Proměny novinářské etiky

Jedním z nejčastějších jevů, s nímž se v žurnalistice setkáváme, je zveřejňování informací dotýkajících se soukromí jednotlivců i skupin. Soukromí je ukotveno v našem lidství a má zásadně morální charakter. Pojem soukromí v sobě zahrnuje právo a potřebu každého jedince střežit si informace o sobě, chránit si vlastní teritorium, vlastní tělo, prožitky před zveřejňováním a zneužíváním. Rozsah prostoru, který označujeme jako naše soukromí, je podle filozofky Candace Gauthierové do značné míry dán mírou kontroly přístupu k informacím, jež se nás týkají.

I když je soukromí nezbytné pro každou lidskou bytost, nemůžeme je považovat za absolutní, protože je limitováno existencí člověka ve společnosti. Sociolog Zygmunt Bauman si v té souvislosti všímá paradoxu naplňování dvou potřeb, které je nemožné uspokojit současně, ale stejně obtížné je uspokojit každou zvlášť. Jde o potřebu sounáležitosti a potřebu individuality. První nás podle citovaného autora nutí vyhledávat silná a bezpečná pouta s jinými lidmi, což projevujeme vždy, když mluvíme nebo přemýšlíme o jednotě nebo o komunitě. Druhá nás směřuje k soukromí, tedy ke stavu, ve kterém jsme imunní vůči tlakům a nemusíme splňovat žádné požadavky. Děláme to, co má podle nás smysl, a jsme sami sebou. „Obě potřeby jsou naléhavé a mocné; tlak každé narůstá, čím méně je uspokojena. Na druhé straně však, čím více se přibližujeme uspokojení jedné potřeby, tím bolestněji pociťujeme, že druhá byla zanedbána. Zjišťujeme, že komunita bez soukromí je spíše útlak než sounáležitost. A že soukromí bez komunity je spíše osamělostí než stavem, kdy jsme sami sebou,“ uzavírá Bauman.

Právo na ochranu soukromí je pak zpravidla chápáno jako právo fyzické osoby rozhodnout se podle vlastního uvážení, zda vůbec, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem, mohou být informace z jejího soukromí zpřístupněny druhým (jde o pozitivní složku práva). Zmíněné právo v sobě zároveň zahrnuje ochranu proti neoprávněným zásahům do intimní sféry fyzické osoby ze strany jiných subjektů, včetně novinářů (jde o negativní složku práva). Obsahem předmětu práva na soukromí je intimní sféra života fyzické osoby tvořená skutečnostmi jejího soukromého života. V éře síťových digitálních médií (internetu, internetových vyhledávačů, sociálních sítí, nejrůznějších mobilních aplikací atd.) jsme svědky významného posunu ve vnímání obsahu pojmu soukromí. Nová média, resp. informace, které jsou jejich prostřednictvím jednotlivci ochotni o sobě sdělovat či sdílet, činí ochranu soukromí stále křehčí, potažmo obtížně vymahatelnou. Žijeme totiž v době a ve společnosti, v nichž mizí hranice, jež kdysi oddělovala soukromé od veřejného, a veřejné sdílení soukromí je bráno jako občanská ctnost, ba přímo povinnost.

Václav Moravec, foto: Česká televize

V uplynulých desetiletích navíc došlo v západních demokraciích k citelnému omezení soukromí jednotlivce s odkazem na nutnost snížení rizik teroristických hrozeb. V preventivním boji proti zločinu a teroru se žádá a prosazuje kamerový dohled, biometrické cestovní pasy, tělové scannery, odposlechy telekomunikační konverzace, datová úložiště atpod. Všechny tyto nástroje nechají mizet soukromí a stát si nenechá uniknout šanci znovu zasahovat do života a myšlení svých občanů, jež se tím nabízí. Filozof a teoretik médií Gilles Deleuze mluví o společnosti kontroly, v níž dohled neroste jako strom — vcelku pevně a vertikálně —, nýbrž spíše jako plazivý plevel. V návaznosti na tuto myšlenku si sociologové Kevin Haggerty a Richard Ericson všímají toho, že „asambláž dohledu“ zachycuje proudy tělesných dat, které přetváří ve vysoce fluidní a mobilní „datové dvojníky“. Současný dohled pak podle Baumana a Lyona pracuje na dálku jak v prostoru, tak v čase, obíhá národními státy v globalizovaném rozsahu. Paradoxem, který podle citovaných autorů charakterizuje naši dobu, je, že „kusým datovým dvojníkům“ se důvěřuje více než osobě, která vypravuje svůj vlastní příběh. „Dozorčí stát“, jak doplňuje filozof Konrad Paul Liessmann, je jednou z podob moderního státu, který „celoplošně útočí“ na základní lidská práva a svobody.

Prostor intimní sféry jedince, který označujeme jako soukromí, se tak z výše popsaných důvodů výrazně zúžil. Podle teoretika médií Clifforda Christianse by důsledky naší doby měly vést k celospolečenské debatě, zda je etický rámec týkající se problematiky soukromí úměrný rozsahu, protože „vymezení soukromí je daleko více než kdykoliv předtím již věcí společnosti jako celku a netýká se jen novinářů a žurnalistiky“. Je proto příliš zjednodušující a nespravedlivé připisovat žurnalistice a novinářům, čehož býváme poměrně často svědky, hlavní díl viny na současném stavu, který sociolog Anthony Giddens charakterizuje výstižným souslovím zásadní přestavba etiky osobního života.

Právo na soukromí se řadí mezi základní lidská práva a svobody, jež jsou obsaženy v Listině základních práv a svobod (dále jen Listina), která je součástí ústavního pořádku České republiky. Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručuje článek 7 Listiny. Článek 10 následně uvádí:

„Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“ Podle nálezů Ústavního soudu (dále jen ÚS) se základní právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména uplatňuje ve více sférách. Jde o sféru soukromou, společenskou, občanskou, profesionální, přičemž poslední tři lze označit za sféry sociální.

V soukromé sféře jde podle ÚS o ochranu soukromí, v jehož rámci se bezpochyby uplatňují právo na čest a dobrou pověst. „Zásadně je však věcí každého, co a v jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět. Jinými slovy, v tomto segmentu zpravidla platí naprosté informační sebeurčení,“ konstatoval 15. května 2012 soud ve svém nálezu a dodal: „Sféra sociální, občanská a profesionální reflektují sociální povahu základních práv, resp. odrážejí fakt, že jednotlivec žije ve společenství a vstupuje s ostatními jeho členy do komunikace, přičemž skrze své chování, ba dokonce skrze své samotné bytí ovlivňuje ostatní členy společenství. V této druhé sféře již neplatí naprosté informační sebeurčení, jinými slovy, do této sféry lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu.“ ÚS ve své judikatuře připouští, že sociální sféry mohou být narušeny proporcionálními zásahy veřejné moci — a to za účelem ochrany zájmů společenství.

Je-li řeč o ochraně soukromí, resp. o normativním rámci, který tuto ochranu zaručuje, nemůžeme ponechat stranou článek 12 Listiny, zajišťující ochranu obydlí: „Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon. Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy.“ Součástí našeho soukromí je i listovní tajemství či tajemství jiných písemností a záznamů. To je zakotveno v článku 13 Listiny: „Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.“ Základní lidská práva, včetně práva na soukromí, vycházejí podle soudce a právního teoretika Jiřího Grygara z univerzální identity lidské bytosti a jsou založena na základě rovnosti všech lidských bytostí. Jednotlivec je podle citovaného autora vůči státu objektem nebo poživatelem ochranného ustanovení daného základního lidského práva. Podrobněji je právo na soukromí (resp. ochrana osobnosti) v českém právním řádu ošetřeno v občanském zákoníku či zákoně o ochraně osobních údajů.

O porušení práva na soukromí můžeme mluvit nejen ve chvílích, kdy někdo neoprávněně získává informace o skutečnostech soukromého života jiné osoby, ale i tehdy, pokud tyto informace dále rozšiřuje, což je problém, s nímž se často setkávají ve své práci i novináři. Není pochyb o tom, že narušení soukromí může lidského jedince zranit či poškodit. Jak upozorňuje již citovaný Christians, k právu na soukromí bychom proto měli přistupovat „především z hlediska obecné morálky, nikoliv jen a pouze z hlediska profesních norem“.

Postupem času se stalo v žurnalistice rozšířenou praxí, že právo na ochranu soukromí prolamují novináři obvykle u osob veřejného zájmu či ve veřejném zájmu. Vymezení těchto pojmů ovšem není v žurnalistice jednoznačné, nabývá mnoha podob (například podle kulturního kontextu či tradice národní žurnalistiky), a proto nelze najít shodu na jedné univerzální definici. Za osoby veřejného zájmu bývají zpravidla označovány osoby pohybující se ve veřejné sféře či placené z veřejných zdrojů (tzn. politici, vysocí státní úředníci, umělci, sportovci apod.). Veřejným zájmem se následně rozumí, jak vyložíme ve třetí kapitole, odhalování vážného přestupku či zločinu, ochrana veřejného zdraví a pořádku, odhalování vědomého uvádění veřejnosti v omyl (ze strany jednotlivců či institucí), odhalování firemní chamtivosti (nečestné jednání institucí v ekonomické sféře) a obhajoba veřejného zájmu při zachování svobody slova a svobody médií.

Míru rozsahu informací ze soukromého života osob veřejného zájmu přenechávají právní řády zpravidla soudní praxi. Podle již citované judikatury ÚS tvoří vnější okraj sociální sféry jednotlivce tzv. veřejná sféra. Jde o tu část života jedince, kterou může vnímat anebo brát na vědomí každý. Ve veřejné sféře neexistují podle názoru ústavních soudců prakticky žádná omezení pro šíření pravdivých faktů z ní: „Je zřejmé, že tato sféra lidského života se zcela kryje s profesionální sférou osob působících ve veřejném životě.“

Problematické, či dokonce nežádoucí je narušování soukromí v případech obětí, ale i pachatelů trestných činů. Prostor, který novináři a vlastníci médií vyhrazují zpravodajství o kriminalitě, a převažující způsob referování o kauzách kriminální povahy posouvají hranice ochrany soukromí. I když se rozsah zpravodajství o kriminalitě v jednotlivých typech médií výrazně liší, zprávy o trestných činech mají v konkurenci jiných témat větší šanci být medializovány, protože lépe obstojí v systému zpravodajských hodnot. Podle této teorie (srov. Galtung, Ruge, 1981; Ruß-Mohl, 2003; McNair, 2004; Trampota, 2006; Moravec, Paulík 2011) právě zpravodajské hodnoty určují, které děje či události odehrávající se na celém světě si vyberou novináři ke zpracování. Mezi hlavní zpravodajské hodnoty patří: aktuálnost (popř. novost), překvapivost, blízkost, relevance, konání elit, prominentnost, personalizace, pocitová hodnota, odchylka od normálu atd. Zpravodajská média, která sebe sama označují za seriózní, zpravidla věnují zpravodajství o kriminalitě menší část prostoru než média, která jsou řazena do kategorie bulvární.

Vychází v nakladatelství Academia.