Štěpán Hrdina naší doby
Útlá kniha redaktora, publicisty a prozaika Ondřeje Horáka Nebožtík přináší typ literárního hrdiny, kterého má čtenář od začátku plné zuby. Úspěšný literát s neméně literárním jménem Štěpán Hrdina (tak se totiž jmenoval Joyceův román, později přepracovaný v Portrét umělce v jinošských letech) představuje znuděného sebestředného hochštaplera, zaměřeného především na budování vlastního obrazu.
Je spisovatel, nic ale nepíše a žije z toho, co už vytvořil, pohrdá lidmi, ale zároveň potřebuje jejich obdiv. Téměř nečte, a tak svou omezenost maskuje schopností rychle se vytasit s vhodným citátem, navíc je líný, pohodlný, věčně nespokojený a ukňouraný… Reprezentuje tak domácí variantu zbytečného člověka.
I když se jedná o postavu značně zkarikovanou, nelze jí upřít kus věrohodnosti a bohužel ani aktuálnosti. Štěpán Hrdina je produktem současnosti, již charakterizuje snadnost uspokojení — v jídle, sexu nebo třeba cestování, ale i mělkost a povrchnost vyplývající mimo jiné z možnosti snadno sdílet zážitky, myšlenky či pouhá hnutí mysli, především na sociálních sítích. To je totiž jedna z mála Štěpánových motivací k aktivitě. Virtuální obraz jeho života, alespoň dle jeho prožívání soudě, překonává skutečnost.
Kniha je do určité míry koncipována jako cestopis — se Štěpánem se potkáváme v Oslu na stipendijním pobytu, vrátíme se s ním do Prahy, navštívíme Krakov či Osvětim. Všude kráčíme po velmi konkrétních místech, ulice či zákoutí mají jména, hledíme na ně ovšem společně s protagonistou z chladného odstupu, přes clonu nudy, únavy či drobných bolístek a znechucení. Všechna místa jsou pouze dočasnými zastávkami ve Štěpánově pozvolném útěku od sebe sama.
Pokud bychom ale zůstali jen v rovině reflexe hrdinovy dekadentní duše, text by se vyčerpal o mnoho dříve než na poslední straně. Je nepochybné, že něco musí být v kontrastu k pozici hlavního hrdiny. Proti Štěpánovu poněkud tupému přežívání stojí vitalita dávné dětské kamarádky a příležitostné milenky Jindřišky. Zásobuje jej citáty a literaturou, je ale také spojkou s dalším plánem novely, kterým je kritický dialog o schopnosti současné literatury dotknout se skutečně zásadních témat. A tady, zdá se, získávají navrch fakta před fikcí — Snyderova Černá zem před Littellovými Laskavými bohyněmi, život Raoula Wallenberga před Štěpánovým živořením.
Novelu Nebožtík je tedy možné číst i jako metaromán o možnostech literatury. Obsahuje mnohé aluze či přímo citace děl různého významu i hloubky — například Pera Pettersona či Imre Kertésze —, drobné žánrové odbočky, jako popisně „průvodcovské“ pasáže ulicemi evropských měst, hovory postav o literatuře a mnohé další. Na druhou stranu lze Nebožtíka chápat také jako nepolitickou společenskou satiru. Kolik skutečných Štěpánů Hrdinů se okázale dusí v „bahnité tůni“ domácího literárního provozu, aby zároveň přijímali jeho pocty či nabídky na stipendia?
Oproti předchozí próze Dvořiště je Ondřej Horák v Nebožtíkovi umírněnější, až téměř nevýbojný. Ve fabuli se omezuje na sled momentek ze Štěpánova života, ostatní postavy jsou spíše ornamenty jeho jinak prázdného vnitřního světa — platí to zejména o ženách a jejich hlavní úloze vyspat se s přesyceným hlavním hrdinou. Exotičnost a satirický náboj dodává novele především jistá exkluzivita Štěpánova povolání, jež jej nutně dostává do méně obvyklých kulis, ať už jsou to nakladatelské večírky či tvůrčí pobyty.
Text funguje především tam, kde pracuje s prototypem rozmazleného samožera, politováníhodného hrdiny naší doby, bez nějž se ovšem svět snadno obejde. Totéž lze bohužel říci i o samotné próze, jež celkem nevzrušivě, nicméně s několika přesnými postřehy a zábavnými okamžiky uplyne bez zanechání hlubší stopy.
Ondřej Horák: Nebožtík, Akropolis, Praha 2017