„Smrtholka“ na Nilu
Ráno vstávám někdy i za svitu měsíce, v kuchyni brzy vrčí kávovar, kus koláčku na talíři a hned začíná můj den. Vždy překládám v ranních hodinách, když rodina ještě spí a na mě čekají postavy z překládaného románu, na které se těším. Tedy, někdy se tak docela netěším, dokonce se i některých románů bojím. Záleží na tématu a motivech.
Příběh páru a vývoj milostného vztahu z románu Možnosti milostného románu nejsou jako život holky, jejíž sestra spáchala sebevraždu, v románu Smrtholka od Lucie Faulerové, který momentálně překládám. Informace a statistiky o vraždách spolu s legračními scénami dvou sester, z nichž mladší skoncovala se životem, sled vzpomínek a obrazů odehrávajících se ve vlaku, pasáže poměrně krátké a oddělené zvuky soupravy, které jsou někdy těžko přeložitelné, nemluvě o novotvarech a zkomolených výrazech.
překladatelský seriál Na čem pracuju
To vše zabarvuje můj den a předurčuje moji náladu na dny následující, zasáhne i mé okolí, rodinu, přátele a kolegy v práci. Nevědí, co mě vlastně trápí, a nemůžu ani nemíním o tom s nimi mluvit. Nemůžu přece odhalit, oč běží: mám pocit, že to musí prožívat každý sám. Kdybych o románu, o příběhu, o postavách s někým mluvil, jako bych ho zradil a pokazil celý příběh. Mám pocit, že to je stále novorozenec v inkubátoru a je třeba ho ještě chránit před světlem, pečovat o něho, než půjde do rukou cizího čtenáře.
Khalid El Biltagi, foto: osobní archiv
Jde o schizofrenii překladatele, který stojí mezi dvěma světy a kulturami. Trápí ho spousta věcí. Na jedné straně jsem čtenář, který prožívá umělecký text a ví, že jde o fikci, na druhé straně jsem mediátorem, který je zodpovědný za tento text a jeho interpretaci v novém prostředí. Mediátorem, který se vtěluje do autora a postav a zároveň myslí na čtenáře překladu. Otázka vždy je, co měl na mysli autor originálu a jak to pochopí čtenář překladu ve svém poměrně odlišném světě s odlišnou kulturou. Jazyk je pochopitelně hlavním aparátem překladatele, se kterým pracuje a kterým řeší i metajazykové úrovně. Někdy přeruším úplné ticho ve své domácí kanceláři a náhle čtu nahlas některé pasáže a dialogy, snažím se zachytit kontext, tón, něco, co není napsané, ale je to skryté v textu.
Překladatelský proces je v Egyptě složitější než samotná tvorba
Smrtholka je kompozicí scén, většinou vzpomínek hlavní hrdinky Máry, která jezdí bezcílně vlakem, a přesto vypravuje v přítomném čase. Chybí jí jazyk amputovaný po elektrickém šoku. Pocit viny ji nutí pokoušet se o sebevraždu. Dialogy ze vzpomínek však uvádí v běžném srozumitelném jazyce až na zkomolené věty, které jsou těžko pochopitelné. Tyto případy a jiné úrovně narace tvoří velké výzvy pro překladatele.
Další problém je samotný název románu — jaký bude v arabštině? Bude to Smrtholka, nebo Morana? Nebo ponese jiný název, který se přizpůsobí překladu? Někdy se stane, že je třeba původní název románu upravit v překladu tak, aby co nejvíc zachytil a reflektoval duch původního názvu v novém kulturním prostředí. V případě románu Smrtholka zvítězil ale originální titul s malou obměnou, Smrt holky. Přesto mi tajemnější název Morana připadá přitažlivější.
Román je už přeložený a nyní je v rukách editorů a grafiků v nakladatelství. Dalším oříškem je obálka, tedy to, jak ji uvidí ilustrátor: jak on sám jako první čtenář bude koncipovat vizuální stránku románu a pokusí se ji vyjádřit obrazem, na to jsem velmi zvědavý.
Egyptský bohemista žijící v Káhiře, vystudoval bohemistiku a zároveň simultánní a konsekutivní tlumočení na Káhirské univerzitě Ain Shams. V letech 1992 až 1997 absolvoval doktorské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působil na katedře slovanských jazyků na univerzitě Ain Shams v Káhiře jako odborný asistent českého jazyka a dále pak jako lektor arabského jazyka na FF Univerzity Komenského v Bratislavě. V roce 2009 se vrátil do Káhiry, kde je docentem českého jazyka na fakultě Al Alsun Univerzity Ain Shams. Do arabštiny přeložil díla Milana Kundery (Nesmrtelnost), Miroslava Vernera (Pyramidy, tajemství minulosti), Václava Havla (Moc bezmocných), Zuzany Brabcové (Rok perel, Stropy), Petry Hůlové (Strážci občanského dobra, Paměti mojí babičce, Macocha), Hany Andronikové (Nebe nemá dno), Patrika Ouředníka (Europeana), Emila Hakla (O rodičích a dětech, Skutečná událost), Martina Vopěnky (Spící město, Můj bratr Mesiáš) aj.
Rok 2022 je pro České literární centrum (ČLC), sekci Moravské zemské
knihovny, rokem zaměřeným na literární překlad. Cílem je ještě více
zintenzivnit podporu překladatelů (zahraničních i domácích) a zvýšit
povědomí o jejich práci i poslání. Řada aktivit se bude vztahovat k
Mezinárodnímu dni překladu (30. září) i k předsednictví České republiky
Radě EU ve druhé polovině roku 2022. ČLC podpoří mj. překladatelské
workshopy, debaty o překládání a autorská čtení za účasti překladatelů
na půdě zahraničních i českých univerzit a veletrhů.