Archeologie znaku

Sémiotika minulého: možnost historiografie myšlení o znaku

„Chceme‑li dnes dělat sémiotiku, měli bychom vědět, jak se dělala včera, i když se často maskovala za něco jiného.“

Umberto Eco

Každý obor, ať už jde o humanitní, sociální, nebo přírodní vědy, se snaží zakreslit mapu své historie, podívat se do své minulosti, vytěžit z minulých koncepcí nástroje pro své současné potřeby, vyrovnat se s dřívějšími koncepty, projít si hrdě dlážděné široké cesty a prozkoumat znovu slepé nebo zapomenuté uličky. Stejně tak je tomu i u sémiotiky, která navzdory tomu, jak by se mohlo zdát, nezačíná a nekončí na přelomu devatenáctého a dvacátého století u svých tzv. otců zakladatelů. Domnělá mapa je mnohem rozmanitější, plná záhybů, škrtanců a slepých míst. Tento text nemá rozhodně v úmyslu všechna tato místa zaplnit, záhyby narovnat a zmapovat rozsáhlý vesmír myšlení o znaku od počátků po současnost. Taková snaha by ostatně byla marná a pošetilá. Podobala by se ponejvíce zpupnosti (hybris) Aristofanových androgynů (Platón, Symp. 190 b—c). Namísto toho se zde budeme snažit poukázat na několik vybraných témat z většiny vázaných na některé postavy z dějin antické filosofie. Tedy představit průhledy, které jsou dle perspektivy autorů v daných historických obdobích pro sémiotiku určitým způsobem konstitutivní, zajímavé a snad mohou i něco říci k současným výzkumům na jejím poli. Tento úkol není jednoduchý a ani zřejmý — guru systematického i historického zkoumání sémiotiky Umberto Eco nás k podobné práci sice v úvodním citátu vyzývá, ale zároveň varuje; jde o onu příslovečnou i skutečnou masku, kterou na sobě sémiotika v dějinách nese. Jinak řečeno je třeba se vyhnout tomu, aby se badatel stal triumfujícím a zároveň naivním soudcem, který demaskuje velká jména a ukazuje, že komentovaní autoři „vlastně dělali sémiotiku“. Takové zkoumání se nápadně podobá často karikované figuře blazeovaně vševědoucího filosofa, který vysvětluje „prosťáčkům“, jako jsou např. básníci, malíři nebo hudební skladatelé, hloubku jejich díla. Ač je někdy toto myšlení filosofii a sémiotice stále vlastní, po drtivé kritice, kterou proponovala filosofie pozdního dvacátého století (zejména v rámci tzv. poststrukturalismu), se dnes v prostoru velkých dějinných systémů nelze pohybovat, respektive nelze v nich přijatelně, nebo přinejmenším nekriticky myslet. Na druhé straně nelze dějinné interpretační systémy zcela odvrhnout a i v historiografii sémiotiky nalezneme velice rozmáchlé pokusy ukázat sémiotiku jako v dějinách se vyvíjející (nebo romanticky „sebeuvědomující“) typ myšlení, jak si ukážeme níže např. na rozsáhlém díle Johna Deelyho. Proto je stále třeba pokoušet se o analýzu těchto interpretačních strategií — stále je zde touha pokusit se o přestořeč, poukázat na zapomenuté, neakcentované linie, velkými dějinnými systémy opomenutá témata. Před badatelem v oblasti historie sémiotiky tak evidentně stojí několik otázek vyvěrajících z povahy samotného historického zkoumání. Proto než si položíme (do jisté míry presumptivní) otázku po sémiotické historiografii sémiotiky, je třeba provést jistou epoché: alespoň rámcově se vyrovnat s některými otázkami, metodami a perspektivami samotné historiografie intelektuálních disciplín.

Exkurs: v předpokoji historiografie sémiotiky

„Mezi kulturními vynálezy lidstva je pokladnice nápadů, myšlenek, procedur apod., které sice nemohou být oživeny ve své přesné podobě, které však pomáhají vytvářet jakýsi úhel pohledu, použitelný velmi dobře jako nástroj pro analýzu a pro transformaci toho, co se dnes kolem nás děje.“

Michel Foucault

Dovolme si začít poněkud rétoricky: každý filosof (ale snad každý badatel v humanitních a sociálních vědách), pokud není „Descartesem“ nebo „analytickým filosofem“, musí být implicitně jednak „historikem“ a, což zní možná některým uším nepatřičně, nicméně jak jsme přesvědčeni, musí být i „sémiotikem“. Tj. vyrovnat se s akademickým zacházením se znaky, v jehož rámci se pohybuje; s jeho pravidly a restrikcemi. Tedy nějak k argumentující, ale i obrazné tradici, která je jeho zájmem, přistoupit, vytvořit si v rámci znakového uspořádání nějakou perspektivu. Předtím než konkretizujeme naše bádání, je tak třeba začít v makroskopickém měřítku: jaký text, jakou historii, jakým způsobem se chystáme psát? Odpověď se zde pohybuje v kruhu: chystáme se psát text o vybraných historických pojetích znakové produkce a akce, kterou prozatímně označme jako sémiosis. Jinými slovy chceme se pokusit popsat pojetí representace a proměny těchto pojetí. Jinými slovy se chceme pokusit representovat v médiu textu jiné representace o representaci, která je navíc sama, jak nás mj. poučil ve Slovech a věcech M. Foucault, věcí historicky zásadně proměnlivou. Primární se tak jeví otázka slovníku, v jakém je nějaká teorie znaku representována, a s touto otázkou esenciálně spojený problém, jakým způsobem (nabízí se také říci v jaké době) tento slovník čteme, co považujeme za podstatné, co chceme chápat jako dominantní a co jako sekundární vztahy, co čteme jako určující podmínky a co jako aberace nebo omyly. Zásadní podmínkou pro každou historiografii znaku je tak vůbec otázka, zda můžeme mezi různými historickými pojetími „překládat“, nebo alespoň vést analogie, např. mezi tím, jak znakové produkci rozuměla nejstarší řecká divinační tradice a jak ji reinterpretují hippokratovci. Pro historiografii dvacátého století je charakteristická slavná debata mezi „positivistickými vědci“ a „strukturalistickými vypravěči“, která v mnohém pokračuje dodnes. Pokud to pro naše potřeby zde poněkud zjednodušíme, osten sporu spočívá v tom, že pro positivisty historie popisuje nějaké skutečné události a jazyk, který k tomu používáme, je sice důležitý, ale má být vždy podřízen „historickým faktům“. Historik, který takto nepracuje, je tak pro tábor positivistických dějepisců pouze „literát a sociální teoretik vraždící naši minulost“. Kontrapozice k této ideji (vraha minulosti) je nabíledni: historiografie je typem vyprávění o vyprávěních. Mnohé „historiografy narativu“ (jako např. H. White, P. Veyne nebo R. Chartier) dvacátého století i přes jejich někdy odlišné názory tak spojuje právě problém toho, že historie není objektivní (ale ani subjektivní), ale že je způsobem čtení (a psaní) textů. Historie je tak z této perspektivy rétorikou (a rétorickou) a druhým dechem řečeno, je sémiotikou. Je evidentní, že pokud se ptáme takto, tedy jaká je možnost figurace historického psaní, snažíme se de facto závorkovat diskursy o universalistické historii s velkým „h“ nebo eschatologické dějiny s velkým „d“, akcentujeme pojetí, které je vlastní spíše oněm domnělým vrahům minulosti: literátům, sémiotikům a rétorům. Ostatně byli to právě antičtí rétoři, kteří jako jedni z prvních poukázali na to, „že publikum není nikdy neutrální: že nikdy nepřijímá rétorův diskurs neutrálně nebo objektivně. Přijetí závisí mnohem spíše na vztahu rétora k dané komunitě, tématu a obsahu řeči“. Historiografie filosofie ve své „diskursivní praxi“ používá často dvě strategie čtení filosofické tradice, kterými se můžeme inspirovat i pro naše úvahy; naše strategie čtení historie sémiotiky. Můžeme, půjčíme-li si poněkud reduktivní termíny z historiografie vědy, pro ně nalézt označení jako internalistický a externalistický modus čtení. Tyto dva proudy nejsou pochopitelně zcela mimoběžné a oba jsou při analýze přínosné.

1. Internalistický přístup spočívá v tom, že představuje badatele/filosofa asi jako Sókrata v Aristofanově komedii — zavěšeného v koši ve výši nad problémy „žitého světa“, čili jako někoho, kdo se celý život pohybuje v abstraktním světě idejí. Ostatně právě dějiny idejí jsou obecným výrazem tohoto přístupu k historii filosofie, akademicky se někdy hovoří o „systematické filosofii“. V jiné rovině se tento model blíží romantické představě dějin jako kontinua nebo systému, který je od nějaké sociální praxe jakožto externality oproštěn (také z toho důvodu, že takováto praxe je buď zbytečná, nebo je dějinám ideálního systému nebo formálně čistému myšlení podřízena). Nejde tedy o to, že je badatel mnohdy podřízen kulturní determinaci, jde o to skrze tu nejlepší hermeneutiku porozumět problému v jeho „čistotě“. Praktickým výrazem tohoto přístupu, dovolíme-li si další redukci, může být zejména teutonský historicko-positivistický nebo hermeneuticko-filologický přístup: na jedné straně je zde důvěra v naši schopnost izolovat skutečné události, na druhé k těmto událostem nalézt cele ekvivalentní jazyk. Badateli tedy pod tímto prismatem nejlépe porozumíme, přečteme-li jeho texty, všechny dostupné komentáře, nejlépe dostaneme-li se na jeho „úroveň“, do jeho koše — odtud pak uvidíme svět dějin jako na dlani.
2. Externalistický modus čtení se na druhé straně zabývá sociálními aspekty a dalšími okolnostmi vzniku nějaké ideje, z jakého prostředí vyrůstala. Na jedné straně intelektuální biografie, nebo na straně druhé sociálně-konstruktivistické a kriticko-diskursivní teorie zde mohou být příkladem.

Vášnivou debatu, kterou nastíněné pozice mezi historiky vyvolávají, zde pochopitelně necháváme stranou, nicméně je třeba se ptát, co si z těchto sporů lze odnést pro historiografii sémiotiky a sémiotiku vůbec. Nakonec přeci „porozumění pramení z intelektuálního dialogu, a dokonce i konfliktu“. Zůstává zcela zásadní otázka spojená s pojetím znaku, nebo otázka spojená se zmíněným sémiotickým slovníkem, který chceme používat, což je otázka vyvolávající neméně vášnivé debaty na poli sémiotiky. Totiž otázka, zda znak representuje nějakou na mysli nezávislou skutečnost. A pokud ano, tak jak. Redakčně upraveno   Vydává nakladatelství Togga.