Velký rozklad

Víc než jen oddlužování Skoro před čtvrtstoletím, v létě roku 1989, mohl Francis Fukuyama hrdě předvídat „neskrývané vítězství hospodářského i politického liberalismu… triumf Západu“ a prohlašovat, že „zevšeobecnění západní liberální demokracie“ tvoří „konečný bod ideologické evoluce lidstva a konečnou formu lidské vlády“. Jak odlišně působí nynější svět! „Ekonomický liberalismus“ je viněta, která už ztratila lesk, a západní demokracii se otevřeně vysmívají stoupenci „státního kapitalismu“ v Číně i jinde. Západ stagnuje, a to nejen po hospodářské stránce. Světová banka v roce 2013 očekávala, že evropská ekonomika bude klesat a ekonomika Spojených států amerických poroste jen o dvě procenta. Čínská ekonomika měla ve srovnání s tím růst čtyřikrát rychleji a indická třikrát rychleji. V roce 2017 by podle Mezinárodního měnového fondu měl hrubý domácí produkt Číny přesáhnout HDP Spojených států. Ti, kdo v roce 1989 investovali na Západě, byli potrestáni (od roku 2000 nic nevydělali), zatímco ti, kdo investovali ve zbytku světa, sklidili bohatou odměnu. Toto opětovné přibližování je mnohem úžasnější historickou událostí než pád komunismu, který Fukuyama tak prozíravě očekával. V době, kdy psal výše citovaná slova, spočívalo těžiště světové ekonomiky stále ještě pevně v severoatlantické oblasti. Dnes leží za Uralem a v roce 2025 už bude severně od Kazachstánu — zhruba na stejné rovnoběžce, kde leželo v roce 1500, v předvečer vzestupu Západu. Zpomalení růstu západní ekonomiky se rádo vysvětluje „oddlužováním“ (deleveraging), bolestným procesem snižování zadluženosti (nebo zlepšování účetní bilance). Nynější míra zadluženosti Západu má rozhodně pramálo precedentů. Je to teprve podruhé v amerických dějinách, kdy úhrnné zadlužení veřejného a soukromého sektoru překročilo dvouapůlnásobek hrubého domácího produktu. Výzkumný ústav McKinsey Global Institute v průzkumu padesáti zemí světa rozeznává pětačtyřicet oddlužovacích epizod od roku 1930. Jen u osmi z nich přitom počáteční poměr dluhu k HDP přesahoval 250 %, jako je tomu nyní nejen v USA, ale i ve všech velkých anglicky hovořících zemích (včetně Austrálie a Kanady), všech velkých kontinentálních evropských zemích (včetně Německa), Japonsku a Jižní Koreji. Zastánci oddlužování argumentují tím, že domácnosti i banky neuváženě vsadily na stále rostoucí ceny nemovitostí a nyní se zoufale pokoušejí snížit svou zadluženost. Jakmile však lidé začali méně utrácet a víc šetřit, výrazně klesla agregátní poptávka. Vlády a centrální banky se do věci vložily fiskálními a měnovými pobídkami, jaké v mírových obdobích nemají obdoby, neboť se snažily zabránit tomu, aby celý proces vyústil ve smrtící dluhovou deflaci. Schodky veřejného rozpočtu sice pomohly zmírnit propad, ale pojí se s nimi riziko přeměny krize nadměrného soukromého dluhu v krizi nadměrného státního dluhu. Navyšování účetních bilancí centrálních bank (měnové báze) zase zabránilo kaskádě bankovních krachů, nicméně návratnost těchto opatření v podobě reflace a růstu začíná nyní vykazovat pokles.

Jde tu však o víc než jen o oddlužování. Vezměte v úvahu tohle: ekonomika Spojených států vytvořila od června 2009 celkem 2,4 milionu nových pracovních míst za tři roky. Ve stejném období přitom 3,3 milionu pracujících zažádalo o podporu v pracovní neschopnosti. Procentuální podíl Američanů v produktivním věku pobírajících podporu v neschopnosti se zvýšil z necelých tří procent v roce 1990 na šest procent. Nezaměstnanost se maskuje — a upevňuje natrvalo — metodami, jež jsou Evropanům důvěrně známé. Fyzicky zdatní jedinci jsou prohlašováni za neschopné práce a do zaměstnání už se nikdy nevracejí. Navíc zůstávají stále na jednom místě. Tradičně se rok co rok zhruba tři procenta obyvatelstva USA stěhují do jiného státu, a to obvykle za prací. Jejich počet se od vypuknutí finanční krize v roce 2007 snížil na polovinu. I sociální mobilita zaznamenala pokles. Stávající „malá hospodářská krize“ také na rozdíl od velké hospodářské krize ve třicátých letech 20. století nijak zvlášť nepomáhá zmírňovat závratné nerovnosti v rozložení příjmů, jež vznikly v průběhu uplynulých tří desetiletí. Podíl horního jednoho procenta domácností na vytvořeném důchodu vzrostl z devíti procent v roce 1970 na 24 procent v roce 2007 a během následující tříleté krize klesl o necelé čtyři procentní body. Z toho všeho nemůžeme vinit jen oddlužování. Ve Spojených státech se vede obecnější debata zahrnující i téma globalizace, technického vývoje, školství a fiskální politiky. Konzervativci obvykle zdůrazňují první dva faktory jako neúprosné motory změn, které likvidují méně kvalifikovaná pracovní místa přesouváním výroby do zahraničí nebo jejich automatizací. Liberálové mají zase sklon vnímat prohlubující se nerovnost jako výsledek nedostatečných investic do veřejného školství, k nimž se přidávají republikánské daňové úlevy ve prospěch těch nejbohatších. Je však oprávněné domnívat se, že zde působí i další faktory — faktory zhusta přehlížené v těch výměnách urážek, které se v dnešních Spojených státech považují za politické debaty. Krize veřejných financí přitom není výhradně americkou záležitostí. Do klubu zemí, jejichž veřejný dluh přesahuje 100 % HDP, patří také Japonsko, Řecko, Itálie, Irsko a Portugalsko. Indie měla v roce 2010 vyšší cyklicky upravovaný deficit než Spojené státy a Japonsko muselo řešit ještě větší problém: jak ustálit poměr dluhu a HDP na udržitelné úrovni. Ani souběh pomalého růstu a prohlubující se nerovnosti není problémem, který by se omezoval jen na Spojené státy. Podíl horního jednoho procenta domácností na vytvořeném důchodu vzrostl zhruba od roku 1980 v celém anglofonním světě. Totéž, byť v menší míře, proběhlo i v některých evropských zemích, zejména ve Finsku, Norsku a Portugalsku, a také v mnoha rozvojových ekonomikách včetně čínské. V roce 2010 už bylo v Číně přinejmenším 800 000 dolarových milionářů a pětašedesát miliardářů. V řadách globálního „jednoho procenta“ bylo v témže roce 1,6 milionu Číňanů, tedy skoro čtyři procenta z celkového počtu. V jiných zemích včetně nejúspěšnější evropské ekonomiky — Německa — se přitom nerovnost neprohlubovala a v některých méně rozvinutých zemích, především v Argentině, se nerovnost nezmírnila, nevzrostl však jejich podíl na globalizaci. Globalizace už z definice ovlivňuje do určité míry všechny státy. Totéž platí i pro revoluci v informačních technologiích. Její dopady, pokud jde o růst a distribuci, se však velmi liší a čistě ekonomický přístup k vysvětlení těchto rozdílů nepostačuje. Vezměte si případ nadměrného zadlužení. Každé vysoce zadlužené ekonomice se nabízí jen omezená škála možností. V podstatě jsou to tyto tři:

1. zvýšení tempa růstu nad úrokovou sazbu s pomocí technologických inovací a (případně) uváženého uplatnění měnových stimulů;
2. nesplacení značné části státního dluhu a vyhlášení bankrotu, čímž se předejde soukromému dluhu;
3. vymazání dluhů oslabením měny a inflací.

Převládající ekonomická teorie však neumí předpovědět, kterou z těchto možností — nebo kterou jejich kombinaci — daná země zvolí. Proč se Německo po roce 1918 vydalo cestou hyperinflace? Proč Amerika po roce 1929 zvolila variantu soukromé platební neschopnosti a bankrotu? Proč ne naopak? V době, kdy píšu tyto řádky, se zdá stále nepravděpodobnější, že nějaká velká rozvinutá ekonomika bude schopna odbourat své dluhy inflací, jak se to mnohokrát podařilo ve 20. a 50. letech dvacátého století. Ale proč ne? Slavné tvrzení Miltona Friedmana, že inflace je „vždy a všude peněžní jev“, neodpovídá na otázku, kdo vytváří ty nadbytečné peníze a proč to dělá. V praxi je inflace v první řadě jev politický. Pravděpodobnost jejího vzniku je výslednicí různých faktorů, jako je například náplň elitního školství, ekonomická konkurence (nebo její absence), ráz právního řádu, zločinnost či samotný průběh politického rozhodování. Jedině metodami historického výzkumu lze vysvětlit, proč tolik zemí v průběhu uplynulých třiceti let vytvořilo takové typy dluhu, které už z principu nelze odbourat inflací, a proč nadcházející generace v důsledku toho ponese doživotní břímě dluhů nahromaděných jejich rodiči a prarodiči. Podobně snadno lze vysvětlit, jak finanční krizi způsobily přebujelé a zadlužené finanční instituce, ale už mnohem hůř se vysvětluje, proč problém bank, které jsou „příliš velké na to, aby zbankrotovaly“, stále není vyřešen ani po víc než čtyřech letech diskusí, a dokonce se ještě markantně zhoršil navzdory přijetí právních norem čítajících doslova tisíce stran. V současnosti je za tři čtvrtiny celkového objemu finančních aktiv spravovaných Spojenými státy zodpovědno pouze deset finančních institucí působících v řadě oborů současně. Největším americkým bankám přitom chybí minimálně padesát miliard dolarů k tomu, aby splňovaly nové kapitálové požadavky stanovené třetí basilejskou dohodou určující kapitálovou přiměřenost bank. I zde může jedině politicko-historický přístup objasnit, proč nyní západní politici vyžadují od bank, aby půjčovaly víc peněz, a zároveň od nich žádají snížení účetní bilance.

Niall Ferguson, foto: Chatham House

Proč je dnes uvedení nového léku na trh stokrát nákladnější než před šedesáti lety (tento jev Juan Enriquez nazval „převrácený Mooreův zákon“)? Proč by americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv nejspíš zakázal prodej kuchyňské soli, kdyby byla navržena coby nový farmakologický produkt (koneckonců je ve velkých dávkách jedovatá)? Proč, abychom sáhli po dalším výmluvném příkladu, trvalo americkému novináři pětašedesát dní, než získal oficiální povolení (včetně osvědčení pro práci v potravinářském průmyslu, na jehož vydání se čeká až pět týdnů), aby si v New Yorku mohl otevřít stánek s limonádou? Jde o stejnou úmornou byrokracii, z níž stoupenci rozvojové ekonomie často viní chudobu v Africe nebo Latinské Americe. Přísnost kritérií Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv se zdůvodňuje snahou zabránit prodeji přípravků, jako byl thalidomid. Jejím nezamýšleným důsledkem však téměř jistě bude zavinění předčasné smrti mnohem většího počtu lidí, než kolik by jich zemřelo na vedlejší následky v méně restriktivním režimu. Náklady těchto vedlejších následků se přepočítávají znovu a znovu, nikdo však nevyčíslil náklady způsobené tím, že nový lék není dostupný veřejnosti. Proč konkrétně poklesla sociální mobilita ve Spojených státech za uplynulých třicet let natolik, že u osob narozených ve spodní čtvrtině příjmového spektra je nyní jen poloviční pravděpodobnost dožití v horní čtvrtině? Spojené státy byly kdysi známé coby země neomezených možností, kde i chudá rodina mohla zbohatnout v průběhu jediné generace. Dnes však máte jen pětiprocentní šanci, že se dostanete do horní pětiny příjmového spektra bez vysokoškolského diplomu, pokud se narodíte rodičům z dolní pětiny. To, co Charles Murray nazval „kognitivní elitou“, vzdělávanou na exkluzivních soukromých univerzitách, provázanou vzájemnými sňatky a soustředěnou na několika exkluzivních adresách, začíná stále víc připomínat novou kastu disponující majetkem i mocí nutnými k tomu, aby v oblasti lidského rozmnožování zabránila regresi k průměru, v důsledku čehož jejich životní styl dědí i ti prostodušší z jejich potomků.   Stav stagnace Adam Smith ve dvou zřídka citovaných pasážích Bohatství národů popisuje to, čemu říká „stav stagnace“, tedy situaci, kdy se v někdejší zámožné zemi zastaví růst. Jaké jsou znaky tohoto stavu? Stojí za zmínku, že Smith zdůrazňuje jeho sociálně regresivní ráz. Zaprvé většina obyvatelstva pobírá žalostně nízkou mzdu: „I kdyby bohatství některé země bylo značně veliké, nesmíme očekávat, že tam mzdy budou nějak příliš vysoké, kdyby se delší dobu vůbec nerozvíjelo… Postavení pracující chudiny, jež představuje valnou část společnosti, je podle všeho nejšťastnější a nejutěšenější spíše v době vzestupu, kdy společnost spěje ještě k dalšímu zvyšování svého bohatství, než když už dosáhla nejvyššího stupně bohatství. Ve společnosti, která už stagnuje, je postavení pracující chudiny těžké a ve společnosti upadající je nesmírně bídné. Stav rozvoje je šťastný a radostný vlastně pro všechny společenské vrstvy. Stav stagnace je nevábný, stav upadání je chmurný.“ Druhým typickým rysem této stagnace je schopnost zkorumpované monopolistické elity zneužívat administrativně-právní systém k vlastnímu prospěchu: „A pak také v zemi, kde se boháči, vlastníci velkých kapitálů, těší značné bezpečnosti, chudí nebo vlastníci malých kapitálů však nemají bezpečnost téměř žádnou, a nižší mandaríni je mohou pod záminkou, že jsou vykonavateli spravedlnosti, kdykoli odírat a olupovat, v takové zemi se nemůže množství kapitálu používaného ve všech odvětvích podnikání nikdy rovnat množství, které dovoluje povaha a rozsah onoho podnikání. V každém odvětví musí z útisku chudých vzejít monopol boháčů, kteří strhnou veškerý obchod na sebe, a budou pak moci ohromně vydělávat.“ Nevěřím, že by některému západnímu čtenáři nepřipadaly tyto dva úryvky nepříjemně povědomé. Ve Smithových dobách to samozřejmě byla Čína, kdo se „delší dobu vůbec nerozvíjel“, kdysi „bohatá“ země, v níž se zkrátka a dobře zastavil růst. Smith z tohoto ustrnutí vinil nedokonalé čínské „zákony a instituce“, k nimž řadil i byrokratický aparát. Víc volného obchodu, větší podpora drobného podnikání, méně byrokracie a méně kapitalistického bratříčkování, tak zněl Smithův recept, který měl Čínu vyvést ze strnulosti. Sám byl totiž svědkem, jak podobné reformy ve druhé polovině osmnáctého století nastartovaly ekonomiku Britských ostrovů a jejich amerických kolonií. Kdyby Smith mohl dnes navštívit tatáž místa, zaznamenal by pozoruhodné převrácení rolí. Jsme to my, Západ, kdo nyní stagnuje, zatímco Čína roste rychleji než všechny ostatní velké světové ekonomiky. První ekonomické housle už hraje někdo jiný. Překlad Daniela Orlando   Vydává nakladatelství Argo.