Bratr čas a sestry peníze

Odlidštěn studiem („mysleli jsme, že na školách zmoudříš, ale stal ses leda exotem“), homoerotickou zkušeností („kdy budou vnoučata?“), vírou v boha Eróta („věříš v porno?“), ale třeba i stážemi v evropských velkoměstech vnímal jsem tvůrčí práci jako v podstatě jedinou veselejší alternativu k sebedestrukci.

Autoservis

Když jsem v devatenácti vyhrál za šest minut rýmovaného slamu třicet tisíc, což bylo víc, než si oba rodiče vydělali za měsíc v charitě, naivně jsem se domníval, že se zvládnu jako umělec i uživit! Veršovat na Majálesu, zatímco nedočkavý kotel skanduje „Drž hubu, drž hubu, chcem Horkýže Slíže!“, utkat se v battlu se slovenskými rappery nebo stát na fontáně v obchodním centru Vaňkovka a zpívat chvalozpěvy na Václava Klause, ne že by takové kšefty neměly něco do sebe. Přinejmenším jsem tehdy uštědřil ránu své autorské ješitnosti. Časem mě ale omrzelo vypouštět své nápady jen tak do vzduchu, jeden večer zazářit, většinou v začouzeném klubu za litr na ruku, a ráno být zase nikdo. Konec jednoho slamera byl doprovázen sněním o knížce.

První „knížku“ jsem napsal v osamění na Erasmu v Paříži, neměl jsem tam tehdy internet ani blízkou duši. Nazval jsem ji pmmpa — dle prvního slova, jež jsem jako dítě vyslovil — a míchal jsem v ní žánr bildungsrománu s lyrickou ódou na vítr a úvahami o dějinách ropy. Bylo to psané tak složitě, svobodně a zároveň archaicky, že Beckettovy romány jsou vedle toho pohádky na dobrou noc. Potenciální nakladatel mi moudře rozmluvil, ať nic takového nevydávám. Byla to důležitá zkušenost jen pro mě, pro všechny ostatní by šlo o ztrátu času, pro něj navíc i o ztrátu peněz. A tak od té doby provází mé tvůrčí ambice riziko finanční sebevraždy.

Jindřich Štyrský: Bez názvu (1934)

Střídají se mi obvykle dvě fáze: buď se plně vložím do tvorby, anebo — když se zpravidla do několika měsíců ekonomicky vyčerpám (v lepším případě mi pouze vyprší stipendium) — nastoupím zpátky do nějaké sociální práce.

Jen vzácně se mi obojí podařilo skloubit, například když jsem při studiích DAMU držel noci a víkendy hlídku na chráněných bytech. Na rozdíl od spolužaček, které dřely na barech, jsem měl v pracovní době dovoleno spát. Jak příjemný pocit, když vám každá hodina spánku vydělá stokorunu čistého; s tím rizikem, že se někdo ve vedlejším pokoji zrovna mrská jako úhoř v záchvatech nebo si vás tajně chodí prohlížet zamilovaná autistka. Měnil jsem jednu dobu tři pracovní byty, školní kolej a mimopražský byt rodičů a bylo dobrodružné se vždy ráno rozpomenout, kde jsem a co mě čeká za plány. Jestli si můžu sednout nad rozepsanou esej, nebo mám někomu pomoci vyměnit tampón.

I proto jsou mé knížky tak útlé, jednou jedenkrát se mi podařilo pro sebe urvat celý rok a byla z toho novela. Debut o babičce jsem napsal ve čtyřměsíční nezaměstnanosti mezi promocí a domluvenou prací, s brigádou v letním kině. Za poslední knížku vděčím home officu v první vlně pandemie, kdy nám vláda zavřela nízkoprahový klub a bez klientů nebylo co dělat. Aspoň ta nejútlejší sbírka básniček vznikala organicky při práci, při přejezdech tramvají či v pauzách na oběd.

Snad by bylo rozumnější zůstat básníkem a nepouštět se do sfér, na které nemám… čas a peníze. Našel jsem svou díru na trhu — byla to černá díra! Útočiště ztracených iluzí, vagina dentata, jež magicky rozmělňuje vložené investice v neúspěch. Chci-li se ukonejšit cizím neštěstím, vzpomenu si na kamaráda sochaře, který učí sochařinu, píše články, pořádá komentované procházky, angažuje se v kulturní politice, prostě všechno okolo — jen ty sochy nedělá. Přesto je práv nazývat se sochařem. Zakázky nejsou, a kdyby si sám měl obstarat materiál na sochu… Slyším jeho sytý smích.

Dá se říct, že co jsem doteď vytvořil, je chabý odlesk toho, co bych mohl vytvořit, pokud bych k tomu měl podmínky? Jsem rovněž jedním z té české verze Vila-Matasovy „společnosti Bartlebyů“, kteří se ztotožňují spíše s tím, co zamýšleli a nevytvořili, než s těmi několika margináliemi od cesty? Nebo je to hloupá myšlenka?

Budapešť, 2019, literární rezidence (poprvé úspěšná žádost). Byt vybavený věcmi z Ikey, pár minut chůze od Budínského hradu. Druhý spisovatel v bytě přes den spí a vstává, když jdu spát; perfektně se doplňujeme. Mám všechno, co mi kdy chybělo ke štěstí, jen začít psát… Když ono to nejde. Narážím tentokrát už nikoli na překážky materiální, ale na překážky v sobě samém. A je mi do pláče, protože ani v těch nejlepších podmínkách nejsem schopen dostát svým ambicím.

Je to však očistný pláč. Není možné stát se umělcem ve smyslu nějakého ne-člověka! Jaká úleva, že nikdy nenapíšu bestseller; ještě bych ztratil vztah s tou každodenní mizérií, v níž stále chtě nechtě rozeznávám něco hluboce lidského… Série drahých podnájmů, lepení čtvrtúvazků, daně a pojištění, nekvalitní jídlo, četba v MHD, strach, že nemám prostředky na to se usazovat, sedimentovat v pevninu; radši se honím s větrem a sním o moři, s kruhy pod očima a čekáním na výplatní pásku.

Autor je spisovatel a performer.