Odmalička jsem expert na blbé nápady

Pro začátek klišé: Co pro vás cena Muriel znamená? Nejen jako pro kreslířku, ale také anarchistku, bývalou squatterku, politicky angažovanou umělkyni… Jaké označení se vám vlastně nejvíc zamlouvá? Považuji se především za kreslířku a autorku komiksů. Moje kniha není jednoduché ani prvoplánové čtení, je těžká a vlastně dost smutná. To, že jsem za ni dostala Muriel, mě ohromně těší zejména proto, že to je pro mě potvrzením toho, že má smysl dělat věci upřímně a že moji čtenáři tomu, co chci říct, rozumějí. Mám fakt obrovskou radost z toho, že se moje první kniha tolika lidem líbila, protože jsem do ní dala kus našeho života a svého srdce. Změnil se od dokončení a vydání Mé knihy Vinnetou nějak váš vztah k ní? Označila jste ji za terapii a teď se prakticky vrací jako oceňovaný objekt. Těší mě spousta příběhů, které si v ní lidé nacházejí. Popravdě před tím stojím dost v úžasu. Jsem dojatá z toho, že maminka mojí kamarádky spolu s nějakou další paní zasadila strom za hlavní hrdinku a psa Miladu, aby jejich život pokračoval. Zasáhl mě jeden kluk, který ke mně přišel a řekl mi, že si na základě mojí knížky jeho manželka taky pořídila starého psa z útulku, i když předtím uvažovala o štěněti. Vím o dalším klukovi, který ke konci mojí knihy dopsal svůj konec a snažil se tak zpátky sbalit přítelkyni, která se s ním rozešla. Všechny způsoby, jak lidé knížku používají a čtou, jak si ji dávají darem, miluju. Kde hledáte inspiraci? Z Mojí knihy Vinnetou i dalších prací mám trochu pocit, že neděláte příliš rozdíl mezi osobním, politickým a fantazijním. Já inspiraci nehledám, už odmalička jsem expert na vymýšlení nesmyslů a blbých nápadů. V podstatě mám kdykoli v hlavě deset bláznivých projektů, stačí si najít čas a realizovat je. Na druhou část otázky bych odpověděla starou feministickou tezí, že „osobní je politické“. Mezi mojí fantazií a ostatním světem také nejsou velmi zřetelné hranice, někdy ho dopracovává sice víc, než mi je příjemné, ale obvykle je bohatá fantazie velké bohatství. Kromě komiksu děláte také výtvarné umění a street art, většinou s politickou tematikou. Láká vás i komiks jako platforma pro angažovanou tvorbu? Jestli tím máte na mysli, že si něco myslím o světě kolem sebe a vyjadřuju se k tomu, tak je to asi pravda, ale domnívám se, že to svým životem a prací dělá v podstatě každý. Určité politické postoje nebo názory moje věci odrážejí, ale podle mě by se to dělo, i kdybych pracovala dejme tomu jako lékařka nebo učitelka. Ještě k angažovanosti, hlásíte se k anarchismu, v jednom článku citujete Neviditelný výbor. Jaké bylo vaše politické a filozofické zrání? Spousta lidí má o anarchismu zkreslené představy, domnívá se, že pokud jste anarchista, nezaplatíte za sebe v hospodě útratu nebo že jste proti všemu a všem. Já naopak vnímám anarchismus jako neustálé revidování toho, co je a není správné, a nezabývám se až tak politickými teoriemi jako úplně konkrétními věcmi. Anarchismus v roce 2015 neznamená volání po revoluci, ale naopak snahu postavit něco, co by dávalo smysl, na troskách společnosti a na zbytcích našeho vědomí o tom, co je to solidarita, vzájemnost a lidskost. V DVTV jste prohlásila, že asi jediná politicky relevantní síla v Česku je pro vás Antifa. Proč? Stejně tak jako média obvykle stereotypizují squattery jako bandu špinavých feťáků, i o antifašistech panuje zjednodušující představa, že jde jen o rváče, kteří se na ulici mlátí s neonacisty. Antifašismus přitom není — navzdory svodkám protiextremistického oddělení — extrémní názor a mělo by být naprosto normální být antifašista. Antifašistka je s trochou nadsázky i moje babička, která si pamatuje hrůzy druhé světové války, anebo můj profesor ze scénografie, jehož rodina prožila holocaust. Přihlášení se k antifašismu znamená mimo jiné přihlášení se k základním principům lidskosti, jako je třeba touha zastat se slabších, těch, kteří jsou v nouzi, a dovedení do praxe principů uvedených v Listině základních práv a svobod, která mimochodem tvoří parlamentem ratifikovanou součást naší ústavy. „Lidé jsou svobodní a rovní ve své důstojnosti i právech,“ píše se tam mimo jiné. Pokud vidíte, že dochází k soustavné diskriminaci jedné nebo více skupin lidí a krácení těchto nezadatelných práv, vede vás to logicky k zájmu o to, proč se tak děje. A právě to dělá podle mé zkušenosti v současné době Antifa. Klišé na konec: Na čem pracujete teď? Nedávno jsem se vrátila ze stáže v Egon Schiele Art Centru. To je galerie evropského významu a já mám to štěstí, že mě dlouhodobě podporuje a sleduje moji tvorbu. Věnovala jsem se tam měsíc malbě, protože se snažím shromáždit dostatek obrazů, abych mohla uspořádat svoji samostatnou výstavu, což je po vydání komiksové knihy další cíl, o který se snažím. Jinak dělám víceméně pořád to samé: kreslím krátké komiksové příběhy do časopisu Nový Prostor, ilustruji a věnuji se grafickému designu. Mezitím dělám to, co obvykle: žiju s hlavou v oblacích a nechávám si v ní dozrávat plány a sny o dalších komiksech, jejich postavách a komiksových knihách.