Přece být ničím!
Nositel Nobelovy ceny za literaturu Isaac Bashevis Singer měl, jak známo, literárně činného bratra Israela Jošuu Singera. Ale měl také sestru, která psala, a dokonce jako první ze sourozenců.
Esther Singer Kreitman svou prvotinu vyhodila z okna jedoucího vlaku cestou na svou svatbu, což jí doporučila matka. Českému čtenáři se tak dostává do rukou její druhá „prvotina“, román Debora, který byl původně vydán pod názvem Tanec démonů v roce 1936.
Svět zaniklých židovských komunit ve východní Evropě, tak hluboce zakotvených v tradici, nepopisuje Esther Singer Kreitman s okouzlením jako její bratři. V románu se hlasitě ozývá autorčin potlačený ženský hlas — jedná se o prózu zčásti autobiografickou a volbou tématu také feministickou. Dnes mohou být ženy rabínkami, ale v době autorčina života bylo židovské ženě vymezeno místo v domácnosti bez nároku na vzdělání. Touha vymanit se z daných rolí, stát se někým, se v knize silně odráží. Určující je v tomto ohledu hned začátek románu, scéna, ve které se ústřední postava Debora ptá otce, čím bude v budoucnu ona, když bratr se má stát brilantním talmudistou. A on bez zaváhání odpoví: „No přece ničím!“
Autorka zachycuje snahu Debory naleznout vlastní cestu. Ta se pojí s místem, kde rodina zrovna pobývá. Jejich časté stěhování je dáno vyhlídkou na lepší živobytí, které má obstarat otec rodiny, naivní dobrák rabín reb Avram Ber. Z vesnice, kde čte Debora romány a tajně studuje ruskou gramatiku, se přesunují do maloměsta k cadikovu dvoru a Debora posléze nemá čas na nic jiného než dělat rodině posluhovačku. Rodina nakonec zakotví ve Varšavě, kde se hlavní hrdinka ocitne v idyle socialistických myšlenek. Ze skupiny mladých socialistů je ovšem vyhoštěna kvůli lásce vedoucího mladíka Šimona, který se svým citům k ní s velkým patosem brání: „Ať je to jakkoli, ona se o jeho citech nikdy nedozví; ať bude jeho vášeň jakkoli silná, on se neprozradí.“ Důvodů si najde více, od toho, že je Deboře ukradený, přes ten, že život zasvětil straně, až po jeho zdravotní stav. Nenaplněná láska a pocit, že si jí nikdo neváží a rodina se jí chce zbavit, vede k souhlasu s dohodnutým sňatkem s brusičem diamantů v Antverpách (což je další styčný bod s autorčiným životem), který provází bída a neštěstí. Další své osudy vtiskla autorka do románu Diamanty.
Autenticky působí psychologické vykreslení Debořiných depresivních myšlenek, zřejmě proto, že sama autorka trpěla depresemi a paranoiou. Z temných úvah zřídka probleskují vtipné situace, i ony mají ovšem potvrdit Debořinu zoufalou pozici: třeba když onemocní, rodina si není schopna uvařit ani vodu na čaj v samovaru. Autorka okatě sleduje hlavní feministickou myšlenku — inteligentní žena okolnostmi zahnaná na dno psychických a fyzických sil. Téma samo o sobě silné v tomto případě bohužel převzalo velení i v oblasti literární, jež působí trochu polovičatě. Subjektivní smýšlení vypravěčky řídí logiku příběhu, který inklinuje k melodramatičnosti a ve kterém se nemilosrdně vytrácí nepotřebné postavy.
Přesto román zosobňuje silnou a ojedinělou výpověď židovské ženy v chumlu mužských hlasů židovského národa začátku dvacátého století. Svou autenticitou se přidává k mnoha dalším dokladům o tom, jak jsou ženy tlačeny do služebných životních rolí.
Esther Singer Kreitman: Debora, přeložila Lenka Sobotová, Argo, Praha 2015