, autorovi slavného spisu Filosofie utěšitelka. U Pavla sleduje, jak se během života musel vyrovnat se skutečností, že druhý příchod Mesiáše se odkládá na neurčito, a je tedy potřeba najít zcela jiný druh útěchy — jak známo, z trojice víra, naděje a láska Pavel jako největší ke konci života označil tu třetí. Od té doby je láska srdcem západní religiozity.

Ve stejnou dobu jako hebrejská a křesťanská tradice se rozvíjí také třetí velký zdroj úvah o útěše, a sice antická filosofie. Stoikové a epikurejci přišli s vlastními silnými výklady toho, co člověku pomáhá žít dobře. A obešli se přitom bez náboženství. První radili přijímat vše s klidnou myslí, druzí nepohrdat všedními radostmi těla a duše. Muselo uběhnout mnoho staletí, než se k těmto třem tradicím přidala čtvrtá, zastoupená hlavně Marxem: útěcha dějin samotných, které pílí k cíli, šlapajíce přitom po hlavách jako po dlažebních kostkách.

Byl by to jen historický přehled. Ignatieff nezapře, že vzděláním je historik, jednotlivé kapitoly obvykle uvádí výkladem života a doby. Těžištěm je však kritický dialog. O hebrejské a křesťanské tradici píše z pozice nevěřícího, pokusy Marka Aurelia nebo Cicerona utěšit sebe sama v jakémsi privátním konsolidačním řízení na něj nedělají kdovíjaký dojem. O Marxově vizi komunistické společnosti píše jako o světě, který se údajně obejde bez útěchy, protože vše už bude na svém místě. „Šlo o nejdéle trvající pokus překonat náboženství a nahradit jím skýtanou útěchu spravedlností zde na zemi. Kritika namířená proti této utopii se od začátku týkala toho, zda je vůbec dosažitelná. Vhodnější otázka by mohla znít, zda je svět za hranicemi útěchy vůbec žádoucí.“

Ignatieff v sobě zkrátka nezapře moderního liberála. Zdá se, že největší dojem na něho dělají ti, kteří se tragédii rozhodli vzdorovat přímo: aniž by odvrátili zrak k abstraktním idejím. Jeho hrdiny jsou Max Weber varující posluchače svých přednášek, že svého démona si musí každý zvolit sám, Camus vykašlávající krev, jenž uprostřed druhé světové války začíná pracovat na Moru, Václav Havel, který v komunistickém vězení píše dopisy Olze, nebo zakladatelka hospicové péče Cicely Saundersová. V doslovu to říká přímo: útěchu neposkytují nauky, ale lidé, kteří se naučili žít — často beznaději navzdory.

Není to přelomová, je to přehledová kniha. Nejsou to ani dějiny útěchy, spíš případové studie. Některé se povedly více (Pavel, Markus Aurelius, Mahler, Saundersová), jiné méně (El Greco, Condorcet, Lincoln) a další jsou jen solidní připomínkou vesměs známých, byť působivých osudů (Boëthius, Camus, Havel). V případě podobných knih záleží na tom, co s nimi udělá čtenář. Může být útěchou, že někdo ještě útěchu bere vážně.