Návraty do Vidnavy

Kniha Návrat Petra Koťátka je souborem několika více či méně vzájemně souvisejících textů, vztahujících se vesměs k budově někdejší dětské ozdravovny (předtím kněžského semináře, respektive zajateckého lágru a také vojenského lazaretu) v pohraniční Vidnavě. Obálkou nenápadný, téměř „sešitový“ svazek zahrnuje na krátké kapitolky členěnou prózu, zaujímající nejrozsáhlejší část knihy, a vedle ní také čtyři přílohy, z nichž první dvě jsou krátkými dramaty, třetí je svéráznou replikou na veršovaný dopis od zvířete a poslední, opatřená podtitulem „čteme z náhrobní desky“, je krátkou básní. Tři oddíly nesou stejný titul jako celá kniha, zatímco příloha 1 je nazvána „Návaznosti“ a příloha 3 se jmenuje „Pes“. Nadto svazek obsahuje několik vizuálních doplňků: dvě černobílé reprodukované koláže Evy Koťátkové s některými motivy knihy (jednu přitom „rozptýlenou“ v obálce a jednu na velkém archu) a také volně vloženou barevnou fotografii vidnavského areálu na pohlednici Martina Poláka.

Petr Koťátko: Návrat
Druhé město, Brno 2021

Zejména vstupní „deník“, pocházející prý z dochovaných písemností vidnavského ústavu, je prezentován jako autentický dokument, a to dokonce do té míry, „že i případné prohřešky proti pravopisu je třeba přičíst na vrub pisatelům“. Úvodní „poznámka editora“ vysvětluje uspořádání souboru, včetně dalších zdrojů textu (například o začleněné hře „Návrat“ se říká, že byla nalezena na blogu revue Prostor, další texty pak „byly objeveny na stránkách časopisu A2 a v přírodozpytném spisku Úvod do zoologie“ a podobně). Od prvních řádků je tak zřejmé, že by se čtenář měl mít na pozoru: zdánlivě poctivý faktografický přístup bude zřejmě jen hávem, do něhož je obalena již osvědčená Koťátkova fabulace (srovnej například Úvod do zoologie — 1999, Wormsův svět — 2009 a další), ba v tomto případě dokonce vynalézavá mystifikace, rozehrávaná v souvislosti se zmíněnou budovou. 

Těžiště jednoduchého, zčásti variovaného příběhu je umístěno v úvodní mininovele „Návrat“. Hlavní hrdina Petr Maul jednoho dne obdrží dopis, který ho informuje, že „vycházka vypršela“ a že se má neprodleně vrátit zpět. I další vývoj je kafkovský: Maul (znovu) podstupuje ne úplně jednoduchou cestu do Vidnavy, setkává se se svými bývalými spolubydlícími, podrobuje se lékařskému vyšetření a terapii a snad i jakémusi trestu. Nezvyklá narace střídající v rychlém sledu ich- a er-formu má přitom odrážet jeho ne zrovna dobrý duševní stav: v první až sedmé kapitole se tak objevují čtenářsky komplikované věty, vztahující se přes gramatické obměny vždy k témuž subjektu (například „Pak bušil tak, až mi zmodrala ruka. Na Maula z toho přišla náhlá slabost. Vzápětí se mi podlomily nohy.“). Schizofrenní rozdvojení vypravěčovy osobnosti se pak poněkud projasní od chvíle, kdy mu lékař podá pilulku. V pokračujícím deníkovém záznamu se poté dovídáme o různých dalších, surrealistickou atmosférou prodchnutých příhodách, které Maul v léčebně zažívá (průzkum zašlých interiérů a inventáře, nalezení tajného vzkazu, cesta do suterénu, psaní a čtení deníku, rozhovor s uvězněnou slepicí až po zahradní slavnost, v níž defilují postavy z různých údobí vidnavské stavby — s touto částí je pak bezprostředně spojena poněkud makabrózní „divadelní hra“ „Návaznosti“). S každou další kapitolou, respektive přílohou se rozmlžuje vědomí o čase a příčinných souvislostech událostí — není například zřejmé, za jakých okolností Maul ozdravovnu opustil, je dokonce možné, že „odtud nikdy neodešel a dodnes bloudí chodbami suterénu“, v dramatu se dokonce zmiňuje, že se sem vrací po padesáti letech a podobně. Nemůžeme si být tedy jisti ani věkem hrdiny, jeho totožností, poměrem k vypravěči,  ba ani tím, zda je ještě vůbec živ. Zcela vyloučena není takřka žádná hypotéza, ani ta, že vše je jen jakýmsi Maulovým snem, popřípadě jakýmsi zásvětním divadlem, během nichž se hrdina potkává s někdejším osazenstvem ústavu. Logik Koťátko si s námi zkrátka pohrává…

Na tomto počinu je nápadná i jeho sebereflektivnost: přestože autor některé otázky přímo nezodpovídá, nelze mu upřít zájem o „správné“ interpretace textu. Proto mimo jiné pracuje s poznámkami pod čarou, často odkazujícími v rámci knihy či mimo ni (včetně několika odkazů na jiná Koťátkova díla). Objevují se též další více či méně zavádějící autorské paratexty, například prohlášení typu: „Správní rada vidnavské ozdravovny svěřila péči o nalezené písemnosti čtyřčlennému týmu ve složení: Petr Koťátko, Eva Koťátková, Markéta Othová a Martin Polák.“ a podobně. Pravdou však je, že někdy takové komentáře říkají leccos až příliš „polopatě“ — zmiňovaný „obsesivní motiv návratu“ je přece nepřehlédnutelný. Nadto se v nepojmenovaném (podle všeho autorském) doslovu znovu přibližuje žánrová i tematická stránka, stejně jako kýžené vyznění celku: 

Záznamy vstupují do neustálé konfrontace, navzájem se korigují, usvědčují se z neschopnosti či neochoty zachytit skutečný chod událostí nebo z nezřízených literárních ambic. Přesto opakovaně navozují otázku, jsou-li dílem různých pisatelů, nebo jedné osoby, která nahlíží (a znovu prožívá) vlastní příběh z různých perspektiv, splývá se svou rolí nebo se v ní nepoznává a kolísá i v hodnocení svého aktuálního stavu.

Co dodat?  Škoda jen, že z takto ambiciózního projektu, zahrnujícího i pár zmínek o současné „Velké pandemii“, jeho vykonstruovanost přes snahy o insitnost dost vyčnívá; postavy a situace jsou tu často jen instrumenty, s jejichž pomocí by se k vytyčenému cíli mělo dojít. Slezská budova s pohnutými dějinami, ale i prosvítající otázky lidské svobody jsou přitom nepochybně zajímavými náměty k literárnímu zpracování.