Rozprava o štěstí

Jedním z velkých tajemství štěstí je schopnost usměrňovat své touhy a milovat to, co máme. Přirozenost, jež vždy usiluje o naše štěstí (a přirozeností myslím vše, co je instinktivní a iracionální), nám poskytuje pouze touhy, které odpovídají našemu stavu. Touhy přirozeně postupují v krocích: kapitán infanterie touží být plukovníkem, a není zarmoucený, že neřídí celá vojska, i kdyby cítil, že k tomu má schopnosti. Duch a myšlenky mají za úkol podpořit moudrou střízlivost přírody. Jsme šťastní, pouze když jsou naše touhy uspokojeny, a můžeme si dovolit toužit pouze po tom, čeho dosáhneme bez velkého úsilí a práce. Zde lze pro své štěstí udělat velmi mnoho. Milovat to, co vlastníme, umět se z toho radovat, užívat si výhody svého postavení, příliš se nedívat na ty, kteří nám připadají šťastnější, snažit se vylepšit svou vlastní situaci a získat z ní co nejvíce — to bychom měli nazývat štěstím.

Domnívám se, že podávám dobrou definici, když tvrdím, že nejšťastnější z lidí je ten, kdo si nejméně přeje změnit své postavení. Abychom si užili štěstí, musíme se vyhnout nebo se vyléčit z nemoci jiného druhu, jež je jeho naprostým opakem a objevuje se až příliš často, a to neklidu. Tento stav ducha se příčí každému potěšení, a tudíž i všem druhům štěstí. Lékem na neklid je dobrá filozofie, tzn. pevné přesvědčení o tom, že jediné, co máme na světě činit, je usilovat o štěstí. Řádné mysli, které rozumějí principům a důsledkům, touto nemocí téměř nikdy netrpí.

Podle filozofů i podle rozumu existuje jedna velmi iracionální vášeň, která nás však může učinit šťastnými, i když její motiv může být skrytý, dokonce i ponižující, a sám by měl stačit k tomu, abychom se z této vášně vyléčili: jedná se o hráčskou vášeň. Je štěstí, jestliže ji dokážeme ovládat a odložit na dobu, kdy budeme potřebovat útočiště, tedy na stáří. Láska ke hře má jistě zdroj v lásce k penězům. Neexistuje jedinec, pro kterého by hra o veliké peníze (takové, které by změnily stav našeho majetku) nebyla zajímavá.

Naše duše touží, aby na ni působila naděje nebo strach; štěstí způsobují pouze věci, které ji nechají zakusit vlastní existenci. Právě hra nás neustále přivádí do sporu s těmito dvěma afekty, a udržuje tak duši v rozpoložení, jež je jedním z hlavních principů štěstí, které v sobě máme. Požitek ze hry mne často utěšil ve smutku, že nejsem bohatá. Myslím, že mám dostatečně řádnou mysl na to, aby mi ke štěstí postačil majetek, který by někdo jiný mohl považovat za průměrný. V případě bohatství by pro mě hra byla zbytečná, alespoň jsem o tom pochybovala. Tato myšlenka mne vedla k přesvědčení, že radost ze hry byla způsobena mým nedostatečným majetkem a měla mě v této situaci utěšit.

Émilie du Châtelet, autor: Maurice Quentin de La Tour

Je jisté, že tělesné potřeby jsou zdrojem smyslových požitků, a jsem si jistá, že průměrný majetek přináší více potěšení než celkový nadbytek. Jedna krabička na šňupací tabák, jeden kousek porcelánu nebo nábytku mi přináší skutečnou radost. Kdybych jich ale měla třicet, jednatřicátá by mi byla lhostejná. Naše záliby jednoduše slábnou, když cítíme jejich naplnění, a je třeba děkovat Bohu, že nás drží v nezbytném nedostatku, abychom si své záliby zachovali. Proto se král často nudí, proto je pro něho nemožné dosáhnout štěstí, pokud mu ovšem nebesa neposkytla dostatečně velkorysou duši, která je schopna požitků patřících k jeho postavení, tedy možnosti uskutečnit šťastnými velké množství lidí. Pak by se ovšem tento stav stal prvním mezi všemi nejen na základě moci, ale i štěstí.

Pravila jsem, že čím více naše štěstí záleží na nás, tím je jistější. Přesto právě vášeň, která může poskytnout největší požitky a učinit nás nejšťastnějšími, nechává naše štěstí zcela napospas druhým lidem. Je zřejmé, že mám v úmyslu hovořit o lásce.

Tato vášeň nás pravděpodobně jako jediná může vést k touze po životě a k tomu, abychom za svou existenci děkovali stvořiteli přírody, ať už je to kdokoliv. Lord Rochester má jistě pravdu, když říká, že bohové přidali do kalichu života nebeskou kapku, abychom jej snášeli statečně:

Je třeba milovat, právě to nás drží: neboť bez lásky je smutné být člověkem.

Pokud vzájemná náklonnost, šestý smysl, jenž je nejjemnější, nejkřehčí a nejvzácnější ze všech, spojí dvě duše, které jsou stejně citlivé vůči štěstí a požitku, vše je řečeno a ke štěstí už není potřeba nic dalšího. Na ostatním nezáleží, jen zdraví je zde potřebné. Musíme zapojit všechny schopnosti duše, abychom se radovali z tohoto štěstí. Když pak štěstí ztrácíme, musíme na život rezignovat, a buďme si jistí, že Nestorovy roky nejsou nic v porovnání s čtvrthodinou podobného požitku. Je správné, že je vzácný. Pokud by byl obvyklý, bylo by lepší být člověkem než bohem, alespoň podle toho, jak si boha dokážeme představit. To nejlepší, co můžeme udělat, je přesvědčit se, že takové štěstí není nemožné. Přesto nevím, zda vůbec někdy láska spojila dvě osoby, které by byly do té míry určeny jedna pro druhou, že by nikdy nepocítily nasycení svých rozkoší ani odcizení, k němuž vede jistota, lhostejnost a vlažnost rodící se ze snadné dosažitelnosti a dlouhého trvání vztahu, jehož iluze se nikdy neztratí (neboť kdy máme více iluzí než v lásce?); vztahu, jehož zápal by byl nakonec stejný v rozkoši i osamocení a jenž by dokázal odolávat neštěstím i požitkům.

Srdce, které je schopné podobné lásky, stvoření duše tak jemné a pevné, by možná vyčerpalo božskou sílu — takové se rodí jedno za století. Zdá se, že vytvořit dvě by bylo nad síly božstva — nebo kdyby je snad vytvořilo, žárlilo by na jejich požitky při vzájemném setkání. Láska nás však může obšťastnit jednodušším způsobem, jemná a citlivá duše je šťastná jen díky radosti, že může milovat. Nechci tím říci, že můžeme být naprosto šťastní, když milujeme a současně nejsme milováni. Tvrdím, že i když naše představy o štěstí nejsou zcela naplněny láskou toho, koho milujeme, požitek, který zakoušíme, když se zcela oddáme svému něžnému citu, nám ke štěstí může stačit. A pokud má navíc duše štěstí, že je schopna iluzí, je nemožné, aby se necítila více milována než ve skutečnosti. Musí tak milovat, aby milovala za dva a vřelostí svého srdce nahradila to, co doopravdy jejímu štěstí chybí. Je jistě třeba, aby se citlivá, aktivní a temperamentní osoba vypořádala s nedostatky svých vlastností — nejsem si jistá, zda je mám označit jako dobré či špatné. Věřím však, že každý jedinec by je přijal za své, ať už je jakýkoliv. První vášeň natolik vyvede duši z míry, že není přístupná úvahám ani uměřenosti, a tím si jistě může způsobit velký žal. Avšak největší problém spjatý s přehnanou citlivostí spočívá v tom, že je nemožné, aby byl někdo, kdo natolik intenzivně miluje, milován na oplátku. Neexistuje snad člověk, jehož náklonnost by přítomností podobné vášně neslábla. Člověku, který ještě dobře nezná lidské srdce, se to jistě musí zdát podivné. Pokud však budeme jen trochu uvažovat nad tím, co nám říká zkušenost, pochopíme, že abychom si dlouho uchovali srdce svého milého, je třeba, aby byl pod vlivem naděje a obav. Avšak vášeň, již jsem právě vylíčila, způsobuje, že ztratíme sami sebe a veškeré dovednosti. Láska prýští všemi směry, na počátku vás zbožňuje — jinak to nelze —, avšak brzy jeho jistota, že je milován, a únava z toho, že druhá osoba vše předvídá, neštěstí, které plyne z absence obav — to vše ničí jeho zájem. Takové je lidské srdce, a nemyslete si, že ze mě mluví hořkost. Já jsem skutečně dostala od Boha jednu z těch jemných a pevných duší, které nedokáží zastřít ani mírnit své vášně, jež neznají otupění ani znechucení a které odolají všemu, i jistotě, že již nejsou milovány. Byla jsem však deset let šťastná díky lásce člověka, jenž uchvátil mou duši. Deset let jsem strávila v jeho blízkosti bez jediného okamžiku odporu či omrzelosti. Když věk, nemoci a možná i snadno dostupné požitky oslabily jeho náklonnost, dlouho jsem si ničeho nevšimla. Milovala jsem za dva, celý čas jsem trávila s ním a mé srdce, které nic netušilo, mělo potěšení z lásky a z iluze, že jsem také milována. Je pravda, že jsem své velmi šťastné rozpoložení poté ztratila, a stálo mne to mnoho slz. Je třeba velkých otřesů, abychom rozbili podobné okovy. Rána v mém srdci dlouho krvácela, postěžovala jsem si a všechno jsem odpustila. Byla jsem dostatečně spravedlivá na to, abych si uvědomila, že mé srdce je snad jediné na světě, které je tak stálé, že odolá síle času. Kdyby stáří a nemoci zcela neuhasily jeho touhy, možná by mi ještě patřily a láska by mi jej přivedla zpět. Jeho srdce, již neschopné lásky, ke mně nakonec chovalo nejdražší přátelství a obětovalo by pro mne život. Jistota, že se jeho zájem a vášeň nevrátí — dobře vím, že se to nestává —, pomalu přivedla mé srdce ke klidnému přátelství. Tento cit, společně s vášní pro studium, mne činil dostatečně  šťastnou.

Jak však může být citlivé srdce naplněno tak poklidným a slabým pocitem, jako je přátelství? Nevím, zda máme doufat a přát si setrvat v tomto rozpoložení, v jakési apatii, které je obtížné dosáhnout. Jsme šťastní pouze díky intenzivním a příjemným pocitům, proč si tedy odpírat ty nejsilnější a nejpříjemnější ze všech? Avšak to, co jsme zakusili, myšlenky, ke kterým jsme se museli uchýlit, abychom dovedli své srdce do stavu apatie, úsilí, které nás to stálo, vedou nutně k tomu, že máme obavu opustit stav, který není nešťastný, abychom trpěli pro neštěstí, které by se však kvůli věku a ztracenému půvabu stejně stalo nepotřebným.

Jak krásné myšlenky, řeknete možná, a jak užitečné! Uvidíte, jak vám poslouží, pokud budete mít někdy zájem o toho, kdo se do vás zamiloval. Jestliže tyto myšlenky považujete za zbytečné, věřím, že se mýlíte. Od věku třiceti let nás vášně již neuchvacují se stejnou prudkostí. Věřte, že bychom odolali svým zájmům, pokud bychom se skutečně snažili a byli přesvědčeni o tom, že by nás vedly k neštěstí. Necháme se jimi unést jen proto, že nejsme zcela přesvědčeni o jistotě těchto maxim a stále doufáme, že budeme šťastní. A máme ve svém přesvědčení pravdu. Proč se připravit o naději na štěstí, navíc na to nejintenzivnější? I když si nemáme zakazovat naději, nesmíme se mýlit ve způsobech, jak štěstí získat. Přinejmenším zkušenost by nás měla poučit, že máme spoléhat na sebe a nechat vášně sloužit štěstí. Můžeme na sebe spoléhat do jisté míry, nejsme určitě schopni všeho, dokážeme však mnohé. Dále tvrdím — a nebojím se, že bych se mýlila —, že neexistuje vášeň, kterou by nešlo překonat, pokud si skutečně myslíme, že by vedla jen k našemu neštěstí. V mládí nás mate to, že nejsme schopni reflexe a nemáme žádné zkušenosti. Domníváme se, že doženeme ztracené blaho tak, že je budeme stíhat. Ovšem když už máme zkušenosti a známe lidské srdce, víme, že čím více se za něčím honíme, tím více nám to uniká.

Jedná se o falešnou perspektivu, která se ztrácí, když si myslíme, že jsme ji dosáhli. Zalíbení je nezávislé na naší vůli, nenechá se vnutit a téměř nikdy je nelze znovu oživit. Čeho hodláte dosáhnout, když se necháte unést přitažlivostí, kterou má pro vás druhá osoba? Nespočívá snad štěstí v radosti z toho, že milujeme a jsme milováni? Bylo by tedy hloupé odmítnout podobný požitek ze strachu, že se můžeme v budoucnu stát nešťastnými, což by se možná stalo teprve až po období velkého štěstí, jež by budoucí neštěstí vyvážilo. Máte myslet na to, jak se uzdravíte, a ne na výčitky svědomí. Právě tak by se rozumný člověk musel červenat, kdyby neměl štěstí ve svých rukou a zcela je vložil do rukou jiné osoby.

Překlad Dagmar Pichova.

Vydává nakladatelství dybbuk.