Druhá polovina člověka
Jedno lidské stvoření se v osmnácti letech rozdělilo na dvě poloviny. První zůstala doma, aby pomáhala rodičům se správou jejich skrovných majetků. Druhá se tak dlouho oddávala vábení knih a větru v záclonách, až jí to nedalo a vyrazila do světa. Bylo slyšet vzdalující se drncání kolečkového kufru, a pak už nic. To drncání se vzdalovalo se mnou — jsem to já, ta druhá polovina.
Cestování přitom v době turismu není nic moc dobrodružného. Když jsem odjížděl poprvé na půl roku do Paříže, bylo téměř nemožné najít tam na dálku bydlení. Natočil jsem dokonce vtipné video, v němž si čtu za volantem, ležím mezi rodiči nebo prostřihávám na prezidentskou kampaň Francoise Hollanda „C’est maintenant!“ (Teď je ta chvíle!), abych přebil nekonečná vlákna formálnějších poptávek, ale k ničemu to nebylo. V Hradci tehdy hostoval nějaký pařížský soubor s hrou Velmi nebezpečné známosti a matka mě protáhla na jejich raut, aby mě každému z nich představila: „Tady synáček pojede do Paříže.“ A já chtěl hrozně najít něco bez matky, bez její pomoci. Psal jsem, tuším, i herečce z Amélie z Montmartru, nebo spíš jejímu agentovi. Bezvýsledně. Dopadlo to, jak to dopadlo: garsonka v katolickém intru s tím, že budu o nedělích vypomáhat knězovi. Zásluhou matčiny audience u kardinála Duky.
Bratr nikam na delší dobu neodjel. Jako malí jsme jezdili pod babiččinými okny na tříkolkách. Vzpomínám, jak jednou podklouzl na hrbolatém štěrku, rozbil si koleno a vyrazil zub. To bylo jekotu! Chudák ještě netušil, kolik pádů život obnáší, a už tehdy měl zaděláno na to, stát se spíš hypochondrem než tím, kdo selhává. Připoutal se ke snu o své nesmrtelnosti.
„Co tě táhne od nás pryč?“ ptala se mě matka u ohně, před prvním odjezdem.
„Touha,“ prohodil jsem pateticky s očima v plamenech.
„Touha po čem?“
Copak touha musí být vždy po něčem?
„Zůstávat mi přijde banální,“ hlesl jsem necitlivě.
„I tahle chvíle je pro tebe banální?“
Mlčel jsem. Matka taky umlkla, jenom ten oheň mluvil. Sám jsem byl banální; bylo mi souzeno odvézt si svou banalitu s sebou, v kolečkovém kufru.
Pařížský kněz velmi rychle pochopil, že mu ničím nápomocný nebudu. Navzdory maturitě z francouzštiny jsem mu rozuměl hůř než jeho bišonkovi. Jen nerad mi podstoupil klíče od drahého kamrlíku, kde nebyla peřina ani internet, a koupelnu jsem sdílel s jiným bratrem křesťanem. Podobným chladem se obestřela i stará Sorbonna, kam jsem pěšky docházel na semináře. Sochy z mramoru se zlacenými jmény na mě hleděly zvysoka, zatímco uklízečka obsesivně stírala mopem mé stopy.
A přece jsem nechtěl zběhnout k české menšině. Bloudil jsem raději po čtvrtích plných přistěhovalců a učil se jejich mimikry, abych působil víc jako bohém než Čech, jako člověk odnikud a odkudkoli. Teprve když zvony odbily devětkrát, vracel jsem se do své klauzury na postel bez peřiny, pod kabát, někdy i v botách.
Bratr se přihlásil na pražskou konzervatoř, ale skončil těsně pod čarou. Jeho životní cesty se omezily na třicet minut mezi Hradcem, kde zůstal žít, a Pardubicemi, kde našel práci a kapelu. Kvůli převážení bicích si velmi brzy pořídil Ford Focus Combi. Jakmile výjimečně dostal bubenickou zakázku v hlavním městě, auto mu chcíplo zhruba v půli trasy, změnilo se v dům. Postával u krajnice a čekal na odtahovou službu.
Toulal jsem se Paříží od všech jiných bratrů k nerozeznání, až se na mě z uličky ve čtvrti Pigalle usmála cizí žena. Byl to první úsměv, který mi zde někdo věnoval, navíc mi připomněla hrdinku Marianne, alegorické ztělesnění Republiky. A když ukázala prstem, ať jdu za ní, neváhal jsem ani vteřinu. Stoupali jsme do špinavých schodů, ona jako prapor vítězů a já, voják připravený zemřít. Tu se mě v mezipatře chopily dvě obludy; ona dál odcházela vzhůru, jako by o ničem nevěděla, jako by nezaslechla můj náhlý výbuch smíchu — Chcete mě okrást? Ale vždyť kromě posmrkaného kapesníku mi nemáte co vzít!
Věděl jsem, že teď už můžu kamkoli a na jak dlouho chci, že mi nic nehrozí, dokud se otáčejí kolečka na mém kufru. A jel jsem na rok do Bordeaux a na jaro do Athén, na podzim do Budapešti a na semestr do Lisabonu, vracel jsem se do špeluňky v Berlíně, dělal si přátele v Maghrebu, který byl kulturně na koni od Arabského jara, snil jsem o tom, stát se spalovacím motorem; a ze všech koutů jsem se vracel k rodinnému stolu do Hradce. Bratr mě, opřený o auto, většinou čekal už na nádraží. Když jsme se obejmuli, vypadalo to, jako by se dvě poloviny znovu spojily.
Autor je spisovatel a performer.