Studenti v hlavní roli

Studentský život a studentské problémy se objevují v literatuře jako častější téma od konce 19. století do konce první republiky. Literární student vystupuje jako ústřední postava v románech o sociálních otázkách — studentská bída, vysoké procento úmrtí na tuberkulózu, studentské sebevraždy. Nejvýraznější je prozaické dílo Viléma Mrštíka Santa Lucia (1893), v níž zklamaný chudý student umírá na tuberkulózu. Jako odpověď na tragické vyznění Mrštíkova románu můžeme číst román Antonína Sovy Výpravy chudých: z kroniky osamělého studenta (1903), kde protagonista dokáže překonat počáteční nesnáze. Doboví čtenáři se s tématem studentské bídy setkávali také v žánrových obrázcích Matěje Anastasii Šimáčka Ze zápisků phil. stud. Filipa Kořínka (1893—1897). V německojazyčné literatuře z českých zemí je chudý student tématem například v románu Jacoba Julia Davida Am Wege sterben (1899, česky Smrt na cestě, 1911).

Politika a ženy

České studentstvo se zhruba od 80. let více a více zapojovalo do diskuse o národních, sociálních, politických a dalších otázkách. Studentské pokrokové hnutí, které se silně angažovalo při nepokojích v devadesátých letech (tábory lidu, proces s tzv. Omladinou, nepokoje v prosinci 1897), mělo organizační základ především v Akademickém čtenářském kroužku (po jeho zákazu pak ve spolku Slávie) a v okruhu kolem Časopisu českého studentstva (1. ročník 1889). Radikálnost a aktivita studentstva, byť ideově nejednotného, narůstala s každým omezením jeho činnosti, až přesáhla hranice univerzity a vstoupila do politiky.

Politická a společenská témata (například ženské studium) nalezneme v románu Josefa Laichtera Za pravdou (časopisecky od 1895 v Květech, knižně 1898), cyklu románů Viktora Dyka Akta působnosti Čertova kopyta a v románech Dykových generačních souputníků Jiřího Mahena (Kamarádi svobody, 1910), u Zdeny Háskové (Mládí, 1909) či Josefa Matějky (Duše pramenů, 1911). Problémy fyzického a duševního zrání fikčních studentů v době plné nových názorových proudů můžeme sledovat například při četbě románu Jiřího Karáska ze Lvovic Bezcestí (1894) či Františka X. Svobody Probuzení (1893).

Sdružování

U pražských německých studentů zhruba od roku 1848 až po druhou světovou válku sílí tradice sdružovat se ve studentských spolcích, korporacích a buršenšaftech. Korporace byly vnímány jako elitní spolky, což souviselo s dlouhotrvající výsadou nosit zbraně, které byly jinak privilegiem šlechty. Ideálem byly šermířská zručnost, odvaha, síla a tělesná zdatnost. Skupinová identita německého korporačního studenta se navenek demonstrovala spolkovými barvami na čepici a šerpě a skupinovými rituály, k nimž patřilo například pravidelné korzování „ve štrúdlu“ po Praze — což čeští studenti považovali za provokaci.

Život pražských německých studentů se jako téma objevuje zvláště v románech moravského německojazyčného spisovatele Karla Hanse Strobla Die Vaclavbude (1902), Der Schipkapaß (1908) a Das Wirtshaus zum König Przemysl (1913). Studentský život v korporacích a buršenšaftech tematizují také romány od Antona Schotta Die Asgarden. Ein Prager Studentenroman (1909), od Maxe Hornera Fuchs Schwertner. Ein Studentenroman nach dem Schauspiel (1910) či Der ewige Lenzkampf. Ein Studentenbuch aus alter und neuer Zeit (1913) od Rudolfa Hohlbauma.

V roce rozdělení pražské univerzity (1882) byly dvě třetiny pražských studentů Češi a výuku v němčině chápali jako křivdu. Zvažovalo se více variant řešení — například přidat české stolice nebo zřídit paralelní fakulty pod jedním rektorátem. To odmítli především Němci, kteří se oprávněně obávali další čechizace. Císař musel při řešení problému postupovat diplomaticky, proto ve výnosu mluví nikoli o rozdělení, ale o „dvou nových universitách“, přičemž kontinuitu přiznal oběma. To nezabránilo tomu, aby nové hádky o kontinuitu, insignie a inventář univerzit neprobíhaly v souvislosti s ustanovením lex Mareš (1920) a později při jeho realizaci (tzv. insigniáda 1934).

Pro dnešního čtenáře může být zajímavé číst souběžně román Karla Hanse Strobla Die Vaclavbude (1902) a Viktora Dyka Prosinec (1906). Oba romány nesou autobiografické rysy, literárním zpracováním studentského milieu a prosincových studentských bouří v roce 1897 pak nabízejí pohledy z české a německé perspektivy.

Nejen vysokoškoláci

Po první světové válce se v české literatuře mnohem výrazněji prosazuje téma středoškolských studentů, které již dříve otevřel Fráňa Šrámek Stříbrným větrem (1910). Nejvýraznějšími tématy středoškolských románů jsou konflikt studenta s autoritářským přístupem profesorů a puberta a fyzické zrání, například v románech Miroslava Bedřicha Böhnela (Nemravní 1920, Rašení 1928) nebo Emila Vachka Puberta (1934, původně jako Cestou do nebe 1921), který v románu líčí zničující sexuální vztah oktavána s pražskou prostitutkou. Druhou tematickou linii známe spíše z filmových přepisů: oblíbené prvorepublikové „študácké komedie“ — adaptace próz Jaroslava Žáka (Škola základ života 1938, Cesta do hlubin študákovy duše 1939, obojí v režii Martina Friče) či Viléma Neubauera (Sextánka, režie Josef Medeotti-Boháč, 1927; v režii Svatopluka Innermanna, 1936; a Filosofka Mája, režie Oldřich Kamínek, 1928).

V české německojazyčné literatuře můžeme pojetí středoškolského tématu srovnat s dílem Roberta Musila Die Verwirrungen des Zöglings Törless (1906, česky Zmatky chovance Törlesse, 1967), kde student kadetky trpí sexuálním zneužíváním ze strany spolužáků, nebo Friedricha Torberga Der Schüller Gerber hat absolviert (1930, českyStudent Gerber maturoval, 1938), kde profesorská šikana dovede studenta až k sebevraždě.

Nacionalismus

V souvislosti se zesilováním německého nacionalismu dochází na začátku 30. let 20. století k (re)aktualizaci německého žánrového pojmu Studentenroman — v této interpretaci jsou upřednostněny motivy nacionálního boje Čechů a Němců na českém území. Zde můžeme jmenovat román Karla Hanse Strobla Die Flamänder von Prag (1932, šlo o přepracování románu Der Schipkapaß z roku 1908), vydaný v karlovarském německém nacionalistickém nakladatelství Adam Kraft Verlag. Mezi po válce zakázané romány, v nichž se objevují postavy německých studentů, patří Der Puchner. Ein Grenzlandschicksal (1931) od Wilhelma Pleyera, Männer von Morgen (1936) od Rolfa Haina či Alle Wasser Böhmens fließen nach Deutschland (1936) od Franze Bodenreutha. Zatímco tedy české prózy o studentech tíhnou v meziválečném období k individuálnějším tématům, můžeme v německé literatuře z českého území sledovat nárůst politické angažovanosti.

Jak už je zmíněno v úvodu, v letošním roce si kromě třicátého výročí sametové revoluce připomínáme také osmdesát let, která uběhla od osudových událostí v roce 1939, spojených s demonstracemi, uzavřením českých vysokých škol a tragickou smrtí jednoho ze studentů, Jana Opletala. Na základě těchto událostí byl v roce 1941 vyhlášen Mezinárodní den studenstva. A právě proto tento přehled končí symbolicky ve 30. letech minulého století a německým nacionalismem.