Dětsky odpoutaný pohled na svět
Nakladatelství Torst nedávno vydalo Kronos, intimní deník polského spisovatele Witolda Gombrowicze. V těchto dnech znovu po dvaceti letech vychází i jeho Deník, monumentální souhrn myšlenek, postřehů, esejů a ironických šlehů, které Gombrowicz zapisoval během padesátých let, v době, kdy žil jako emigrant v Argentině. Toto dílo je často označováno za vrchol jeho tvorby. S literárním historikem a vědcem Romanem Kandou jsme proto mluvili o díle a významu spisovatele, který nechybí v základní výbavě žádného intelektuála.
Witold Gombrowicz, foto: Bohdan Paczowski
Gombrowicz prožil více než půl života v emigraci. Jak se to projevilo v jeho psaní? Dá se ještě považovat za polského autora? Tady je třeba říct, že nikdy nezapadl do prostředí polské emigrace a měl k němu značné výhrady. Z autorů, kterých si cenil, se nejvíce zaobíral Czesławem Miłoszem. Ale také u něho zaznamenal neduh „emigrantského psaní“: autor ze střední Evropy se snaží být autorem pro Západ; formuluje své myšlenky s ohledem na západní publikum, s ohledem na hodnoty a míru odhadovaného předporozumění západního čtenáře. Tím svou vlast exotizuje a do jeho psaní se vkrádá kalkul: budou mi na Západě rozumět? Tyhle počty Gombrowicz odmítal, čímž si cestu k západnímu čtenáři věru neusnadňoval. Zároveň to znamená, že nikdy nepřestal být polským autorem. Polsko a polská kultura byly jeho životními tématy, k nimž se vyslovoval nejčastěji vášnivě polemicky, nenechávaly ho totiž chladným. Výsměšný tón Trans-Atlantiku nás v tomto nesmí mýlit — na dně blasfemie spočívá sedlina vážnosti. Mezi Čechy je jeho nejznámějším obdivovatelem Milan Kundera. Mají ti dva — kromě exilu — něco společného? Kupodivu mají společného méně, než by se zdálo. Sdílejí hlavně tu péči o autorské „já“. Ale i v tom je Gombrowicz razantnější a zajímavější. Jeho důraz na „já“ je jednak otevřeně formulovanou kritikou všech kolektivistických „my“, kulturních i politických, jednak je kritikou karteziánské subjektivity, onoho smrtelně vážného, bezhumorného „Cogito, ergo sum“. Gombrowiczův humor je často bizarní, ne vždy prvoplánově rozpoznatelný, přesto je to autor nesmírně zábavný. Obrací hodnoty vzhůru nohama, a v tom vidím paralelu spíš s Jaroslavem Haškem než s mnohdy estétským Kunderou, který se bere až příliš seriózně. Všimněte si, že Kundera svou pronikavou ironii vystřeluje do okolí, ale sebeironický je minimálně. Gombrowicz a v některých případech vlastně i Kundera jsou „spisovatelé spisovatelů“, jejich díla rezonují hlavně mezi literárními kolegy. Čím to je? Samozřejmě charakterem jejich díla, které je — zvláště v případě Gombrowiczově — intelektuálně náročné. Ne proto, že by ze sebe chrlil zašifrovaná filozofická moudra (třebaže Gombrowicz byl značně filozoficky vzdělaný), nýbrž proto, že je autorem, který hraje se čtenářem složitou hru demystifikující mystifikace a mnohonásobně zrcadlivé ironie. My čtenáři nevíme jistě, co je pravda a čeho jsme skutečně svědky, textové nápovědi bývají mnohoznačné. V jeho díle je tolik nejistoty jako v našich životech, ale více formy či parodické „antiformy“, více humoru a mnohem méně zbytečných slov. Kvůli čemu číst Witolda Gombrowicze dnes? Každý čteme z různých důvodů a inteligentně se dá zdůvodnit i ignorance. Gombrowiczův humor a jeho ironičnost přinášejí téměř dětsky odpoutaný úhel pohledu na svět; představují jakési prudké naklonění perspektivy, nečekaný pohled zblízka. Jen autor s odvahou si dovolí zesměšnit Napoleonovu hrobku, ten morbidní monument v pařížské Invalidovně, nebo krakovský Wawel jako symbol polskosti. A jen autor s odvahou napíše, že během anšlusu Rakouska — který Gombrowicze zastihl ve Vídni, když se vracel z Mussoliniho Itálie zpět do Polska — nezaznamenal nic mimořádného: dějiny se nedostavily. Bolavý zub byl onoho dne důležitější událostí než Schuschniggův pád. Tomuhle dobře porozumí jen čtenář Kafkův a Haškův.