Festival iracionality

Klára Vlasáková: Praskliny
Listen, Praha 2020

Román Praskliny Kláry Vlasákové, redaktorky a dramaturgyně, patří k sebevědomým prvotinám. Autorka vstupuje do světa literatury textem mísícím prvky fantaskní a dystopické prózy a podává výraznou výpověď o naší současnosti. Dějem románu se prolíná několik základních společenských témat — jedná se o naznačené globální oteplování, automatizaci a robotizaci práce, neschopnost moderního člověka přijmout zodpovědnost za stav světa, individualismus, ale také (a to nejvýrazněji) o moc iracionality. Praskliny zkoumají lidstvo v období zlomu, v okamžiku, kdy se „něco“ děje. Ono „něco“ je reprezentováno bílou koulí, jež se jednoho dne snese nad louku u jakéhosi malého města. Koule, netečný hybatel změny, působí na své okolí magickou přitažlivostí — lidé se sjíždějí, aby tento předmět bez vlastností spatřili na vlastní oči, koule je předmětem debat, ale i vlastního mediálního života.

Postavy románu lze rozdělit do dvou skupin — na osoby individualizované pomocí jména a osoby charakterizované postavením ve světě, jako jsou Ředitelka, Manažer, Kazatel a další. Vypravěč v er-formě působí v roli nezúčastněného pozorovatele, který chladně registruje dění, nicméně v případě pojmenovaných postav — například Otto, Lara, Kristýna — umožňuje vhled do jejich zpravidla unaveného a jednotvárného vědomí.

Román nedisponuje jednou dějovou linkou, spíše se jedná o mozaiku různých příběhů a intermezz — více či méně propojených — s chybějícími díly. Je vlastně sympatické, že se autorka nepokouší o mechanické naplnění románového vzorce, ale že některé části vyprávění nechá poztrácené. Koneckonců v onom podivném bezčasí, v němž se s postavami pohybujeme, není prostor pro promazané soukolí příběhu. Zůstává zde dost místa pro záhady a domýšlení. Starý svět se hroutí, školy, nemocnice a podniky jako působiště lidí přestávají fungovat a skutečnost se odehrává v nekonečných mediálních výstupech, televizních debatách či v obřadech nově probuzené bizarní religiozity. Iracionalitu starého světa, tedy toho, který obýváme my (a chodíme v něm do práce, žijeme rodinné životy, konzumujeme), střídá iracionalita nová, dosud nepoznaná a nepoznatelná.

Tekutost, neuchopitelnost a beztvarost se v konečném důsledku týkají i vnitřního světa postav, jejichž proměna je manifestována výhradně v rovině vypravěče. Ony samy pak podle vnějšího klíče upadají do větší či menší letargie — podpořené zhusta užíváním otupujících psychofarmak. Otupělost se přenáší i do mezilidských vztahů a vše, čím postavy žijí, jejich vzájemné interakce, jakkoli výrazné, jako by se odehrávaly za mléčným sklem. To, co zpočátku působí značně sugestivně — efekt tíhy, neuchopitelnosti, vláčnosti světa —, přestane po čase působit; asi jako ona psychofarmaka.

V doslovu, ale i v některých jiných textech o románu Praskliny se můžeme dočíst o příbuznosti tvorby Kláry Vlasákové s literaturou Franze Kafky. Jakkoli se taková připodobnění zdají být spíše marketingovou záležitostí, v případě recenzované prózy lze nalézt styčný bod. Podobně jako Franz Kafka v Zámku vytváří totiž Klára Vlasáková román, který nelze dokončit, respektive jeho postavy nemohou nikdy ničeho dosáhnout — svět je příliš tekutý na to, aby bylo možné jej uchopit a vetknout mu smysluplný tvar (třeba bílé koule). Právě proto působí lehce nadějný konec románu poněkud rozpačitě.

Praskliny jsou odvážná, působivá, poučená próza, jejíž ambice však čas od času zvítězí nad románovostí.

A ještě poznámka na okraj: Klára Vlasáková se sice zřejmě náhodou, ale skvěle svou prózou trefila do současného virového festivalu iracionality. Možná naslepo, ale do černého.