Snažíme se splatit dluh padesátileté cenzury

Padesát let historie Academie půlí sametová revoluce. Nemá tak asi smysl ptát se, co se za ono půlstoletí změnilo. Co se podařilo za posledních dvacet šest svobodných let? Na padesáti letech existence značky Academia se podle mého názoru velmi dobře odráží nejen vědecká, ale i kulturní historie naší země. Pokud byste se zeptal, co se za půlstoletí nezměnilo, byla by to snaha po vydávání kvalitních vědeckých děl, byť tak či onak politicky či společensky ovlivněná. Za posledních dvacet šest let se myslím podařilo, byť s krkolomným obdobím devadesátých let, vybudovat nakladatelskou značku, která má to, čemu se říká dobrý zvuk. Myslím, že to potvrzuje i řada ocenění a především fakt, že autoři považují vydání rukopisu pod značkou Academia za prestižní. A nepodařilo? Nejen Academia, ale i další nakladatelé se myslím usilovně snaží splatit dluh padesáti let cenzury. Jedním ze smutných detailů českého dvacátého století je fakt, že zde prakticky nepřetržitě od roku 1938 do roku 1989 nemohly vycházet knihy, které vycházet měly. A nemluvím jen o tvorbě autorů své doby, ale především o vydávání literárních památek, překladů klasických autorů a edicích historických dokumentů. Produkce akademických textů za poslední dekády několikanásobně vzrostla, často je kvůli tomu terčem kritiky. Cítíte jako nakladatelství ze strany akademiků tlak na vydávání většího počtu textů? Academia není povinna vydat vše, co na půdě Akademie věd České republiky vznikne, nicméně autoři z pracovišť Akademie věd mají rozhodně přednost. Platí ovšem i naopak, že autoři nejsou povinni nabídnout svůj rukopis přednostně Academii. Část textů vyjde v malých nakladatelstvích, která provozují jednotlivá pracoviště Akademie věd České republiky, některé rukopisy vydá nakladatel na Akademii věd zcela nezávislý. V každém případě rozhoduje kvalita rukopisu a průběh recenzního řízení. Čili tlak necítím a jsem rád, pokud práce vzniklé v Akademii vyjdou v Academii, a autorům se snažím vyjít vstříc.

Z produkce Academie

Změnila se i samotná akademická práce. Jak se třeba do vědecké knižní kultury promítají grantové mechanismy? Promítají se především do času, který po odevzdání rukopisu zbývá na vydání knihy. Pokud kvůli grantovým mechanismům máte na vydání osmisetstránkové publikace včetně recenzního řízení deset měsíců a publikace musí být perfektní, je to poněkud hraniční. Ale snažíme se autorům vycházet vstříc a zatím jsme nikoho nezklamali. Vodítkem pro posuzování kvality vědecké práce by mělo být mimo jiné i recenzní řízení v odborných časopisech. Jak se v tomto kontextu díváte na praxi takzvaných predátorských časopisů a vydavatelství? Obskurní časopisy a vydavatelství existovaly vždy, ale je pravda, že v poslední době takzvané predátorské časopisy těží z nastavení hodnocení vědecké práce. Domnívám se, že je především na autorovi, aby rozeznal podobné nebezpečí a nevlezl do lákavě vypadající pasti. Trochu osobně — máte nějaký nakladatelský sen? Z těch konkrétních bych se rád dočkal vydání kompletních spisů Jakuba Demla a Ferdinanda Peroutky. Z těch obecných bych byl nesmírně rád, kdyby naší civilizaci zůstala nejen schopnost aktivně vnímat tištěné slovo a porozumět obsahu, ale i schopnost umět svoje myšlenky psaným slovem vyjádřit tak, aby ostatní porozuměli. Zkrátka abychom zůstali společností dialogu, a nikoli sváru.